29 zhlédnutí celkem,  1 zhlédnutí dnes

V květnu loňského roku mě, pravda trochu složitě prostřednictvím řetězce několika dalších lidí, kontaktovali  kamarádi z dob, kdy jediným smyslem mého života byl vertikální pohyb po pískovcových skalách. Bylo to nejspíš nejhezčí období mého jinak dost rozháraného života, vzpomínám na tu skaláckou partu dodnes s vekou láskou, a nesmírně mě potěšilo, že pořád ještě drží pohromadě. Pravidelné srazy všech, kterým byly v 60. a 70. letech domovem Prachovské skály, pořádá Venca Cajthaml vždycky poslední sobotu v květnu na Blatech, v hospodě, ve které jsme tehdy trávili většinu sobotních večerů. Vypravil jsem se tam už v pátek s tím, že první den dojedu na Příbohy a přespím tam u Pepíka Doubravy, což je jediný z těch lidí, se kterými udržuji kontakt, a v sobotu pojedme na Blata spolu. Abych nejel takovou dálku jen tak, naplánoval jsem si tu cestu jako pouť za kamennými kříži – Křížovou pouť na Blata.

Vyjel jsem z Lokte brzo ráno, podle itineráře, který jsem si s největší pečlivostí přípravil, jsem měl na cestě z Lokte na Příbohy se všemi těmi zajížďkami ke křížům najet 224 kilometrů s osmi zastaveními u křížů. Že jsem nakonec najel o 32 kilometrů více, zavinila spousta objížděk, z nichž dvě byly opravdu „výživné“. První z nich mě zaskočila kousek za Žluticemi a druhá před Velvary, obě dlouhé, blbě značené a vedené po mizerných silnicích. Děkoval jsem Bohu, že jsem si udělal dostatečnou časovou rezervu a obejel všechna místa, která jsem si naplánoval.

První dvě zastávky jsem věnoval umazání „restů“ z loňské Pánské jízdy na Rakovnicko. Nejdříve jsem si zajel do Podbořánek, místní části města Jesenice, které jsem loni na poslední chvíli vyřadil z itineráře proto, že byly poněkud stranou našich tras, a z Podbořánek do Václav, kde se nám na podzim nepodařilo najít třetí ze tří tamních křížů, protože jsme se špatně zorientovali v polomy postiženém lese. Oba jsou typově kříži pamětními a oba jsem našel bez nejmenších problémů na první pokus.

Schanigerův kříž u Podbořánek

Podbořánky leží asi 6 km jižně od města Jesenice vpravo od silnice I/27 do Plzně. Asi půl metru vysoký křížek s nápadně rozšířenou nohou se nachází necelý kilometr jižně od osady při neznačené cestě k přírodní rezervaci  „Rybníčky u Podbořánek“. Postavený byl, jak prozrazuje na kříži vytesaný německý nápis, na místě, kde „dokonal svou životní pouť 9. července 1849 Johann Schaniger“. Příčinou jeho smrti byl údajně srdeční záchvat a slovo „Bothasanka“, které označuje místo, odkud nešťastník pocházel, je fonetickým přepisem německého názvu Podbořánek – Podersanka, jak ho dřív vyslovovali místní Němci. To samozřejmě nemám ze své hlavy, uvádí to v brožurce „Stopy v krajině Rakovnicka – Tajemství smírčích křížů“ regionální badatel Roman Hartl.

Václavy jsou docela malá víska asi 5 km jižně od silnice II/227 z Jesenice do Rakovníka, místní komunikace tam odbočuje v Pšovlkách. Na katastru obce jsou tři kamenné kříže, ke kterým se váže místní pověst o třech bratřích, kteří se nemohli dohodnout, jak se podělí o dědictví po svém otci. Domluvili se proto, že společně zajdou k soudu v Jesenici, ať je rozsoudí, jenže sotva druhý den ráno vyšli, pustili se do sebe noži a posekali se tak, že na živu nezůstal ani jeden z nich. Lidé pak jejich těla pochovali tam, kde je našli, a nad jejich hroby vztyčili kamenné kříže. Jinak pěkná legenda trochu kulhá v tom, že jeden z těch tří křížů je na první pohled jiný a mladší, než dva další.

