Loading

Je to divná zima letos. Ještě nebylo půl února, když nám na záhonku před barákem vyrašila kvítka, a vysoce aktivní jsou i bacily, takže už máme za sebou nejenom tradiční jarní virózy, ale také, zatím z celé rodiny jen já, jakousi záhadnou infekci v očích. A nakonec přišlo i na první jarní výlet. Ve středu 19. února jsem se vydal do Žlutic s cílem pořídit pár snímků tamního „morového“ sloupu a podívat se na kamenný kříž u kostela a křížový kámen v kostele sv. Petra a Pavla.

Morový sloup ve Žluticích

Morový sloup ve Žluticích

Žlutický sloup se sousoším Nejsvětější Trojice platí za nejkrásnější a podle shodného mínění všech autorit i umělecky nejhodnotnější dílo toho druhu na Karlovarsku. Obecně je považován za sloup morový, přestože mezi jím a morovými epidemiemi na Žluticku není žádná přímá souvislost. Objednávku postavit „sloup ke cti Nejsvětější Trojice“ uzavřela žlutická městská rada u místního sochaře Oswalda Josefa Wendy v roce 1701 a dokončen byl v roce 1704, tedy zhruba deset let před tím, než do Čech vtrhla poslední morová epidemie. To, že je dnes počítán mezi sloupy morové, je zásluha Oswalda Josefa Wendy, který se nechal inspirovat jedním z nejslavnějších morových sloupů v celé monarchii, vídeňským trojičním sloupem Am Graben. Wendův sloup přitom určitě není nějakou otrockou kopií slavné předlohy, ale svébytným uměleckým dílem vynikajícím kvalitou sochařské práce a slohovou vytříbeností. Vychutnat si ho a nafotit v plné kráse mi bohužel nebylo dopřáno, po několika slunečných dnech byla středa 19. února co do počasí krajně nevyvedená.

 

Kamenný kříž skrytý ve feťáckém doupěti

Kamenný kříž skrytý ve feťáckém doupěti

Kamenný kříž, který se dneska nalézá pod opěrnou zdí před žlutickým farním kostelem sv. Petra a Pavla (v evidenci č. 0123), je nevelký žulový monolit dost atypického tvaru s nezvykle vysokými a krátkými rameny. Jeho původní stanoviště není známé a jeho současné stanoviště je krajně nedůstojné. Pohozený mezi odpadky u zdi obrostlé bujnou vegetací v jakési „jeskyňce“, kterou si v tom roští prý vytvořili místní feťáci. Nezbývá než doufat, že si toho všimne žlutický „Okrašlovací spolek“ a dopřeje tomu křížku lepší umístění.

Křížový kámen ve žlutickém kostele sv. Petra a Pavla

Křížový kámen ve žlutickém kostele sv. Petra a Pavla

Křížový kámen, který je dnes součástí výzdoby interiéru kostela (v evidenci č. 0124), se léta povaloval mezi harampádím ve sklepě zdejší fary, do kostela byl přemístěn v roce 2007. Žulová deska s vystouplým reliéfem pisánského kříže je postavená na renesanční náhrobník z roku 1590 těsně u zdi, což je škoda, protože není vidět zadní strana desky, na které je další reliéf kříže, tentokrát zahloubeného v kruhu.

Protože jsem ve Žluticích při podmínkách, jaké byly, neměl v podstatě co na práci a čekat víc jak dvě hodiny na zpáteční autobus se mi nechtělo, vydal jsem se na cestu k domovu pěšky s tím, že na bus si mohu počkat o čtyři kilometry dál ve Veselově. Tady mi dovolte menší odbočku:

Veselov je vesnice, kterou kdykoli projíždím, vždycky i vzpomenu na Láďu Bobála. To byl člověk, který mi v roce 1968, kdy jsem pár měsíců brigádničil jako řidič na rozvozu pečiva, dělal závozníka. Kdykoliv jsme jeli do Žlutic, což bylo, nepletu-li se, dvakrát do týdne, pronesl ten dobrý člověk při spatření cedule VESELOV větu: „Tady musí bydlet veselí lidé“. Nikdy nezapomněl a nikdy také neřekl nic jiného. Měl jsem ho zpočátku tak trochu za pitomce, ale on to žádný pitomec nebyl. Bylo mu tenkrát už hodně přes padesát, závodníka dělal proto, že „propil papíry“, a život, který měl za sebou, by vydal na román. Světlo světa spatřil někdy ve dvacátých letech v obci, která v době, kdy mi to vyprávěl, ležela na území Jugoslávie, ale v době jeho narození patřila k Maďarsku. Sotva dospěl, byl povolán do armády, a protože Maďarsko tenkrát bylo spojencem nacistického Německa, byl poslán na východní frontu. Při sovětské ofenzivě kdesi u Smolenska pak padl do zajetí, kde se mu podařilo přežít jen díky tomu, že s Maďary zacházeli Rusové přece jen o chloupek lépe než s Němci. Zatímco ti hynuli po statisících v sibiřských lágrech, Maďaři (stejně jako Rumuni, Slováci a další) byli rozestrkáni po menších skupinkách po ruském venkově, kde nahrazovali mužiky povolané do války. Nezřídka prý i v postelích jejich žen… Dozvěděl jsem se tyhle peripetie jeho života docela náhodou z druhé ruky, sám od sebe o tom nikdy nemluvil, když jsem se ho ale na tyhle věci jednou zeptal, docela obšírně mi o tom povykládal.

Kostel sv. Mikuláše mezi Žluticemi a Veselovem

Kostel sv. Mikuláše mezi Žluticemi a Veselovem

Přestože jsem Veselovem za posledních skoro už půl sta let projížděl nesčíslněkrát, nikdy mě nenapadlo tady zastavit. Moje noha na území téhle obce poprvé vkročila až toho památného 19. února 2014. Ne že bych návštěvy Veselova litoval, ale klidně jsem si ji mohl odpustit, ono tu venkoncem není nic k vidění. Veselov, poprvé písemně zmiňovaný v roce 1378, nikdy nepatřil k významnějším sídlům, na zdejší památky by stačily prsty jedné ruky, a co je horší – žádná se do dnešních dnů nedochovala. Barokní kapli Nejsvětější Trojice z 18. století, která stávala uprostřed obce na návsi u rybníka, nechali komunisté bezdůvodně zbořit a během jejich „panování“ vzaly za své i všechny tři kříže, které byly ve vsi evidovány – Angerův, Erlbeckův i Hammelův. Zmizelo i více ze 42, které tu stály v roce 1946, zůstalo jen 29, ve kterých dneska žije šest desítek lidí. Ještě že tu staví autobus…

Cestou ze Žlutic do Veselova jsem si udělal odbočku ke kostelu sv. Mikuláše, který stojí kousíček za městem na mírném návrší pár stovek metrů vlevo od silnice uprostřed žlutického městského hřbitova. Původně gotický kostel už ve středověku zaniklé vsi Střídka byl v roce 1765 barokně přestavěn a dneska je zdálky viditelnou malebnou dominantou této části Žluticka. Na místě je ovšem i pouhým okem laika vidět, že je v dosti špatném stavu. V nepříliš dobrém stavu je i malá čtyřboká barokní kaplička, stojící u silnice mezi Žluticemi a Veselovem na odbočce polní cesty vedoucí bůhvíkam doleva.

Sdílejte tuto stránku: