Povzbuzeni úspěchem naší cyklovýpravy na Manětínsko (čti předchozí referát!) jsme se dva dny poté vydali do romantické krajiny severního Plzeňska podruhé s cílem dohledat pár kamenných křížů, na které v roce 2009 z nejrůznějších důvodů nedošlo. Tak nabuzení, abychom expedici po trase dlouhé pár desítek kilometrů, realizovali na kolech, jsme ale zase nebyli, bicykly zůstaly v garáži a my jsme vesele využívali výhod motorizované jednotky. Těch křížů jsem celkem střízlivě naplánoval šest a všechny jsme také s úspěchem našli.
Na dobré zážitky se vzpomíná rádo, a tak i my s Maruškou rádi vzpomínáme na dovolenou, kterou jsme v roce 2009 strávili v okolí „barokní perly západních Čech“ Manětína. Manětínsko si od té doby pamatujeme jako učiněný cykloturistický ráj, kde jsme se mohli po snadném zdolání mírného stoupání z Manětína přes Lipí k Libenovu donekonečna brouzdat mírně zvlněnou krajinou po cestách vroubených desítkami barokních soch a objevovat vesničky, ve kterých jako by se čas zastavil někdy v polovině minulého století. Objevili jsme tu tehdy i šestnáct kamenných křížů a křížových kamenů, a protože jsme v tomhle ohledu nabídku kraje zdaleka nevyčerpali, slíbili jsme si, že se sem ještě někdy podíváme. Na to „někdy“ došlo skoro na den přesně po pěti letech v září 2014.
Po více jak pěti letech od památné „Pánské jízdy“ na Tachovsko v listopadu 2008 jsem mohl tuhle akci uzavřít a do svého archivu zařadit kamenný kříž č. 0858 v Bernarticích. Došli jsme k němu v neděli 20. července v doprovodu bernartického patriota Václava Pinty a našli ho na místě, kde jsme ho mohli najít už na podzim 2008, kdybych ovšem měl popis z webu suehnekreuz.de, který kříž lokalizuje s udivující přesností skoro na metr. Bohužel jsme ho tenkrát neměli, a tak jsme dokonce hned dvakrát prošli nějakých pětadvacet metrů od něho v domnění, že „musí být“ o nějakých pár set metrů dál. Tam jsme pak skutečně kamenný kříž našli, ale jiný. Tu historii si ostatně můžete nalistovat tady v archivu, stačí kliknout sem.
Ta nedělní cesta na Tachovsko byla vlastně takový „přílepek“ k rodinnému výletu, o kterém se tady více šířit nechci a nebudu. Na trase jsme měli, kromě těch Bernartic, ještě další lokality s kamennými kříži, ostatně jich je v tom kraji mezi Tachovem a Stříbrem požehnaně, ale protože času jsme moc neměli, vybrali jsme si jen ty, kde byly křížky pěkně na ráně v intravilánu obce. I tak jich – s tím bernartickým – do mé galerie přibylo osm.
Že jsou na tom na německé straně Krušných hor s drobnými kamennými památkami daleko lépe, než my tady v Česku, musí být zřejmé i tomu, kdo tudy projíždí poprvé v životě. Přesvědčili jsme se o tom i na kraťoučké jarní dovolené, kdy jsme s Maruškou během tří dnů „nasbírali“ sedm smírčích křížů, tři nádherné barokní poštovní milníky, hraniční kámen z počátku 16. století a navrch ještě pár dalších těžko zařaditelných kamenů. To vše na celkem malém kousku země kousek za hranicemi, hřeben Krušných hor jsme měli před očima asi tak stejně daleko, jako od nás z Lokte, akorát z druhé strany. „Cestovní zpráva“ tentokrát není sepsána chronologicky, ale rozdělena do malých tématických bloků.
Je to divná zima letos. Ještě nebylo půl února, když nám na záhonku před barákem vyrašila kvítka, a vysoce aktivní jsou i bacily, takže už máme za sebou nejenom tradiční jarní virózy, ale také, zatím z celé rodiny jen já, jakousi záhadnou infekci v očích. A nakonec přišlo i na první jarní výlet. Ve středu 19. února jsem se vydal do Žlutic s cílem pořídit pár snímků tamního „morového“ sloupu a podívat se na kamenný kříž u kostela a křížový kámen v kostele sv. Petra a Pavla.
