Zpráva o cestě do Hrobu a zpátky


Královské horní město Hrob s lapidáriem barokních soch na náměstí a smírčím křížem na cestě z Hrobu na Bouřňák figurovaly na horních příčkách mého seznamu míst hodných navštívení pěknou řádku let a během té doby přibyly další tipy jak na cestě tam, tak ve městě samotném. Vydat jsem se tam chtěl už v půli dubna, ale týden před plánovanou cestou mě ve Varech ze silnice „sestřelil“ splašený huberťák v nepojištěném Golfu, a bylo posekáno… Situaci, kterou bych nikomu nepřál prožít, vyřešil až servis, do kterého našeho Swifta odtáhli k opravě: po téměř měsíci, kdy jsem byl odkázaný na vrtišivou veřejnou dopravu, mi půjčil náhradní auto, a tak jsme nakonec přece jen do Hrobu vyjeli. Koncem května a pěkně ve třech, s Maruškou a Britou.

Milník v Janově na křižovatce cest, které už dávno nikam nevedou

První větší zastávku jsme si udělali po 90 kilometrech v Janově. Osada, písemně prvně zmiňovaná v roce 1354 a v roce 1850 povýšená na samostatnou obec, se v roce 1986 stala místní částí města Litvínova. Většina lidí, mám za to, o téhle lokalitě poprvé něco slyšela před asi deseti lety, kdy se zde odehrály tvrdé střety českých nácků s místními Cikány, kteří na janovském panelákovém sídlišti tvoří národnostní většinu. Kvůli tomu jsme samozřejmě do Janova nezajížděli, lákal nás historický milník, na který mě dal tip loni před Vánoci kolega Jarda Frouz.

Vandaly posprejovaný milník ve tvaru vysokého, směrem vzhůru mírně se zužujícího čtyřbokého jehlanu, zakončený špičkou ve tvaru valbové stříšky a posazený na vysoký čtyřboký hranol, je určitě nejvyšším objektem svého druhu, jaký jsem kdy viděl; šacoval bych ho až na čtyři metry. Vztyčený byl v roce 1841 při důležité zemské cestě z Mostu do Saska, dneska stojí sice na svém místě, kdysi významná komunikace ale dnes slouží jen jako neudržovaná a tím pádem taky nevyužívaná místní cesta do Horního Jiřetína. Železniční trať z Litvínova do Jirkova, vystavěná v roce 1872, která tuhle silnici asi 50 metrů od milníku křižovala, byla už před 40 lety zrušená a její zbytky pomalu pohlcuje příroda…

Do Hrobu je to z Janova asi 20 kilometrů a dobrá třetina z toho je průjezd Litvínovem, který skutečně není městem, kde by bylo něco k vidění. Královské horní město Hrob má za sebou více než sedm set let historie, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1282, kdy původní hornická osada přešla z majetku tepelského kláštera do majetku kláštera v Oseku. Prosperitu sídla, které se pravděpodobně už za vlády Karla IV. stalo městem (zatím jen poddanským), zajišťovala těžba stříbra a dalších kovů v širším okolí i to, že v roce 1341 byla do Hrobu přeložena dálková cesta, která původně vedla přes Osek. V roce 1447 byl Hrob povýšený na královské horní město a v letech 1477–1478 získal práva užívat znak a pečetit červeným voskem.

Kostel sv. Barbory – z původní gotické architektury se dochoval jen vstupní portál v jižní stěně

Centrem města je Tržní náměstí, kterému dominuje kostel sv. Barbory. Původně raně gotický kostel z roku 1282 byl v historii několikrát pobořený, vypálený a přestavěný, naposledy ve 2. polovině 19. století, kdy dostal současnou pseudogotickou podobu. Původních architektonických prvků byl do současné fasády zakomponovaný gotický portálek na jižní straně kostelní lodi. Před západním průčelím kostela se nachází barokní osmiboká kašna s výraznou reliéfní kartuší, ve které je vytesaný letopočet 1740. Kašna, sestavná z mohutných pískovcových bloků pospojovaných železnými sponami, má také jednu chybičku, není v ní totiž žádná voda.

Svatý Josef s hlavou ukrytou ve větvích stromů

Na západním okraji parku na náměstí, tedy nad kostelem, se v korunách vzrostlých stromů poněkud ztrácí jistě víc než pět metrů vysoká pískovcová socha sv. Josefa z roku 1730. Světec v nadživotní velikosti s Ježíškem v náručí stojí na tři metry vysokém hranolovitém soklu, zdobeném na čelní straně už hodně zvětralým reliéfem Zasnoubení sv. Josefa a sv. Panny Marie. V horní části podstavce je do římsy zakomponovaná kartuše ve tvaru srdce s nápisem HEILIGER IOSEBH / BÜT FÜR / UNS / H F. Autor odborníky oceňovaného díla není známý, soudí se ale, že jde o mistra, který v té době pracoval pro cisterciácký klášter v Oseku. Moc pěkná socha má jednu vadu – je tak vysoká, že detaily postavy jsou pro slabozrakého starce prakticky neviditelné a proti nebi se ani nedá dobře fotit.

