6 zhlédnutí celkem,  1 zhlédnutí dnes

Byl poslední den srpna, když jsme se během letošních prázdnin už potřetí vydali do Vogtlandu. V itineráři jsme měli dvě „nej“ – nejdelší přehradní hráz v Sasku a největší cihlový most na světě, křížový kámen v obci Limbach a kamenný kříž v údolí potoka Kemnitz u osady Kleinzöbern, poslední dva kousky ze čtyřiceti evidovaných na webu suehnekreuz.de v oblasti Vogtland. Expedice, na kterou jsem pozval svou ženu Marušku a vnučku Terezu, byla úspěšná, navštívili jsme všechny čtyři naplánované lokality a dokonce jednu navíc, a to všechno bez jediné navigační chyby a – světe div se! – bez objížděk.

Hráz přehrady Muldenberg je skutečně gigantické dílo…

Na cestu jsme nakonec vyrazili ve čtyřech, společnost nám dělal momentálně bezprizorní malý knírač Boban, kterému onemocněl páníček. Milý pejsek, ale Britu, která nás v neděli 7. srpna opustila, nahradit nemohl. První zastávku jsme udělali asi deset kilometrů za Klingentalem pod přehradou Muldenberg. Nádrž, která zásobuje pitnou vodou asi sto tisíc lidí v jedenadvaceti lokalitách, se pyšní gigantickou přehradní hrází s vůbec nejdelší korunou zdi ze všech přehrad v Sasku. Víc jak 20 metrů vysoká gravitační hráz, zakřivená do oblouku o průměru 400 metrů, je dlouhá 525 metrů, z nichž viditelných je „pouhých“ 476 metrů. Vystavěná byla z lomového kamene v letech 1920 až 1925 na soutoku Červené a Bílé Muldy. Soutok je dnes pod hladinou vodní nádrže a řeka, která z přehrady vytéká, se jmenuje Cvikovská Mulda (Zwickauer Mulde). Koruna hráze je volně přístupná, projít se po ní z jednoho konce na druhý je zážitek, který určitě stojí za víc, než za jednoeurovou minci, kterou jsme vhodili do parkovacího automatu. 

Podruhé jsme stavěli v Limbachu. Vesnici o půl druhé tisícovce obyvatel dominuje evangelicko luteránský kostel sv. Michaela, jinak to tady ale vypadá jako v nějakém komunistickém skanzenu. Ulice, ve které jsme parkovali, se jmenuje po Bedřichu Engelsovi, s ní souběžná „hlavní třída“ nese jméno Karla Marxe a dál jsou ještě ve vsi ulice Ernesta Thälmanna a Augusta Bebela (pro pořádek nutno dodat, že svou uliti tu mají i básníci Goethe a Heine).

Kámen v Limbachu, u kterého měl pod koly povozu zemřít chlapec

My jsme ovšem v Limbachu nestavěli proto, abychom studovali zdejší ulicopis, nýbrž kvůli křížovému kameni usazeném u krátké spojovací pěší cesty mezi Karl-Marx-Straße a Pestalozzi Straße. Nepravidelný a neopracovaný blok přírodního kamene s rytinou kříže v kruhu je považovaná za pomník děcka, které na tomto zemřelo pod koly povozu. Dokládá to zápis v soudní knize města Treuen z let 1737 až 1761, kde se 16. října 1750 píše o „kameni, kde bylo dříve umrtveno dítě“. Záznam ovšem výslovně neříká, že byl kámen postavený kvůli této nehodě, takže na místě mohl stát už před touto nehodou a z úplně jiného důvodu…

Osada Limbach je součástí svazku obcí, jejichž administrativním centrem je Netzschkau, hlavní to cíl naší cesty. Chloubou města, ve kterém žijí něco víc jak čtyři tisícovky lidí, je největší cihlový most na celé zeměkouli. Vystavěný byl v polovině 19. století na železniční trati z Plauen do Zwickau nad řekou Göltzsch, která mu dala dala jméno Göltzschtalbrücke. Je to skutečně ohromující dílo, jeden se ani nediví, že při jeho slavnostním otevření v roce 1851 zvolal světící biskup: „Schaut an das Meisterstück, das 8. Weltwunder!“. Hlavním cílem byl proto, že jsem o něm slíbil napsat článek do MFDnes, kdo by měl zájem, může si ho přečíst zde.

Kamenný kříž u Großzöbern, poslední ve Vogtlandu, který mi chyběl ke štěstí

V Netzschkau jsme otočili kormidlo směrem k domovu a vydali se za posledním křížem. Ten se nachází na katastru Großzöbern, necelý kilometr severozápadně od osady Kleinzöbern při staré cestě na Geilsdorf. Malý, jen 54 centimetry vysoký žulový křížek s vyrytými letopočty 1820 a 1862. byl nalezený v roce 1915 na jaře v korytě rozvodněného potoka Kemnitzbach. Nejprve byl umístěný na můstek přes potok, v roce 1980 pak byl přemístěný o pár desítek metrů díl na současné stanoviště, kde je usazený v betonovém soklu.

Burgstein – ruiny poutního kostela

Protože jsme měli dost času a dobrou náladu, zajeli jsme se ještě podívat asi pět kilometrů dál na severozápad na největší zdejší atrakci Burgstein. Na nevýrazném zalesněném návrší nějakých dvě stě metrů od silnice tu stojí ruiny dvou středověkých kostelů, zmiňovaných už v roce 1420. Větší z nich byl původně postavený jako opevněný kostel na ochranu obyvatel okolních vesnic, jeho půdorys je přizpůsoben terénu a věž byla vystavěná bez základů rovnou na skalním masivu. Od roku 1474, kdy se tady měla zjevit Panna Marie, získal statut poutního kostela a rok na to byl vedle něho postavený další kostel. Slávu místa ukončila reformace a s ní spojené odmítnutí katolické poutní praxe, v roce 1540 saský kurfiřt Johann Friedrich nařídil demolici obou kostelů a na místě zůstaly jen romantické a svou velikostí udivující ruiny. Od nich už jsme jeli rovnou domů…

Kamenné kříže a křížové kameny v oblasti Vogtland

Sdílejte tuto stránku: