Osmnáct zářezů na pažbě během jediného dne, to se mi za deset roků, co se bavím hledáním kamenných křížů, ještě nepovedlo! Stačil přitom na to jeden jediný výjezd. Na sever, do kraje krutě postiženého brutální povrchovou těžbou uhlí. Do kraje, ze kterého kvůli tomu velkoplošnému drancování krajiny zmizela během druhé poloviny minulého století většina obcí včetně slušně velkých měst. Těch pár desítek smírčích křížů, které se z nich podařilo zachránit, bylo s dalšími drobnými kamennými památkami převezeno do zbylých obcí na okraji hnědouhelné pánve. Z jistě oprávněné obavy před zloději či vandaly jsou tam soustředěny do malých lapidárií tak, aby byly pěkně na očích. Navštívili jsme takových obcí s Britou sedm a většinou stačilo zastavit na návsi či náměstí a rozhlédnout se kolem sebe.

Zobrazit další »

Jsou místa, kam se člověk vrací rád, protože se mu tam líbí, a jsou místa, kam se člověk vrací hlavně proto, aby si splnil to, co mu napoprvé nevyšlo. Právě takový motiv měla moje cesta do Kalku, kde jsme v listopadu 2010 marně hledali torzo smírčího kříže s vyrytým motivem meče. Měl být uložený (alespoň podle katalogu Kamenné kříže Čech a Moravy) v domě čp. 34, tam jsme se také ptali, ale o nějakém kříži tam nikdo nikdy nic neslyšel. Koukali tam tehdy na nás s neskrývaným podezřením jako na darebáky, kteří si tipují místa k vykradení, raději jsme mazali rychle pryč. Přesnou adresu jsem dostal až po téměř osmi letech, a tak jsem jel najisto, a abych se netrmácel hnedle sto kilometrů kvůli jedinému křížku, vzal jsem to přes Kojetín a Novou Ves a připsal si tři nové zářezy na pažbě.

Zobrazit další »

Jedna z mála výhod věku 70+ spočívá v tom, že člověk už toho nevypije tolik, jako za mlada, a tak jsem se i po poněkud bujarém Předkremačním sletu probudil bez kocoviny. Mohl jsem si tak vychutnat opulentní snídani, kterou nám laskavá paní Čapková servírovala s téměř mateřskou péčí, a s čistou hlavou se vydat na cestu k domovu. Nebyla moc přímá, místo na západ rovnou na Příbohy jsme napřed zamířili na jih za kamennými památkami Jičínska. Zobrazit další »

Po strastiplné páteční cestě z Lokte na Příbohy, během které jsem za volantem strávil spoustu hodin a ujel čtvrt tisíce kilometrů, jsem v sobotu rád přijal kamarádskou nabídku Pepíka Doubravy, že z Příboh na Blata pojedeme jeho vozem. Samozřejmě podle mého itineráře, počítalo se akorát s tím, že zhruba hodinový výšlap z Pelešan ke Kalvárii podniknu sám a Pepa, který s ortézou na noze sotva pajdá, si mezitím odbyde nějakou návštěvu. A tak se také stalo.

Zobrazit další »

V květnu loňského roku mě, pravda trochu složitě prostřednictvím řetězce několika dalších lidí, kontaktovali  kamarádi z dob, kdy jediným smyslem mého života byl vertikální pohyb po pískovcových skalách. Bylo to nejspíš nejhezčí období mého jinak dost rozháraného života, vzpomínám na tu skaláckou partu dodnes s vekou láskou, a nesmírně mě potěšilo, že pořád ještě drží pohromadě. Pravidelné srazy všech, kterým byly v 60. a 70. letech domovem Prachovské skály, pořádá Venca Cajthaml vždycky poslední sobotu v květnu na Blatech, v hospodě, ve které jsme tehdy trávili většinu sobotních večerů. Vypravil jsem se tam už v pátek s tím, že první den dojedu na Příbohy a přespím tam u Pepíka Doubravy, což je jediný z těch lidí, se kterými udržuji kontakt, a v sobotu pojedme na Blata spolu. Abych nejel takovou dálku jen tak, naplánoval jsem si tu cestu jako pouť za kamennými kříži – Křížovou pouť na Blata.

Zobrazit další »