Nabuzený úspěšným nálezem smírčího kříže u Libenova jsem se hned týden nato ve středu 29. října vydal umazat další z restů, kterých se mi za poslední roky nahromadila fůra. V tradiční sestavě se Štefanem a Jenny jsme vyrazili do Chodové Plané. Hlavním cílem byl křížový kámen u silnice z Chodové Plané do Plané a dál do Boru u Tachova, a stejně jako u Libenova byl i tentokrát cíl splněný.
Skoro přesně na den dva roky trvalo, než jsem si mohl do své sbírky kamenných křížů připsat nový přírůstek. Zásluhu na tom mají především lékaři karlovarské oční kliniky LEXUM (SOMICH) a oftalmologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kteří mi spravili pochroumané sítnice tak dobře, že se mohu vydat autem dál než do Kauflandu, a že dokážu rozeznat písmenka na klávesnici a monitoru mého počítače, což jsem od září 2024 nedokázal. A taky mému parťákovi Štefanovi, který mi při hledání dělal doprovod a pořídil i fotku mé maličkosti u toho „nového“ křížku.
Jedním z mála okresů, kde není k nalezení žádný kamenný kříž smírčího typu, je Mělnicko. V evidenci SPVKK je pouze skalní reliéf na katastru osady Sitné, ležící při okresní silnici ze Želíz do Šemanovic. Vydali jsme se ho pohledat (s kamarádem Pepíkem Doubravou) poslední květnovou sobotu. Měli jsme čas akorát dopoledne, po obědě nás čekal přesun na jubilejní, letos už 20. tradiční setkání „zasloužilých“ horolezců na Blatech, ale ten půlden bohatě stačil.
Celých šest let od mé první cesty na „Předkremační slet“ horolezců na Blata muselo uplynout, než jsem se na tohle tradiční setkání horolezců, kteří spolu lezli v Prachovských skalách v první polovině šedesátých let, vydal podruhé. A stejně jako v onom roce 2018 jsem to bral přes Příbohy, kde jsem měl domluvený nocleh u starého „kamaráda ze skal“ Pepíka Doubravy. A stejně jako v onom roce 2018 jsem si cestu naplánoval tak abych si doplnil svou sbírku kamenných křížů, v tomto případě tedy spíš křížových kamenů. Měl jsem jich v itineráři devět a osm z nich jsem opravdu našel. Nebylo to ostatně nic moc těžkého, až na jednu výjimku byly buď někde ve vsi mezi domy, nebo stály přímo u silnice.
Osmá a podle všeho už úplně poslední cesta za pomníčky násilných smrtí v saském Krušnohoří směřovala k obci Bockau, která se rozkládá vpravo od silnice B 283 zhruba na půl cestě mezi městy Eibenstock a Aue. Patří k ní více než deset kilometrů čtverečných lesa, ve kterém se nacházejí hned dva „mordštajny“, poslední, které mě chyběly ke štěstí. Oba dva ovšem jsou dost daleko od zastavěné části obce, nejsnadnější přístup k nim je ze silnice S 274 spojující města Eibenstock a Schwarzenberg.
© Jiří Linhart 2011 - 2025 |
Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.
Mapa webu
Developed by Daniel Danielčák