Babí léto s Britou – 1
Co skrývají lesy kolem Hartenberku


Tak už nás s Britou přestalo bavit chodit na procházky jen kolem Lokte a rozhodli jsme se, tedy já se rozhodl a Britě nezbylo nic jiného, než souhlasit, že náš akční rádius budeme posupně rozšiřovat na celé Sokolovsko. Napoprvé jsme se vydali do lesnatého okolí hradu Hartenberku.

Osada Hřebeny, kde jsme odstavili naše auto, je místní částí obce Josefov a leží asi osm kilometrů na sever od Sokolova stranou okresní silnice do Krajkové a Lubů. Vesnice je to dost zanedbaná, většina stavení vypadá vybydleně, nové fasády a upravené zahrádky, na jaké jsme si už zvykli i u nás v pohraničí, jsme tady neviděli. Údajně tu žije na osm desítek lidí, my tady ale živou duši nepotkali.

Kdysi pyšný hrad a později honosný zámek v pokročilém stádiu rozpadu

Dominantou Hřebenů je mohutný hrad Hartenberk (Hartenberg, Hertenberg), vystavěný v blízkosti významné obchodní cesty z Erfurtu do Čech na vysokém ostrohu na pravém břehu řeky Svatavy.  Založený někdy na sklonku 12. století pány z rodu Hartenberků stojí na svém místě už víc jak osm set let. V polovině 14. století hrad převzal císař Karel IV. a jako součást „korunního jmění“ byl Hartenberk pečlivě spravován i císařovými syny Václavem IV. a Zikmundem. První pohroma přišla za husitských válek, v roce 1426 byl hrad údajně dobytý hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic a zpustošený se na pár let stal útočištěm loupežníků.

Ve druhé polovině 15. století se hrad dostal do majetku bohatého rodu Šliků, kteří v roce 1467 zahájili jeho velkorysou přestavbu na honosný renesanční zámek. Jejich snažení skončilo po roce 1545, kdy císař Ferdinand I. Šlikům veškerý majetek zkonfiskoval jako odplatu za jejich angažmá na straně protihabsburské koalice během šmalkaldské války. Pokračovateli díla započatého Šliky byli páni z Písnice, kteří hrad koupili v roce 1597, ale sotva stihli opravit kapli (vysvěcenou v roce 1608), byla tu třicetiletá válka. V roce 1621 byl Hartenberk dobyt a vypleněn Mansfeldovými vojsky a v roce 1668 dokončil dílo zkázy rozsáhlý požár, ze kterého se zámek vzpamatovával skoro dvacet let. Oprava byla dokončena až roku 1686.

Největšího rozkvětu se Hartenberk dočkal v první čtvrtině 19. století, kdy byl jeho majitelem Josef Karel hrabě Auersperg, který na zámku usadil v roce 1815. Jeho zásluhou se mohl zámek pochlubit rozsáhlou knihovnou obsahující i vzácné rukopisy ze 13. století, sbírkami zbraní, porcelánu a mineralogickou sbírkou u a opakovaně hostil Johanna Wolfganga von Goetha. Tomu Hartenberk musel skutečně učarovat, už při své první návštěvě na zámku si do deníku zapsal tato slova: „První pohled ze značné výšky dolů je překvapující. Starobylý zámek je poskládán z hlavních a vedlejších budov, altánů a galerií, věží a věžiček, zdí a dvorů rozličného druhu na výběžku skalního ostrohu, kde se tři údolí setkávají a tři toky v jeden slévají… jen prastaré jilmy výšky zámku dosahují a pod sebou les vytváří, tak aby vznikl poutavý obraz… jen vlastní pohled postihne to, co nelze vyjádřit žádnými slovy…“ Během svých pobytů na Hartenberku zde „kníže básníků“ napsal svoje „Elegie“, oslavil ve velkém stylu 72. narozeniny a Hartenberk byl také místem jeho posledního pobytu v Čechách, které navštívil posedmnácté a naposledy v září roku 1823.