Svatý Josef, svatá Anna a jejich dcerka Panna Maria s knížkou

Jen o pár metrů výše na okraji náměstí stojí nárožní dům čp. 22, k němuž je přistavěna necelé čtyři metry vysoká nika se sousoším sv. Jáchyma, sv. Anny a Panny Marie. Rodina je zobrazena zřejmě v okamžiku, kdy sv. Anna učí svou dcerku číst, neboť má na kolenou rozevřenou knihu, do níž Marie se zájmem nahlíží. Jejich klid střeží za nimi stojící svatý Josef, a aby nikdo nebyl na pochybách, kdo je kdo, je pod tímto výjevem velká kartuše s nápisem H. JOACHIM / MARIA UND ANNA / BÜTTET FÜR / UNS s datací ANNO 1752.

Zajímavá socha svatého Jana Křtitele je umístěná na jižní straně náměstí ve výklenku budovy základní školy. Jde zde o celkem unikátní příklad kamenné barokní kopie ze 17. století, pro kterou byl vzorem gotický originál z doby kolem roku 1460. Světec je zobrazený v poněkud strnulém postoji v bohatě řaseném rouchu a v ruce má „mluvící“ pásku s nápisem ECCE AGNUS DEI. Zatímco socha samotná je (po restaurování v roce 1992) ve velmi pěkném stavu, barokní sokl pod ní si o takový zásah říká dost úpěnlivě. Reliéfy bičování patronky horníků sv. Barbory, anděla nesoucího na tácu hlavu Jana Křtitele a Veroniky podávající Ježíšovi roušku jsou dneska srozumitelné jen pro toho, kdo ví, co vlastně představují.

V panteonu svatých v Hrobu nemůže chybět patron hasičů svatý Florián

Poslední z velkých barokních soch v Hrobu je ikonograficky zajímavá pískovcová plastika z roku 1734 v průčelí domu čp. 10 na východní straně Tržního náměstí. Hlavní postavou je svatý Prokop, stojící v hlubokém výklenku zakončeném v horní části lasturou na kruhovém podstavci z poloviny zapuštěném do zdi domu. Jeden z nejvýznamnějších českých zemských patronů měl původně v levé ruce berlu, která mu dneska chybí stejně jako pravá ruka, původně zdvižená v žehnajícím gestu. Pod kruhovým podstavcem, na kterém Prokop stojí, je do zdi zapuštěná pískovcová deska s reliéfem zobrazujícím sv. Floriána v typické pozici hasiče vylévajícího vodu na hořící domy, a pod ní plastika orla s roztaženými křídly držícího v pařátech meč a něco jako kus vodovodní trubky (na seznamu státem chráněných památek je psáno, že jde o „svitek“, případně žezlo). Pod orlem býval umístěný štítek s letopočtem 1734, dneska je tam bůhvíproč zasazená destička s nápisem „sv. VALENTÝN“.

Výčet sochařských památek v centru královského horního města Hrobu uzavírá kamenný kříž s ukřižovaným Ježíšem a truchlící Pannou Marií před východním průčelím kostela, datovaný rokem 1863, a dva spojené oválné znaky oseckého kláštera nad kamenným portálem fary s vytesaným letopočtem 1786. Na ploše zhruba velikosti fotbalového hřiště jsme napočítali šest plastik, kolikpak měst u nás se takovým počtem může pochlubit?

Základy kostela, jehož zboření spoluzavinilo třicetiletou válku…

Další památkou, o které nejspíš mnoho lidí vůbec neví, jsou základy evangelického kostela postaveného v roce 1613 a zbořeného v roce 1617. Nevysoké zbytky lomového zdiva obdélné lodi se dvěma opěrnými pilíři a na ní navazujícího kněžiště s půlkruhovým závěrem se nacházejí v parčíku necelých sto metrů severně od kostela sv. Barbory, kde byly v roce 1913 náhodně objeveny a v 60. letech minulého století pietně upraveny do současné podoby památníku. Připomíná událost, která se stala příčinou, či lépe záminkou pro vypuknutí jedné z nejstrašnějších katastrof lidské historie.

