Osobní blog novináře "na vejminku" a sběratele smírčích křížů

Rubrika: Ostatní kamenné památky Strana 7 z 9

Kamenné stopy první republiky
na silnici z Nových Hamrů do Jelení

 26 zhlédnutí celkem

Kdysi jich bývaly po celé republice desetitisíce, dneska jich je méně než onoho příslovečného šafránu. Řeč je o kamenných kilometrovnících z roku 1933, které ještě dlouho po druhé světové válce vroubily bez výjimky všechny hlavní i spoustu vedlejších silnic v tehdejším Československu. Když jsem si v roce 1964 „udělal“ řidičák a začal svět poznávat přes volant automobilu, stály ještě, věrny svému názvu, na každém kilometru cesty z Karlových Varů až do Prahy. Dneska už na ní nenajdete jediný, ostatně i ta silnice už vede jinudy, než vedla tehdy.

Kamenné památky na saské straně Krušných hor

 10 zhlédnutí celkem

Že jsou na tom na německé straně Krušných hor s drobnými kamennými památkami daleko lépe, než my tady v Česku, musí být zřejmé i tomu, kdo tudy projíždí poprvé v životě. Přesvědčili jsme se o tom i na kraťoučké jarní dovolené, kdy jsme s Maruškou během tří dnů „nasbírali“ sedm smírčích křížů, tři nádherné barokní poštovní milníky, hraniční kámen z počátku 16. století a navrch ještě pár dalších těžko zařaditelných kamenů. To vše na celkem malém kousku země kousek za hranicemi, hřeben Krušných hor jsme měli před očima asi tak stejně daleko, jako od nás z Lokte, akorát z druhé strany. „Cestovní zpráva“ tentokrát není sepsána chronologicky, ale rozdělena do malých tématických bloků.

Kamenné rozcestníky na cestě do Jindřichovic

 17 zhlédnutí celkem

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když tady napíšu, že nejbližšími „příbuznými“ kamenných křížů jsou kamenné památky dopravního značení. Prastarými brzdovými kameny počínaje přes rozličné milníky, rozcestníky a hraniční kameny vymezující území někdejších panství či okresů až po nejmladší z nich, dnes už ovšem rovněž legendární kilometrovníky vzor 1933. Ty byly doslova na každém kilometru, když jsme jeli v roce 1960 s Vencou Blažkem (zdravím Tě do Kanady, kámo!) autostopem do Tater, minuli jsme jich při jedné cestě snad osm set… Dneska už jich je ovšem málo a v některých oblastech, bohužel právě na Karlovarsku, jsou dokonce vzácnější než smírčí kříže. Že je jich málo ale neznamená, že nejsou žádné – na dva staré kamenné rozcestníky narazíte i cestou z Lokte přes Chodov do Jindřichovic.

Po stopách „černé smrti“
Za morovými sloupy na Karlovarsku

 20 zhlédnutí celkem

Jsou jubilea, která se neslaví, ani se nepřipomínají. Letos tak například pravděpodobně ve vší tichosti uplyne tři sta let od roku 1714, kdy na západě Čech odezněla poslední epidemie moru. Před objevem penicilinu téměř stoprocentně smrtelná infekce, jíž za oběť opakovaně padla až polovina evropské populace, neměla při svém posledním vpádu do české kotliny v letech 1713 až 1715 už zdaleka tak tragický průběh, jako ve středověku, přestože obětí bylo i tentokrát nepočítaně.
Lidé se za těch pár set let naučili s morem bojovat, a ať už to bylo zásluhou postupně zaváděných a zpřísňovaných hygienických předpisů a opatření v podobě infekčních a karanténních řádů, nebo prostě proto, že krysu, jednoho z nejdůležitějších přenašečů infekce, od počátku 18. století ze střední Evropy postupně vytlačovali potkani, pandemický mor se na našem území po roce 1714 už neobjevil. „Černá smrt“ odešla do historie a dnes ji připomínají jen sloupy a pilíře se sochami Panny Marie, Nejsvětější Trojice nebo některého z mnoha svatých patronů, které dodnes stojí v mnoha našich městech a obcích jako němé vyjádření ponížené prosby k Bohu o ochranu před strašnou chorobou.

Poněkud opožděná zpráva
o opožděném adventním výletu k Juliussteinu

 6 zhlédnutí celkem,  1 zhlédnutí dnes

Plánů na letošní advent jsme měli více, natěšený jsem byl zejména na návštěvu Annabergu o poslední adventní neděli, kdy tam je na slavnostně vyzdobeném náměstí k vidění defilé krojovaných hornických spolků z celého Krušnohoří. Jenže člověk míní a bacily mění. Nejprve na týden znehybnila viróza mě, sotva jsem se z toho vzpamatoval, tak na nějakých deset dnů padla Maruška a tak jsme se v bázni Boží dočkali Vánoc, aniž bychom to, co jsme měli v úmyslu, měli nejmenší šanci realizovat. Na „adventní“ výlet jsme se pak vypravili až v době mezi svátky a Silvestrem s kamarády Plzeňáky Staňkovými, a protože Maruška v té době pořád ještě nebyla úplně fit, žádnou velkou štrapáci jsme neplánovali.  Ideálním cílem byl Juliusstein, renesanční hraniční kámen, postavený v roce 1544 na česko-saské hranici nedaleko Vysokého kamene u Kraslic.

Barborky nejsou zadarmo
aneb adventní pouť na Krudum

 8 zhlédnutí celkem,  1 zhlédnutí dnes

K tradicím, které pečlivě a rád dodržuji už hodných pár let, minimálně od doby, co jsem (pravda v dost pozdním věku) dostal rozum, patří výpravy pro barborky. Pár třešňových větviček ufiknutých na svatou Barboru a doma pak rozkvetlých pokud možno přesně na Štědrý den patří k „mým“ Vánocům stejně, jako koledy nebo betlém, který jsem si před asi pětadvaceti lety vystříhaný z papíru postavil do staré dřevěné bedýnky. Kdysi jsem pro barborky jezdíval na kole do třešňové aleje podél silnice u karlovarského letiště v Olšových Vratech, což bych dneska už nemohl nejenom proto, že s postupujícím věkem a chátrajícím zdravím nemám už na podobné nerozvážnosti dost elánu, ale i proto, že třešně u letiště padly za oběť úpravám silnice, podle mne úplně zbytečným. Dneska loupím barborky na nejbližší třešni od našeho domu v Lokti, osamocené u žlutě značené cesty ze Starého Sedla do Dvorů, a tam jsem si zašel i letos. Aby to nebylo tak úplně zadarmo, vzal jsem to pořádnou oklikou přes Krudum.

© Jiří Linhart 2011 - 2022  |  Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.

Mapa webu

Developed by Daniel Danielčák