Všechno hezké jednou skončí a ke svému konci po osmi stech letech dospěla i slavná historie hradu a zámku Hartenberku. Na jeho fyzickém skonu se podepsali komunisté, kteří po roce 1945 objekt nesmírné historické ceny i přilehlé panství s hospodářským dvorem, pivovarem, lihovarem, mlýnem a třemi hostinci zkonfiskovali, ale rady si s lehce nabytým majetkem nevěděli. Zámek převzala správa Státních statků a lesů Sokolov, knihovna s téměř dvěma tisíci svazky skončila na zámku Krásný dvůr, vybrané obrazy a nábytek byly převezeny na zámek Kynžvart, zbytek inventáře byl většinou rozkradený nebo zničený a hlavní palác se změnil na sklad obilí a brambor. Postupnou devastaci zámku urychlil nejspíše úmyslně založený požár, který v roce 1985 proměnil celý areál v hromadu sutin.
Dnes je to, co ze zámku zbylo, soukromým majetkem, areál v roce 1997 koupil Bedřich Loos, který se s pomocí stovek dobrovolníků snaží zachránit, co zachránit se dá. Něco se jim už podařilo, v obnovené kapli sv. Tří Králů se už prý konají bohoslužby, v hlavním paláci jsou zpřístupněná dvě patra a je v nich nějaká expozice, to ovšem vím jen z prospektů, které jsem nalezl u pokladny před hradní bránou. Dovnitř jsme se nedostali, bylo zavřeno, což nám zas tak nevadilo. Nepřijeli jsme konec konců do Hřebenů kvůli hradu, chtěli jsme si procourat jeho okolí. Počasí toho dne nebylo nic moc, a tak jsme si na mapě našli jen docela malý okruh. I na těch asi čtyřech kilometrech jsme toho viděli překvapivě dost.

Ruiny bývalého zámeckého pivovaru

První, na co jsme narazili, byly ruiny zámeckého pivovaru, založeného v roce 1603 a na sklonku 19. století přestavěného na moderní průmyslový pivovar s vlastní vodní elektrárnou. Piva se tu vařilo v průměru sedm až osm tisíc hektolitrů ročně, rekordní výstav je zaznamenaný v roce 1900 a činil hnedle 22 a půl tisíce hektolitrů. Ve stejném roce 1900 bylo zdejší pivo oceněné na světové výstavě v Paříži, další ocenění získalo v roce 1914 v Londýně. „Schlossbrauerei Hartenberg“ byla dobrá značka až do roku 1945, kdy byl pivovar znárodněn, krátce nato v něm byla ukončena výroba a objekt byl ponechaný svému osudu.
Současný stav je nesmírně tristní, z provozních budov už toho mnoho nezbývá a to, co zbývá, dnes slouží jako levný zdroj stavebního materiálu. Pořád ještě se dá bezpečně poznat, že tady stál pivovar, doposud se ještě nezřítil pro pivovary typický hvozdový komín, opatřený dodnes plechovým kloboukem. V interiérech zřícených budov se prý dají dohledat pozůstatky technologických zařízení, nějaké vany prý, já ale odvahu vlézt dovnitř v sobě nenašel… Smutný pohled, rychle odtud dál!

Pěkně udržovaná hrázděnka na severním okraji osady Hřebeny

Od pivovaru jsme se vydali po zeleně značené cestě směrem k rozcestí „Lesní školka“. Minuli jsme objekt (snad) hájovny, kde na nás zpoza plotu štěkalo asi pět psů, zastavili se u posledního stavení osady, pěkně udržované hrázděnky sloužící nejspíš k rekreaci, a na samé hranici osady se pozdravili se svatým Hubertem, na jehož počest si tady postavili malou kapličku.