Pamětní kříž u Václav

Ty první dva jsme bez nejmenších problémů našli loni v listopadu při Pánské jízdě, nebylo to konec konců nic nesnadného, stojí totiž oba hned u silnice z Pšovlk do Václav. Třetí jsme ale hledali marně, buď jsme měli špatný plánek cesty k němu, nebo jsme ho špatně přečetli, ostatně to je dneska už jedno. Stojí asi kilometr severozápadně od Václav v lese Jedlina, dá se tam dostat po rozbité asfaltce, která odbočuje ze silnice do Pšovlk přes pole doleva. Po asi šesti stech metrech je první rozcestí, kde na obě strany odbočují cesta do lesa a cesta do Jedliny, teď už ne asfaltová, ale kamenitá, začíná prudce stoupat. Po nějakých dvou stech metrech na místě, kde stoupání poněkud zmírní, odbočuje doprava travnatá lesní cesta a po nějakých sto metrech jsme u cíle.

Kříž drží pohromadě ocelová vzpěra

Žulový kamenný kříž, kdysi zřejmě dobře opracovaný, je rozbitý na čtyři části, které jsou sestaveny do původní podoby a zezadu zpevněny ocelovými pásy.  Uprostřed kříže je zbytek letopočtu 1602, z něhož jsou dnes jak takž čitelná akorát jen prostřední čísla 6 a 0 (rok 1602 uvádí starší literatura). Kolem letopočtu jsou patrné zbytky nějakého nápisu, poskládaného do kruhu a dnes už jistojistě nerozluštitelného. Víc se z kříže vyčíst nedá…

Ve Václavech jsem stočil kormidlo svého Swifta k severovýchodu, dalších pět zastávek mělo být v okrese Kladno. Cesta tam vedla přes Rakovník, neměl jsem z toho dobrý pocit, dobře jsem si totiž pamatoval, jak jsme tam loni při Pánské věčně láteřili na ucpané křižovatky. Ale navigace, budiž jí za to chvála, mě Rakovníkem provedla postranními uličkami, na jednu stranu sice úzkými a křivolakými, na druhou ale minimálně frekventovanými, a po pár minutách jsem frčel k Tuchlovicím.

Křížový kámen na tuchlovickém náměstí

Tuchlovice bývaly ještě před pár lety dost strašidelné město, kterým přímo přes centrální náměstí procházela silně frekventovaná státní silnice z Prahy do Karlových Varů, lidem tu nebylo co závidět. Od té doby ale, co otevřeli úsek dálnice z Nového Strašecí do Prahy, je to klidné, úpravné a čisté městečko, kde po bývalé „šestce“ jezdí maminky s kočárky a na náměstí si člověk může sednout na „zahrádku“ před cukrárnou bez obav, že se udusí výfukovými čmoudy kamionů. Přímo naproti cukrárně je u kiosku s květinami postavený křížový kámen, před kterým právě parkovalo auto a docela mi překáželo při focení, majitelka toho vozu ale shodou okolností seděla na té zahrádce taky a když viděla, jak se trápím, ochotně mi kousek popojela. A pak že dobří lidé už vymřeli…

Křížový kámen v Tuchlovicích je něco přes metr (udává se 116 cm) vysoký blok pískovce s pozitivním reliéfem latinského kříže na čele, obrys šavle pod pravým ramenem kříže dnes vidí už jen ten, kdo ví, že ho tam má vidět. O kameni jsem si na webu obce Tuchlovice (http://www.ou-tuchlovice.cz/o-tuchlovich) přečetl, že „je podobný s mezníky v Bělči, Bratronicích, na Červeném Újezdě a Novém Strašecí. Buď značí hranici území (křivoklátské panství), nebo pevný bod dávné cesty, kdy bylo kolem Tuchlovic plno močálů a bažin. Tento druhý výklad by svědčil o cestách, které se na území nynějších Tuchlovic křižovaly. Znamení na takovýchto kamenech: kříž, meč, sekera apod. mohou podle rakovnického Renera znamenat hrozbu božím trestem, setnutím hlavy či vypícháním očí tomu, kdo by s kamenem hnul, přemístil nebo jej odstranil. Lidová pověst v Tuchlovicích vypráví o vojákovi na koni, který se na místě, kde je nyní kámen, utopil i se svým koněm. Podobný kámen stával i v severovýchodním cípu parku.“

