Povzbuzeni úspěchem na Kladensku (viz předchozí report) vydali jsme se o první červnové sobotě s Maruškou umazávat resty na Chebsku. Zacíleno jsme měli na křížky, které jsem marně hledal už při mém pobytu ve Františkových Lázních na podzim roku 2007, a byli jsme úspěšní!
Druhý a poslední den našeho pobytu ve vnitrozemí jsme se vydali z Ledec na jih do přece jen veselejší krajiny křivoklátské pohledat křížové kameny v Bratronicích, Bělči a Lhotě. Obě vesnice leží na staré silnici z Křivoklátu přes Unhošť do Prahy a křížové kameny, které se tady nacházejí, sloužily podle některých autorit jako patníky.
První květnový víkend jsme strávili toulkami za kamennými památkami v okrese kladenském. V sobotu jsme se z naší „základny“ v Ledcích vydali zkontrolovat menhiry v prostoru mezi Ledci, Řisuty a Přelící a v neděli jsme chtěli na kole objet necelých půl sta kilometrů dlouhou trasu z Ledec přes Kačice a Lány do Bělče a přes Bratronice, Lhotu a Libušín zpátky do Ledec. Čáru přes rozpočet nám udělala předpověď počasí, která vyhrožovala prudkými celodenními lijáky tak věrohodně, že jsme nakonec kola nechali doma a spolehli se na naše dosud vodovzdorné auto. A udělali jsme dobře.
Někdy se to schumelí tak, že člověk ví přesně, kde křížek hledat, má ho na dosah ruky, a přesto odchází s prázdnou. Nám se to stalo v září 2010, když jsme s Martinem courali okolo Chebu. V Podhradu jsme se potěšili malebnou skupinkou sedmi kamenných křížů ve slepé uličce s příznačným názvem „Ke křížům“, osmý, stojící nedaleko odtud za železniční tratí, jsme ale nenašli, přestože jsme byli pár metrů od něho. Kříž stojí zarostlý v trnitém roští o rozloze sice jen pár desítek čtverečných metrů, ale hustém tak, že je ve vegetačním období bez mačety neproniknutelné a neprůhledné. Takže jsme měli důvod, jet do Podhradu podruhé.
Nejenom na „rodném“ Sokolovsku, ale i v sousedním okrese Cheb je několik křížků, které jsem na svých četných cestách buď minul nebo nenašel. Dva z nich jsem si mohl „odfajfkovat“ v neděli 6. listopadu během „rodinného“ výletu do Bavor. Po čtyřech víkendech, které jsem strávil většinou sám, neboť má žena vydělávala peníze, jsme se tentokrát na cestu vydali oba, a aby nám to lépe utíkalo, vzali jsme s sebou Martina. To je – pro ty, kdo ho ještě neznají, Maruščin pětiletý vnuk, velký rozumbrada, kterého jde jen velmi těžko odehnat od fotografování. Ostatně sami se přesvědčíte.
© Jiří Linhart 2011 - 2024 |
Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.
Mapa webu
Developed by Daniel Danielčák