Pokud je mezi čtenáři těchto řádek někdo, kdo se narodil v posledním roce největší světové války a prožil dětství v blízkosti většího nádraží, bude asi stejně jako já dodnes trpět steskem po těch starých zlatých časech parní železnice. Pravdou je, že to, co se dneska na kolejích pohybuje, je většinou rychlejší, pohodlnější a čistější než vlaky našeho dětství, ve kterých byl cestující na nepohodlné dřevěné lavici neustále zasypáván sazemi. Pravdou ale také je, že každému, kdo to zažil, se dodnes stýská po oné nezaměnitelné směsici vůní oleje, kouře a vodní páry. A tak, jakmile se někde objeví oznámení, že semhle či támhle přijede „nostalgický“ parní vláček, o diváky nemá nouze. Bohužel je těch příležitostí u nás stále méně a méně…

Číst více