Rozbitý křížový kámen u zdi kostela sv. Havla nahradila kopie

Dominantou Tuchlovic je kostel sv. Havla, který je písemně zmiňován v roce 1283, pravděpodobně je ale mnohem starší, podle románského zdiva soudě byl vystavěn už někdy ve 12. století. V roce 1844 byla ke kostelu přistavěná věž, která nahradila požárem narušenou dřevěnou zvonici. Hodiny na věži sem byly přeneseny z Lounské brány ve Slaném, zbořené v roce 1835. Před kostelem stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1779 a ke kostelní zdi je postavená kamenná deska o rozměrech 190 x 110 cm s reliéfem kříže v kruhu a dvěma malými křížky na obou ramenech. Kámen byl objevený na začátku tohoto milénia při opravě kostela, kde sloužil usazený reliéfem dolů jako schod, a umístěný ke zdi kostela vydržel jen do roku 2006, kdy ho vandalové shodili a rozflákali na kusy. Dnes je na místě cekem zdařilá replika.

Pomalu co by kamenem z Tuchlovic dohodil, leží Kačice, po silnici se tam ale jede skoro šest kilometrů přes Stochov, neboť mezi sousedními obcemi postavili dálnici. Asi dva kilometry za Kačicemi směrem na Smečno je vlevo od silnice oplocená enkláva několika zahrad, na jejímž severním okraji se nachází další ze zajímavých kamenů Kladenska. Dostat se k němu je poněkud svízelné, mizerná cesta kolem plotů končí na severním rohu areálu, dál už je těžko definovatelný terén, který je na mapě uvedený jako „Muclavská louka“, ale ve skutečnosti to vypadá na silně zaplevelené brambořiště. Za sucha je to ještě celkem schůdné, po větším dešti bych doporučoval gumáky (na fotkách z dubna 2010 na http://www.smircikrize.euweb.cz jsou okolí kamene a celá louka pečlivě posekané).

Křížový kámen na Muclavské louce u Smečna

Mohutný kámen (udávaná výška 124/178 cm) z hrubozrnného pískovce (musel být dovezený zdaleka, neboť tady se podobný kámen nevyskytuje), má na severní straně je pozitivní reliéf latinského kříže, na jižní straně pak už hodně zvětralý reliéf kříže řeckého (keltského?). Podle typu a stupně zvětrání obou reliéfů se soudí, že latinský kříž na severní straně je mladší, než symbol na straně jižní, což nahrává teorii, že se jedná o pravěký menhir, který byl dodatečně upravený do podoby křesťanského symbolu. Místní lidová pověst se takovými teoriemi samozřejmě nezabývá a hovoří o tom, že kámen stojí na místě, kde byl zabit forman, jedoucí po dávné formanské cestě.

Pár desítek metrů blíže ke Smečnu je vidět vlevo od silnice v polích stojící 11 metrů vysoký kamenný obelisk jehlancového tvaru, postavený tady v roce 1847 na počest hraběte Karla Jana Nepomuka Clam-Martinice jeho úředníky. Já se u něj nezastavil a brzy jsem ve Smečně a přes Přelíc a Studeněves dojel do Tuřan, kde u hlavní (Karlovarské) silnice stojí historický kamenný milník. Přes dva metry vysoký čtyřboký komolý jehlan má v horní části slepá „zrcadla“, ve kterých bývaly tabulky s údaji o vzdálenostech, nad nimi je upevněná cedulka, která hlásá, že tato památka je chráněná státem. Moc teda chráněná není, co mimo pochybnost dokazuje i stav té tabulky.

