Obec Prameny (německy Sangerberg) v centrální části Slavkovského lesa má za sebou více než šest a půl století psané historie, poprvé je zmiňována v roce 1357 jako hornické sídliště a farní ves, v okolí se těžily stříbro a cín. Od 16. století se zdejší lidé začali zajímat o využití zdejších minerálních pramenů. V roce 1870 byly jihozápadně od obce založeny malé lázně a tři roky nato byly Prameny 30. dubna 1873 povýšeny na město. Bůhvíjak závratné prosperity si ale dlouho neužívaly.
Výlet za starými hraničními kameny mezi Mariánskou a Vlčím hřbetem nás namlsal a umanuli jsme si, že podobných útěků před karanténou spácháme víc. A jako na zavolanou mi hned den potom, co jsem na web pověsil svůj report z Vlčího hřbetu, přistál v poště zajímavý tip. Kolega Jirka Synek mi kromě slov uznání „Moc zajímavý článek o hraničních kamenech“ poslal i fotku pomníku z lesa kdesi u Horních Pochlovic i s návodem, kde ho hledat. A tomu se nedalo odolat…
Při zvažování, kam vyrazit na první podzimní „lov smírčích křížů“, hrály tentokrát hlavní roli jízdní řády. Vzhledem k absolutní neschopnosti naší slavné policie, která ani po pěti měsících nedokázala uzavřít vyšetřování dopravní nehody, jejíž obětí se stal náš SWIFT, totiž musíme spoléhat na vlaky. Ke cti našeho „Národního dopravce“ ovšem nutno říct, že nás tenhle dopravní prostředek zatím vždy dokázal dopravit na místo určení včas, v pohodě a po zavedení „Babišových“ slev i levně. Tentokrát vyhrálo Stříbro; ze Sokolova je to po kolejích 102 km, doba jízdy (i s přestupem v Chebu) hodina a 35 minut a jízdné tam a zpátky dělalo neuvěřitelných 122 korun, z toho rovných 50 stála jízdenka pro pejska. Volba Stříbra se ukázala dobrou i jinak, užili jsme si pěkného města a do mojí galerie kamenných křížů přibylo dalších pět pěkných kousků. Stříbro bylo holt zlaté…
Návštěvu Poutnova jsme měli na programu už loni na podzim, kdy jsme objížděli židovské hřbitovy na Karlovarsku, ale nějak z toho sešlo. Popravdě řečeno, moc se mi tam nechtělo, měl jsem celý slavný Poutnov v paměti jako zanedbanou železniční zastávku na trati z Karlových Varů do Mariánských Lázní, kde hned u nádraží strašil napůl vybydlený panelákem obklopený hromadou povykujících špindírů, kterým se tenkrát ještě beztrestně říkalo cikáni. Na chuti vydat se tam mi nepřidalo ani důrazné doporučení návštěvníkům Poutnova na portálu Hrady.cz „nenechávat nic cenného v autě“. A tak jsme se do Poutnova s Britou vydali až letos v první dekádě května. A byli jsme překvapení. Několikrát a příjemně!
Nechalo na sebe čekat, ale nakonec přišlo. Jaro, samozřejmě! Chtěli jsme to s Britou oslavit a vyjet na první jarní výlet roku 2019 první jarní den, ale pak se to nějak zvrtlo, a jeli jsme až o den později. Vlastně o dva dny, protože se to nějak zvrtlo i s tím prvním jarním dnem, což byl pro mne „odjakživa“ jedenadvacátý březen, a teď se najednou ke své nelibosti dozvídám, že letos nastal okamžik jarní rovnodennosti už ve středu 20. března ve 22:58. Je to jaro holt nějak vrtošivé, a co jsem taky nevěděl, je těch jar hned několik – třeba jaro meteorologické, které letos začalo už 1. března, jaro vegetační, které se počítá jako období s průměrnou denní teplotou nad pět stupňů Celsia, a možná jsou i jara další…Ale vraťme se k tomu našemu prvnímu jarnímu výletu:
© Jiří Linhart 2011 - 2024 |
Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.
Mapa webu
Developed by Daniel Danielčák