Pondělí 26. června byl den, na který jsem se obzvlášť těšil, neboť jsem se měl na Prachově setkat s mým prvním „kamarádem ze skal“ vůbec. Ode dne, kdy jsme se tady s Honzou Jarešem poprvé potkali, už uplynulo víc jak půl století, přijel jsem tenkrát, o prázdninách roku 1962 do Prachovských skal jako úplný zelenáč, který měl za sebou zhruba roční přípravu v žulových skalách Krušných hor a Poohří, hlavně tedy ve „Svatoškách“, ale o „pískařině“, tedy lezení na pískovci, jsem měl představy jen mlhavé. Zobrazit další »

K místům, která považuji za svůj „druhý domov“, patří vodní nádrž Tatrovice.  Bývaly doby, kdy jsem tam trávil kdejakou volnou chvilku. Byla tam vždy absolutně čistá voda, že kapku studenější, mi nikdy nevadilo, a byla tam sice neoficiální, ale prudérním komunistickým režimem tiše tolerovaná pláž, kde se mohl člověk beztrestně koupat bez plavek. Přehrada obklopená věncem pěkných lesů díky moudrému rozhodnutí úřadů, které nikdy nepovolily její břehy obestavět chatami, vypadala (při pohledu od hráze) skoro jako přírodní horské jezero kdesi v kanadské divočině. Jezdívali jsme sem na kolech celé léto každý trochu pěkný den, často jsme tu u vody jen tak „pod širákem“ přespávali. Pro mne to skončilo už v půli devadesátých let, kdy se u mne začala projevovat alergie na sluníčko a i krátký pobyt u vody byl těžce vykoupený svědivou vyrážkou po celém těle. Od té doby jsem v Tatrovicích víc jak dvacet roků nebyl a asi bych se tam už nikdy nevypravil, nebýt televizní reportáže o tom, že se přehrada vypouští. Totálně až do dna tak, že se dá v kterémkoli úseku přejít suchou nohou jednoho břehu na druhý. To jsem si nemohl nechat ujít…

Zobrazit další »

Předvánoční čas si už řadu let nedovedu představit bez adventního výletu do Saska nebo Bavorska, za hranice jsme se o poslední adventní neděli vydali i letos. Zamířeno jsme měli do Saska a výjimkou proti minulým letům bylo, že na trase jsme neměli jediný smírčí kříž. Vydali jsme se totiž vyzkoušet si, jak se jezdí historickým parním vláčkem po kdysi zrušené a potom gruntu obnovené železniční trati. Nevím, kolik takových tratí na světě existuje, ale jednu máme skoro před nosem, konečnou má v městečku Jöhstadt, jen pár stovek metrů od hraničního přechodu Jöhstadt – Černý Potok.  Přechod, který se nachází nějakých pět kilometrů východně od Vejprt, je ovšem jen pro pěší, autem jsme od nás do Jöhstadtu museli přes Boží Dar, Oberwiesenthal a Bärenstein. A stálo to za to!

Zobrazit další »