Křížek na hřebeni nad Hřebeny…

Na rozcestí u lesních školek jsme si mohli vybrat ze tří tras: doleva po modré Krajkové, přímo po zelené do Oloví, anebo doprava zpátky do Hřebenů po trase naučné stezky „Olověný Hartenberk“. Zvolili jsme pravou cestu, která nás zavedla na horský hřeben, který připomínal železniční násep – hluboko pod námi probleskovala mezi stromy po naší pravé ruce silnice, doleva pak spadal stejně strmý svah k řece Svatavě. Na konci snad dousetmetrového hřebene na malém rozcestí stojí nízký kamenný sokl s vyzlacenými iniciálami C.F. a „náhražkovým“, ze dřeva vypižlaným křížkem.

Křížek připomíná nebohou Markétu Frietzschovou

Nejpádnější (pro milovníky kamenných památek) důvod, proč si do Hřebenů zajet, se nachází jen asi tři sta metrů od toho soklu C.F., dole u řeky v areálu bývalého mlýna. Sloupková boží muka z počátku 18. století byla vztyčena na památku Markéty Frietzschové z Lomnice, která se nedaleko odtud za velké vody utopila ve Svatavě 6. května 1709. Toskánský sloup zakončený křížem s dnes už nerozeznatelnými nápisy je zhotovený z jednoho kusu kamene a na současné stanoviště byl přenesený z místa neštěstí na opačném břehu řeky – více se můžete dočíst zde.

Hřebeny, nebo HARTENBERG?

Hmatatelným dokladem změn, kterými prošel náš kraj od poloviny minulého století, je železniční stanice Hřebeny. Nad zbrusu novým nástupištěm s cedulí „Hřebeny“ se tyčí zpustlá nádražní budova s vytlučenými okny a dveřmi s nápisem „HARTENBERG.“ Vlak tudy jezdí poměrně často, během asi tří hodin, co jsme v Hřebenech a okolí strávili, jsme ho viděli nebo slyšeli třikrát, dvakrát jel ve směru na Kraslice a jednou na Sokolov, ale ani jednou v Hřebenech nezastavil. Nejméně jednou do roka se ovšem Hřebeny stávají Mekkou milovníků železnice a parní trakce zejména, a to o Mikulášské jízdě. Dříve jsem se těch atrakcí rád zúčastňoval, asi dvakrát jsme s vnukem jeli vlakem taženým „Šlechtičnou“ a před Vánocemi roku 2012 nás táhla „Ušatá“, ostatně můžete si prohlédnout pár fotek zde.

Erb s leopočtem 1669 na soklu sloupu, na němž stávala Panna Maria Immaculata

Od nádraží, dá-li se tomu vůbec říkat nádraží, se dá do Hřebenů jít buď po silnici kolem onoho zruinovaného pivovaru, nebo pěšinou (cesta se tomu také říct nedá) vedoucí strmou strání. Ta na silnici vyúsťuje na rozcestí, kde odbočuje cesta k hradní bráně. Poměrně prudce klesající silnice se tu stáčí ve velice ostrém úhlu a tvoří jakousi špici, na které stával sloup se sochou Panny Marie Neposkvrněné (Immaculata) v mírně podživotní velikosti. Dnes tady stojí jen sokl s dnes už sotva rozeznatelným erbem a letopočtem 1697 a sloupek, Panna Marie se v roce 1990 stala obětí vandalů a byla odvezena do Sokolova. Kdo ji chce vidět, musí se obtěžovat do sokolovského muzea, nebo si kliknout zde.

Poslední, co jsme v Hřebenech navštívili, byl altán, ze kterého se prý pohledem na malebné údolí Svatavy kochával sám velký Goethe. Dneska by se tady moc nepokochal, altán je obklopený vzrostlým lesem, viditelnost nula a kolem dokola docela slušný svinčík, pohozené PET-lahve. Smutné to loučení se slavným Hartenberkem…

Pár fotek z výletu

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)