Osobní blog novináře "na vejminku" a sběratele smírčích křížů

O autorovi

 35 zhlédnutí celkem,  1 zhlédnutí dnes

ich-1

Tak tohle jsem já

Můj život měl hodně „hlavních smyslů“. Když jsem byl kluk, byly to poštovní známky, pak v době dospívání běžky a zhruba od patnácti let bylo „hlavním smyslem“ mého života lezení po pískovcových skalách. Miloval jsem ty skály a přírodu Českého ráje tak moc, že jsem se v roce 1972 nastěhoval do Prachovských skal. V bivaku pod Křeslem jsem měl budíka, ranec s pár kousky prádla, kartáček na zuby a ručník a na ramínku pověšené jediné „slušné“ kalhoty a bundu a každé ráno jsem odtud běhal do Jičína, kde jsem si našel zaměstnání. Byl to dost riskantní pokus o „návrat k přírodě“, málem mě přivedl do kriminálu. Pro režim, který v té době v Československu vládl, byli takoví blázni, jejich počínání se vymykalo „normalizačním“ normám, velice nebezpeční. Trnem v oku jičínské vrchnosti bylo už to, že jsem neměl v občance trvalé bydliště, a neustálé šikanování mě také nakonec zpod Křesla vyhnalo.
Dlouho jsem za smysl mého života považoval novinařinu. K tomuhle řemeslu jsem tíhnul už jako student gymnázia, kterému se tehdy říkalo jedenáctiletka a později dvanáctiletka. Měl jsem to „v rodině“, novinářkou byla a dodnes (ve dvaadevadesáti letech!) je moje maminka a jako novinář pracoval na sklonku svého života i můj otec.
Moje novinářská kariéra měla tři etapy.
První začala 1. ledna 1967, kdy jsem nastoupil jako redaktor Lázeňského časopisu, a skončila 31. prosince téhož roku z důvodu „zrušení systematizovaného místa redaktora“. To bylo samozřejmě hned od 1. ledna 1968 obnoveno, ovšemže pro dámu, která byla – na rozdíl ode mne – velice angažovanou členkou KSČ.
Podruhé jsem se stal profesionálním novinářem v roce 1968, kdy jsem nastoupil v Plzni jako redaktor týdeníku Západočeský železničář a externí spolupracovník plzeňské Pravdy. Ani tady jsem se ale moc neohřál – přišly „prověrky“, které plzeňskou novinářskou komunitu dokonale rozprášily. Napřed šli k lopatě „exponenti pravice“ z řad reformních komunistů a po nich i nestraníci. Já se tehdy o politiku moc nezajímal, nebyl jsem (ani nikdy později) v žádné politické straně, profesně jsem se věnoval hlavně kultuře a psal si svoje reportáže, a najednou byl ze mě „disident“…
Do třetice jsem se k novinařině vrátil až za dvacet let. Po listopadovém převratu mi „hodili laso“ staří kamarádi z Plzně, na jaře 1990 jsem nastoupil jako zpravodaj do „Nové pravdy“, která se později změnila na Plzeňský deník a jeho „klon“ Karlovarské noviny, kde jsem vydržel až do roku 2007, kdy jsem odešel do důchodu. S Karlovarským deníkem, jak se dnes jmenuje, spolupracuji dodnes – jako sporťák občas „fušující“ do kultury.
K drobným památkám ve volné přírodě jsem měl vřelý vztah „odjakživa“. Skalní města Českého ráje a Saského Švýcarska jsem nikdy nebral jako nějakou tělocvičnu, ale jako krajinu, kterou po tisíciletí modelovali nejenom příroda, ale i lidé. Už jako dospívajícího kluka mě nenechávalo klidným, když jsem viděl, jak kvůli scelování polí vzaly spolu s mezemi i kapličky a křížky. Smírčí kříže jsem při svých toulkách Karlovarskem potkával rovněž „odjakživa“, dokonce jsem nějak věděl, že jsou to smírčí kříže, ale nijak zvlášť mě nebraly. Všechno se změnilo v říjnu roku 2007, kdy jsem se ve Františkových Lázních jako čerstvý důchodce zotavoval po operaci srdce.
Vzal jsem si tenkrát do lázní kolo – vida, taky jeden z možných „smyslů života“ – nechal si napsat všechny procedury na dopoledne a odpoledne jsem každý den vyrážel za poznáním Chebska. Hned na první vyjížďce jsem natrefil před osadou pěkného jména Dvorek na křížek, který se zarostlý vysokou travou a všelijakým bejlím krčil ve škarpě u silnice. Bylo to jako zjevení – najednou jsem věděl, že tohle je téma, kterému chci věnovat zbytek života!
Hned druhý den jsem zajel do Chebu, půjčil si v knihovně „Kamenné kříže Čech a Moravy“, nechal si za hříšný peníz zkopírovat stránky týkající se Chebska a pustil jsem se do hledání. Když jsem tu kůru končil, měl jsem jich sedmnáct. Někdy to šlo skoro samo, jako v Milhostově, Hazlově, Polné, na Skalce a na Komorní Hůrce, jindy jsem musel opravdu hledat, třeba v Lipné a Hněvíně, kříž lokalizovaný u osady Hůrka jsem našel až na třetí pokus a kříž v Bříze jsem nenašel dodnes.
Zájem o smírčí kříže se stal mou dominantní zálibou, opravdovým „smyslem života“. Díky pochopení mé ženy Marušky a díky kamarádům, se kterými jezdíme na pravidelné podzimní „Pánské jízdy“, mám v půli srpna 2011 zadokumentovaných 197 křížů a spoustu dalších drobných kamenných památek. A nejenom na Karlovarsku, ale i na Domažlicku, Tachovsku a Chomutovsku, na české i polské straně Jizerských hor, v Bavorsku  a Sasku. O křížích jsem už napsal i celou řadu článků do nejrůznějších novin a časopisů a nakonec, abych se podělil o radost z jejich hledání a nalézání s co největším počtem lidí, jsem založil tenhle web. Bude-li se vám líbit, řekněte to svým přátelům a známým, najdete-li nějaké chyby, budu jen rád, když mě na ně upozorníte.