… a takhle nějak prý kostel mohl vypadat

Stejně jako ve všech horních městech v Krušnohoří, i v Hrobu tvořili většinu obyvatel havíři, kteří sem ve středověku přišli ze Saska a se Saskem po celá staletí udržovali velice úzké vazby. Díky jim se mezi nimi od poloviny 16. století šířila nová „luterská“ víra tak úspěšně, že koncem 16. století už v celém Hrobu zůstaly jen čtyři katolické rodiny. Situaci se pokoušel zachránit pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé velkorysou přestavbou katolického kostela svaté Barbory, ale luteráni si nedali říct a v roce 1611 si s využitím ustanovení „Rudolfova Majestátu“ postavili kostel vlastní. Sloužil jim ale jen tři roky, po smrti Rudolfa II. využil pražský arcibiskup Jan Lohelius posílení katolické strany u císařského dvora, 27. září 1614 nechal luterský kostel uzavřít a za další tři roky, 12. prosince 1617 za asistence vojska zbořit. Tento zlovolný akt byl jedním z důvodů, jež vedly české protestantské stavy k rozpoutání povstání proti Habsburkům. Jejich porážka v bitvě na Bílé hoře uvrhla Země koruny České na tři sta let do područí Habsburků a bitva sama znamenala začátek třicetileté války, která stála životy třetiny obyvatel Evropy.

Kříž na místě, kde pod převráceným vozem se dřevem zahynul sedlák Anton Steidl

Mnoho dalšího by ještě stálo v Hrobu za vidění, určitě třeba secesní evangelický kostel Vzkříšení, vystavěný v prvních letech 20. století podle projektu drážďanského architektonického ateliéru Schilling & Gräbner, my jsme ale do Hrobu jeli hlavně kvůli kamennému kříži, který stojí v zalesněném příkrém svahu necelý kilometr severně od železniční zastávky Hrob u červeně značené turistické cesty na Bouřňák. Německý nápis na čele „ANTON STEIDL DEN 8. NOVEMBER 1808“ a křížek vyrytý na zadní straně připomínají smrt sedláka Antona Steidla pod převráceným vozem 8. listopadu 1808. Kříž není zas tak snadné najít, jak by se podle popisu „stojí u červeně značené turistické cesty z Hrobu na Bouřňák asi 800 metrů od nádraží Hrob“ mohlo zdát. Současná červeně značená stezka se totiž od původní úvozové cesty občas vzdaluje až na 50 metrů, a kříž je právě v takto vzdáleném místě, z turistické cesty není vidět ani náhodou, ale najít se konec konců dá. Že se to povedlo i nám, dokumentuje fotka, kterou moje milá žena Maruška pořídila svým novým „chytrým“ telefonem. Podařilo se jí vtěsnat na obrázek kříž, mojí maličkost i našeho věrného psíka Britu…

Sloupková Boží muka v Chouči

Stejnou cestou, jakou jsem dostal tip na milník v Janově, tedy elektronickou poštou jsem před lety od kohosi dostal tip na Boží muka v Chouči, kde jsme se zastavili cestou z Hrobu domů. Vesnice, která leží na úpatí známé severočeské hory Bořeň na křižovatce silnic z Hrobčic do Lužice a Liběšic do Mirošovic, není žádný gigant, v současné době nemá ani šest desítek obyvatel. Dominuje jí původně gotický kostel sv. Kateřiny z poloviny 15. století, kolem roku 1700 zbarokizovaný, ve 2. polovině 19. století stavebně upravený a v současnosti zanedbaný až do havarijního stavu. Boží muka stojící stranou vsi na onom zmíněném rozcestí, se nedají přehlédnout: Mohutný sloup vysoký snad čtyři metry stojí hranolovitém podstavci a nahoře je zakončený malou čtyřhrannou kapličkou s jehlancovitou stříškou. Zděná a hladce omítnutá Boží muka pocházející z první poloviny 18. století jsou pečlivě zrestaurovaná, což ve zdejším kraji poněkud překvapí, samozřejmě příjemně.

Smírčí kříž v Patokryjích

Z Chouče v okrese Teplice do Ptokryjí v okrese Most je to co by kamenem dohodil, autem jsme tam byi za pár minut, a hned na příjezdu do obce nás do očí trkl pěkný smírčí kříž, zazděný do rohu oplocení zahrady u stavení čp. 75. Kříž s krátkými zaoblenými rameny má na čele rytinu, která podle některých badatelů zobrazuje kalich a hostii (Wilhelm 1899), podle jiných lidský obličej či postavu se zdviženýma rukama, já osobně v tom neviděl nic z toho. Pole starší místní legendy měl být pod tímto křížem v roce 1421 pohřben padlý husita, jiná pověst zmiňuje ženu, která vraždila srpem; obě pověsti se ale vztahují k místu na východním konci obce, kde kříž stojící vlevo u silnice v roce 1923 zaznamenal Karel Šrámek.

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)