Jiří Linhart

Osobní blog novináře "na vejminku" a sběratele smírčích křížů

Strana 8 z 40

K návštěvě Habartova lákají
zkamenělé pařezy a Velký kámen

Loading

V druhé půli března, kdy bylo normálním smrtelníkům dovolený pohyb akorát v hranicích okresu, kde má trvalé bydliště, jsme se s Britou vydali do Habartova.  „Lockdown“ tou dobou už trval pár týdnů a unaveni jím byli všichni včetně policajtů. Ti už tou dobou na nějaké kontroly „mobility“ nejspíš rezignovali, takže jsme cestu absolvovali bez jejich asistence, možná i pro to, že jsme žádné hranice okresu nepřekročili. A ten výlet stál za to!

Lučinsko-svatoborské vodopády, přírodní unikát úpatí Doupovských hor

Loading

Když nás v prosinci prvního „koronavirového“ roku 2020 další ze série nouzových stavů opět uvěznil doma, přišel kolega Standa Wieser na vynikající nápad, jak naši komunitu spřízněných duší udržet v kontaktu. Vymyslel a rozeslal kvíz, ve kterém si mohl každý podle série nepopsaných a nepojmenovaných fotografií z Karlovarska ověřit, jak na tom je se znalostmi krajiny, přírody a památek našeho kraje. Připojili se pak i další, a tak se ke mně dostaly i fotky Lučinsko-svatoborských vodopádů od Jaroslava Frouze. Okamžitě mě napadlo, že tohle by mohlo být téma na další článek pro MF Dnes, tenhle nápad jsem neprodleně realizoval, a tady máte výsledek:

Ztracená a opět nalezená svatá rodina
zdobí kapli Panny Marie Pomocné v  Libnově

Loading

Poslední den, kdy se ještě dalo cestovat alespoň v hranicích tou dobou už skoro měsíc uzavřeného okresu Sokolov, jsme se vydali na malý výlet s cílem nafotit pár obrázků pro zamýšlený článek o pozoruhodné kapli Nejsvětější Trojice na Šibeničním vrchu nad Olovím. Byla neděle, poslední před „lockdownem“, kterým se od pondělka prostor pro „volnočasové aktivity“ zúžil na katastr obce, a tak národ vyrazil do přírody. Parkoviště u silnice z Krajkové do Studence, které je východiskem pro výstup k rozhledně s pohádkovým jménem Cibulka, bylo úplně narvané a cesta na Šibeniční vrch připomínala Václavák, kolem kaple Nejsvětější Trojice bylo taky lidí jak much a navíc nízko na obloze posazené slunce vytvářelo protisvětlo, ve kterém se prakticky nedalo fotit. S prázdnou jsme se ale domů přece jen nevraceli – nalákala nás novou fasádou svítící kaplička pod Libnovem, a tak jsme k ní zajeli a nelitovali.

Památky industriální architektury ve Svatavě chátrají, že by to někoho bůhvíjak trápilo, se nezdá

Loading

V době, kdy jsme sice už nesměli překročit hranice okresu Sokolov, ale do sousední vesnice jsme ještě směli, jsme v prvních dnech března s Britou navštívili Svatavu. Chtěl jsem si tam vyfotit jednu stavbu, jakých je dneska k vidění už  opravdu málo, a dát tu fotku některého z kvízů, kterými si „my kluci, co spolu chodíme“ zpestřujeme už pomalu rok trvající období, kdy se kvůli nekonečnému seriálu karantén a uzavírek prakticky nemůžeme vidět. No a když už jsem byl u toho hajzlíku, a protože bylo docela hezky, napadlo mě projít se podle řeky a podívat se, jak dneska vypadá svatavská přádelna, do které jsem ve druhé polovině 70. let (samozřejmě minulého století) pravidelně zajížděl jako řidič ČSAD. Návrat na „místo činu“ po více než čtyřiceti letech mě inspiroval k napsání článku, který k mé radosti rychle a pěkně vypravený vyšel v karlovarské mutaci deníku MF Dnes. Tady si ho můžete přečíst a prohlédnout si i fotky, které se do „papírových“ novin nevešly:

Koronavirový rok 2020?
Všechno zlé je pro něco dobré…

Loading

Proti minulým letům, kdy jsem „na lov“ smírčích křížů ať už doma v Čechách nebo v sousedním Německu vyrážel nejméně jednou měsíčně a kříže do sbírky přidával po desítkách, se mi v koronavirovou pandemií pokaženém roce 2020 podařilo ealizovat jen dvě „křížovnické“ expedice. Poprvé jsme si s Maruškou (a samozřejmě s Britou) vyjeli po odeznění jarního „lockdownu“ do Bavorska, do mně zvlášť milé oblasti Hornofalckého lesa (Oberpfälzerwald). Po dvou „výpravách“ v první půli července 2019, během kterých jsme tady s Britou nasbírali 22 křížů, jsem měl na plánu dalších 11, ale při hledání osmého u osady Braunetsrieth jsme (mou vinou) zabloudili, kříž nenašli, ztratili spoustu času, a domů se vraceli s pouhými sedmi zářezy. Podruhé, a pro tento rok už naposledy, jsme si zajeli až v prosinci se Štefanem Žáčikem na Tachovsko, kde jsem si připsal sedm nových nálezů. S přírůstkem pouhých 14 kousků tak byl rok 2020 vůbec nejchudším za 13 let od října 2007, kdy jsem téhle nezhoubné vášni propadl.

© Jiří Linhart 2011 - 2024  |  Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.

Mapa webu

Developed by Daniel Danielčák