Po víc jak půl roce, kdy jsem se věnoval takovým kratochvílím, jako byly silvestrovský pobyt na „JIPce“ karlovarské chirurgie nebo dvě krátké hospitalizace na koronárce tamtéž, jsem se na prahu léta sám uznal za zdravého natolik, abych se mohl opět věnovat tomu, co mě opravdu zajímá. A tak jsem se v pondělí 20. června vypravil vlakem do Stříbra, kde mě čekal „starý“ (ovšemže o čtvrt století mladší než já) kámoš Vendis. Společně jsme pak vyrazili za kamennými poklady Tachovska, a do odpoledne do mé databáze přibyly tři velmi ceněné „úlovky“. Zobrazit další »

Pojem „Sokolovský kras“ je samozřejmě kolosální pitomost. Vápence, dolomity či sádrovce a další jim příbuzné ve vodě rozpustné horniny, které jsou základními „stavebními kameny“ krasových oblastí, se totiž v Sokolovské pánvi nevyskytují ani náhodou. Přesto však i tady se dají najít přírodní výtvory typické pro krasové oblasti, jako jsou závrty, skalní dutiny a dokonce i slušně prostorné jeskyně. Zobrazit další »

Jediným místem, odkud je vidět celé město Karlovy Vary, lázeňskou část se všemi kolonádami, barokním chrámem sv. Maří Magdaleny a Vřídlem, současné centrum města s monstrózní budovou Thermalu, všechna karlovarská předměstí a navíc i hodný kus okolní krajiny zarámované hřebeny Krušných hor, je vrcholek Bukové hory, známé dnes spíše pod názvem Tříkřížový vrch. Jméno dostal podle (kdysi zdaleka viditelných) tří velkých dřevěných křížů, vztyčených na vrcholku v polovině 17. století, a vyhlídkový altán, postavený zde v roce 2000 (a po totálním zničení vandaly v roce 2003 obnovený v roce 2006), patří dnes k nejnavštěvovanějším vyhlídkám v okolí lázeňského města.

Počty lidí, kteří se sem, do nadmořské výšky 554 metry každoročně vyškrábou, aby se pokochali téměř panoramatickým výhledem na město, se těžko odhadují, musí jich ale být desetitisíce. Poměrně frekventované je tohle místo i v současném, vycházkám nepříliš přejícím období, vždyť právě nyní, kdy okolní stromy jsou bez listí, je výhled odtud nejhezčí. Jen málokdo si přitom kochání uvědomí, že altán, ze kterého se rozhlíží, je postavený na střeše betonového bunkru. Zobrazit další »

Místo „pééfky“ jsem letos posílal takovéhle „selfíčko“

Poněkud opožděné přání, vím, a ani nevíte, jak mě to mrzí! Omluvou mi snad může být, že mě před koncem loňského roku, teda akorát v době, kdy jsem v jiných letech vyráběl a rozesílal novoroční přání, postihla série zdravotních problémů, takže místo abych vytvářel „pééfka“, ležel jsem se na JIPce karlovarské chirurgie, kde jsem také hořkým čajem a jablečným pyré „oslavil“ Silvestra a Nový rok… Jakž takž jsem začal fungovat až v druhé půli ledna, kdy jsem začal dohánět resty a poprvé vyjel z domova za reportáží. Cílem byl kamenný železniční viadukt v Chebu a reportáž vyšla v MF Dnes v pátek 28. ledna, tedy na den přesně 150 roků ode dne, kdy do Chebu přijel první vlak od Prahy (samozřejmě že ne po tom viaduktu, na něm jsou položeny koleje vedoucí na opačnou stranu do Saska a Bavorska), a ještě týž den se článek objevil na internetu.

Chebský viadukt na iDnes.cz.

Ve snaze rozšířit mou letos dost zanedbávanou databázi kamenných křížů, vydal jsem se za těmi, které byly jako nové nálezy prezentovány na říjnovém setkání Společnosti pro výzkum kamenných křížů v Aši. První z nich mě potěšil cestou do Plzně pro zelí v Olešovicích a věřil jsem, že podobně pěkné kousky objevím i v Horní Lipině na Chebsku a v Nejdku. Jenže další potěšení se už nekonalo…. Zobrazit další »

Kamenného pastýře u Klobuk na Lounsku, největší a nejznámější z českých menhirů, jsem toužil osobně poznat už dávno, ale celá léta jsem se s ním míjel. Pořád mi bylo líto jet víc jak sto kilometrů jen kvůli jednomu menhiru. Jenže pak jsem loni v prosinci dostal od kolegy Jaroslava Frouze fotku historického kamenného milníku v Hřívčicích u Peruce, a když mi pak v květnu poslal fotky dalších milníků přímo v Peruci, byly ty cíle rázem čtyři a další přibývaly. Nakonec měla cesta, na kterou jsme se vydali se Štefanem Žáčikem začátkem listopadu, rovný tucet zastavení: Zobrazit další »