Některé moje fotogalerie najdete také na Rajčeti.

Sdílejte tuto stránku:
Ohodnoťte článek:
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (9 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...

4 Comments

  1. Jiří, snad ze skromnosti jsi neuvedl svoje výtečné fungování coby sportovního redaktora (alespoň v rámci karlovarského kraje), které skvělým způsobem informuje o (nejen) cyklistických podnicích jako je např. Jarní Bahno nebo Karlovarský AM Bikemaraton, čímž se významnou měrou zasluhuješ o jejich propagaci. Budiž ti za to dík a runda při každém posezení s tebou! Dnes je již málo „pisálků“, kteří s takovým fortelem a přehledem informují o věcech, které nejsou zrovna středem zájmu, neboť se to v nich nehemží skandály.
    Přeji mnoho zdaru tvému blogu.
    S pozdravem tvůj přítel a obdivovatel.

  2. Michal Fedeleš

    Dobrý deň pán Linhart,

    chceli by sme Vám dodatočne poďakovať za Vašu ochotu pri hľadaní zmierčich krížov dňa 12.5. t.r. v lesíku v oblasti Staré Sedlo.
    Bez Vašej pomoci by sme ich určite nenašli.

    Ďakujeme a pozdravujeme, manželia Fedelešovi

  3. Otakar

    Pane Linhart,
    vaše internetové stránky jsou super, a to tvrdím jako bývalý IT i jako tulák po všech možných památkách v našem kraji. Navíc se mi líbí i po estetické a katalogizační stránce. Držím vám palce a těším se na další vaše příspěvky. Mějte se moc hezky.

  4. Markéta

    Dobrý den pane Linhart,
    ráda bych Vám ještě jednou poděkovala za pomoc při hledání smírčích křížů na Chomutovsku. Webové stránky máte velice pěkně provedené a Vaše fotografie mi hodně-krát pomohly při hledání konkrétních křížů. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

© Jiří Linhart 2011 - 2022  |  Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.

Mapa webu

Developed by Daniel Danielčák