Jiří Linhart

Jedna z mála výhod věku 70+ spočívá v tom, že člověk už toho nevypije tolik, jako za mlada, a tak jsem se i po poněkud bujarém Předkremačním sletu probudil bez kocoviny. Mohl jsem si tak vychutnat opulentní snídani, kterou nám laskavá paní Čapková servírovala s téměř mateřskou péčí, a s čistou hlavou se vydat na cestu k domovu. Nebyla moc přímá, místo na západ rovnou na Příbohy jsme napřed zamířili na jih za kamennými památkami Jičínska. Zobrazit další »

Po strastiplné páteční cestě z Lokte na Příbohy, během které jsem za volantem strávil spoustu hodin a ujel čtvrt tisíce kilometrů, jsem v sobotu rád přijal kamarádskou nabídku Pepíka Doubravy, že z Příboh na Blata pojedeme jeho vozem. Samozřejmě podle mého itineráře, počítalo se akorát s tím, že zhruba hodinový výšlap z Pelešan ke Kalvárii podniknu sám a Pepa, který s ortézou na noze sotva pajdá, si mezitím odbyde nějakou návštěvu. A tak se také stalo.

Zobrazit další »

V květnu loňského roku mě, pravda trochu složitě prostřednictvím řetězce několika dalších lidí, kontaktovali  kamarádi z dob, kdy jediným smyslem mého života byl vertikální pohyb po pískovcových skalách. Bylo to nejspíš nejhezčí období mého jinak dost rozháraného života, vzpomínám na tu skaláckou partu dodnes s vekou láskou, a nesmírně mě potěšilo, že pořád ještě drží pohromadě. Pravidelné srazy všech, kterým byly v 60. a 70. letech domovem Prachovské skály, pořádá Venca Cajthaml vždycky poslední sobotu v květnu na Blatech, v hospodě, ve které jsme tehdy trávili většinu sobotních večerů. Vypravil jsem se tam už v pátek s tím, že první den dojedu na Příbohy a přespím tam u Pepíka Doubravy, což je jediný z těch lidí, se kterými udržuji kontakt, a v sobotu pojedme na Blata spolu. Abych nejel takovou dálku jen tak, naplánoval jsem si tu cestu jako pouť za kamennými kříži – Křížovou pouť na Blata.

Zobrazit další »

V představách většiny národa je kamenný kříž symbolem čehosi stálého, co stojí na svém místě stovky let; konec konců právě proto byly stavěny. My, kteří se o tyto kamenné památky zajímáme blíže, ale víme, že většina dnes známých křížů stojí jinde, než kde byly původně postaveny. K masivnímu stěhování docházelo u nás hlavně v období masivní výstavby silnic a železnic ve druhé polovině 19. století, kříže ale cestují z místa na místo i v současnosti. Dva z nich byly hlavními cíli našeho letošního opožděného vítání jara. Dopoledne jsme se s Britou věnovali kříži v Okoříně a jeho cestě „z Okořína do Orasína a zpátky“, po poledni jsme se byli podívat na podobně putující kříž v Černovicích.

Zobrazit další »

Tak pozdě, jako letos, jsem ještě jaro nevítal. Na plánu to přitom bylo už 1. března, kdy začíná meteorologické jaro, ale ten den ráno ukazoval u nás v Lokti teploměr minus 15, a to tedy jarní teplota není ani náhodou. Pak asi dva týdny v jednom kuse pršelo, pak jsem musel připravit deset roků staré auto na STK, a tak jsme na první jarní výlet roku 2018 s Britou vyrazili až v půli dubna. Namířeno jsme měli na Chomutovsko a tématem byly „kamenné kříže v pohybu“. Zpočátku to sice vypadalo, že skončíme zklamaní, až do Chomutova jsme totiž jeli ve strašidelném lijáku, ale pak se najednou vyčasilo a den zkrásněl. Vyšel nám i program, našli jsme všechno, co jsme si najít umanuli.

Zobrazit další »