Křížek v ohradní zdi kostela sv. Šimona a Judy v Dolíně

Dalším místem Kladenska, které jsem měl na trase, byl Dolín, nevelká osada ležící na místní komunikaci mezi silnicemi II/118 ze Slaného do Zlonic a I/16 ze Slaného do Velvar. Její zdaleka viditelnou dominantou je kostel svatých Šimona a Judy, písemně prvně zmiňovaný už v roce 1325 a od roku 1352 uváděný jako farní. Kostel v roce 1863 vyhořel a byl radikálně přestavěný podle návrhu architekta Rudolfa Vomáčky, který svou stopu zanechal i u nás na Karlovarsku. Podle jeho plánů postavil sokolovský stavitel Emil Lifka v prvních dvou letech 20. století pěkný novogotický kostel v Oloví. Oba kostely spojuje nejenom Vomáčkovo autorství, ale i jejich současný stav, oba jsou ve velice špatném, jestli ne v přímo havarijním stavu.

Kamenný kříž ve slepém okně kapličky v Kmetiněvsi

Do Dolína jsem samozřejmě nejel podívat se, jestli kostel ještě nespadl. Cílem byl kamenný křížek z opuky zazděný do ohradní zdi ke kostelu přilehlého hřbitova. Křížek tam je a je tak mrňavý (22 x 21 cm), že jsem ho mezi tím kamením, z něhož je zeď poskládána, sotva našel. Poslední zastávkou na Kladensku pak byla Kmetiněves, obec, která hlavně na internetu dodnes „žije“ z brutální vraždy, která se tady odehrála na Nový rok 2004 a jejím pachatelem byl 13letý školák. Kvůli tomu jsem tam samozřejmě nejel, mým cílem byl 132 cm vysoký kamenný kříž usazený ve slepém okně kapličky postavené na rozcestí uprostřed obce.

Kmetiněvsí jsem měl všechny položky ve svém itineráři vyřízené a mohl jsem se s klidem v duši oddat bloudění Kladenskem po mizerně značené objížďce kvůli uzavřenému mostu ve Velvarech. Byla to druhá velká objížďka a ještě pořád ne poslední uzavřený most na mé trase. Uzavřený byl i starý most v Mělníce, takže se všechna auta a kamiony ze všech míst na levém břehu Labe sjížděla na most nový. Ten by takovou zátěž jistě unesl, kdyby ovšem na mělnickém předmostí nebyl zřízený nesmyslný kruhový objezd, který veškerou dopravu totálně zablokoval. Vydatně mu v tom pomáhali stateční čeští řidiči, kteří na ten kolotoč najížděli i ve chvílích, kdy bylo jasné, že je někde ucpáno, a ucpávali tak i doposud volné výjezdy. Mám pocit, že by se v Německu s takovými blby nemazlili, u nás se (sami) považují za „zkušené mazáky“.

Nakonec ale každé trable končí, po pár minutách jsem měl Mělník za zády a po dalších pár minutách jsem seděl v mé oblíbené hospůdce v Želízech a poroučel si na tamní vyhlášenou dršťkovku. Na neméně proslulé domácí rohlíky bylo už ve dvě dopoledne přece jen pozdě, ale i tak jsem si náramně pochutnal a v nejlepší náladě se vydal za jediným v databázi Společnosti pro výzkum kamenných křížů evidovaným objektem okresu Mělník. Je vytesaný do pískovcové skály ve strži, ukryté v lese asi kilometr za vsí a k tomu lesu se musí od silnice asi 200 metrů přes louku. Teda – louka tam byla v roce 2006, kdy kolega Jarda Dietl objekt objevil a pořídil situační plánek, dneska je místo louky obdělávané pole, kde bylo už koncem května vysoko vzrostlé obilí. Odvahu prodírat se jím těch zhruba 200 metrů jsem nenašel a na to, abych ten obcházel, jsem už neměl dost času, takže i tady mi zůstal jeden restík.

Zbytek cesty na Příbohy byl vysloveně lahůdkový. Proplétal jsem se uzoučkými silničkami údolími Kokořínska a projížděl vesničky s poetickými jmény jako Střezivojice, Tubož, Konrádov a Ráj a ke svému cíli, usedlosti kamaráda Pepíka Dubravy, jsem dojel v nejlepší náladě. Tu jsme si pak ještě vyspravili konzumací lahvového Prazdroje a Pepíkovy domácí slivovice a natěšeni na cestu do Českého ráje, která nás čekala druhý den, jsme se uložili ke spánku.

Sdílejte tuto stránku: