Mariánská pouť na Mariánskou

Pouť na Mariánskou jsem se původně chystal vykonat 11. února na svátek Panny Marie Lurdské, vlezla mi do toho ale nějaká „chřipka“, která mě na dva týdny vyřadila z provozu. Sotva jsem se z toho vzpamatoval, vyřadila jiná infekce z provozu celou republiku, a zase z toho sešlo. A tak jsme se na Mariánskou vypravili až 11. srpna, čtyři dny před svátkem Nanebevzetí Panny Marie a 11 dnů před svátkem Panny Marie Královny. Na pouť jsme vyrazili s kamarádem Štefanem v doprovodu mého „asistenčního psa“ Brity, a užili si pěkný den.

Východiskem naší pouti byl Jáchymov

Dneska už nejspíš jen málo lidí pamatuje, jak vypadal kapucínský klášter na Mariánské. Barokní areál se dvěma kostely v pondělí 31. května 1965 srovnalo se zemí 1300 náloží trhaviny. Naprosté zkáze unikly jen varhany, přenesené do bývalého kapucínského kostela sv. Antonína Paduánského v Sokolově, a to nejdůležitější, Milostná socha Matky Boží, ke které na Mariánskou po staletí směřovaly tradiční Mariánské pouti. Ta byla nejdříve deponovaná v kostele v Novém Zvolání u Vejprt a dnes je uložena v děkanském kostele sv. Jáchyma a sv. Anny v Jáchymově.

Tradice poutního místa Mariánská u Jáchymova sahá hluboko do středověku. Nejspíše už ve 13. století sem lidé chodili k dřevěnému kostelíku zasvěcenému sv. Vojtěchovi a v polovině 15. století odtud poustevník Jan Niavius prorokoval vnik a slávu hornického města v blízkém údolí, kde pak byl skutečně na počátku 16. století založený Jáchymov. V oce 1693 byla na místě někdejší poustevny vysvěcena dřevěná kaple, do které dcera jáchymovského rychtáře Anna Lucie Maderová věnovala sošku Panny Marie. Ta velice brzy proslula jako zázračná, už 2. července 1694 k ní směřovala první organizovaná pouť a pouhých pět roků nato už byla přenesena do nového kostela, který 8. září 1699 jáchymovský děkan Anton Wagner vysvětil jako Poutní kostel Navštívení Panny Marie. V roce 1729 nechala jáchymovská městská rada u kostela postavit pro potřeby poutníků hostinec a 28. července 1754 byly kostel i s hostincem předány do péče Řádu menších bratří kapucínů. Ti hned v roce 1755 začali s výstavbou kláštera a klášterního kostela a v roce 1760 byl areál dokončený. Jeho součástí byly Poutní kostel Navštívení Panny Marie, řádový kostel sv. Františka a objekty konventu a hospice.

První pokus o zrušení za josefínské sekularizace ještě klášter na Mariánské přežil, neboť Josef II. nakonec uznal péči kapucínů za potřebnou, a poutě se sem konaly dál i během obou světových válek. Období zmaru odstartoval až únorový převrat v roce 1948, po kterém komunisté kapucíny z kláštera vyhnali a areál převzali do správy sami. Z konventu vytvořili jednu z nejbrutálnějších a nejobávanějších věznic v celé republice, z kostela sv. Františka si udělali střelnici, z poutního kostela Navštívení Panny Marie garáže a svou „správu“ kláštera završili v roce 1965 jeho odstřelem.

Pouť z Jáchymova na Mariánskou

Snaha o obnovení poutní tradice byla korunována v roce 2015, kdy se vzpomínalo 250 let od dokončení stavby kláštera a 50 let od jeho zboření. Během první z obnovených poutí byl také v sobotu 4. července 2015 na louce nad Mariánskou obnovený vysoký dřevěný kříž, který na místě vysvětil jáchymovský farář Hric. Organizované poutě se pak konaly ještě ve třech následujících letech, naposledy v roce 2018. Od té doby, kdo si chce projít trasu od jáchymovského kostela k zaniklému klášteru na Mariánské, musí si pouť zorganizovat sám. Není to nic moc složitého, trasa se za ty stovky let podstatně nezměnila a dokonce se na ní zachovaly i všechny tři kapličky, u kterých se poutníci se svými prosbami k Panně Marii zastavovali a které ve své topografii „Království České“ z roku 1847 uvádí Johann Gottfried Sommer.

Kaple Panny Marie Altöttinské

Kaple Panny Marie Altötinské

První zastávkou je kaple Panny Marie Altöttinské, vystavěná ve druhé polovině 18. století na dolním konci osady Nové Město na nepatrném návrší nad cestou k Mariánské. Pozdně barokní kaple bez oken, krytá sedlovou, nad trojbokým presbytářem zvalbenou střechou, má v jihovýchodním průčelí obloukový portál s nejspíš „věčně“ otevřenými zeleně natřenými dvoukřídlými dveřmi. V interiéru, chráněném před nenechavci železnou mříží, je portálový oltář se sochou „Černé Madony“. Kaplička svým názvem i vybavením odkazuje na Altötting, nejvýznamnější mariánské poutní místo v Bavorsku, opředené legendou o zázračném oživení utonulého tříletého chlapce, ke kterému zde mělo dojít v roce 1489.

Kaple Panny Marie Bolestné

Jen o sto metrů výš stojí na pravé straně silnice kaple Panny Marie Bolestné. Pozdně barokní kaple byla postavená nejspíš ve 2. polovině 18. století podle návrhu neznámého architekta na obdélném půdorysu s rovným závěrem a sedlovou střechou, krytou místo původních šindelů eternitem. V interiéru se původně nacházela kopie obrazu pasovské Madony provedená olejem na plátně, dnes je místo ní zavěšena fotokopie.

Kaple Nejsvětější Trojice

Kaple Nejsvětější Trojice na Mariánské

Poslední ze tří kaplí naší pouti stojí pár stovek metrů východně od osady Mariánská schoulená pod trojicí čtvrt tisíce let starých lip, které vytvářejí společnou, mohutnou a zdaleka viditelnou korunu. Cesta, při které byla vystavěna, dnes už zanikla a ke kapličce se musí oklikou kolem oploceného objektu „Domova pro osoby se zdravotním postižením“. Prostá kaplička, vystavěná na obdélném půdorysu z kamene a krytá sedlovou střechou původně ukrývala dřevěný řezaný a polychromovaný krucifix z 1. poloviny 18. století s reliéfy Nejsvětější Trojice a Panny Marie Immaculaty stojící na zeměkouli obtočené hadem, dnes je v ní jen několik novodobých svatých obrázků.

Kromě účelu a pravděpodobného stáří mají všechny tři kapličky ještě jedno společné: přestože ani jedna z nich není na seznamu státem chráněných památek, a přestože ani jedna z nich není ve správě římskokatolické církve, jsou všechny ve velmi slušném stavu a pečlivě ošetřované. Dík za to patří především těm několika místním lidem, kteří se o kapličky pravidelně starají. Až budete při vaší pouti před některou z nich v zamyšlení stát, vzpomeňte i na ně…

Zastavení v Oldříši

Abychom se nevraceli stejnou cestou, vydali jsme se z Mariánské na druhou stranu kopce přes Oldříš do Hroznětína. Na mapách je tahle cesta zakreslená jako „Mariánská“, je jich tu na výběr víc – Spodní, Střední a Horní – a je víc než pravděpodobné, že právě těmito cestami se v minulosti také táhla procesí ke klášteru. Ta, kterou jsme si vybrali my, značená nejdříve červeně a pak žlutě, měla něco přes šest kilometrů a většinou vedla lesem, kde kromě toho lesa nebylo cekem nic k vidění. Zhruba na půl cestě jsme prošli poněkud zapomenutou osadou s půvabným jménem Oldříš.

Tak tady býval hostinec Antona Wernera

Jméno Oldřiš nese u nás víc obcí, než by jeden čekal, samostatnou obec Oldříš najdeme v okresech Svitavy, osady jménem Oldříš jsou součástí obcí v okresech Jindřichův Hradec, Chrudim a Liberec, zaniklá osada Oldříš byla součástí obce Moldava v okrese Teplice. Ta „naše“ Oldříš je místní částí obce Merklín a je v ní evidováno jen 35 stavení, ve kterých v roce 2011 žilo 37 obyvatel. První zmínka o vsi, která se většinu své víc jak sedmisetleté historie jmenovala Ullersgrün, pochází z roku 1273, a je to (alespoň v běžně dostupných pramenech) také zmínka poslední. Asi se toho tady nikdy moc neudálo, za zastavení tahle osada ale stojí.

Uprostřed osady stojí pod dvěma vzrostlými kaštany pěkně udržovaná (nebo nedávno opravená) kaplička, uváděná v literatuře jen jako „kaple“ bez údajů o nějakém zasvěcení.  Před ní je v zemi usazený zašpičatělý balvan, který je pozůstatkem pomníku obětem 1. světové války. Postavený tu byl v roce 1922 na památku osmi mužů – šesti padlých a dvou nezvěstných, jejichž jména byla uvedená na desce spolu s věnováním „Den Helden der Heimat“ a datací „1914–1918“. Deska byla „někdy ve druhé polovině 20. století“ odstraněna, podle blíže neidentifikovaných pamětníků měl být pomník údajně poničen okupačními vojsky v roce 1968 (píše se na webu Památky a příroda Karlovarska (http://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz).

Kaplička ani pomník nejsou na seznamu státem chráněných památek a není tam ani přes cestu stojící dům čp. 18, ve kterém býval hostinec Antona Wernera; dobře zachovalý nápis Anton Werners Gasthaus to dodnes hlásá hned ze dvou stran stavení. Na seznamu státem chráněných památek, a dokonce ani na webu Památky a příroda Karlovarska není ani křížek na spodním okraji osady při cestě k Hroznětínu. Litinový křížek je sice na první pohled novodobý, ale osazený je na evidentně starém soklu ve tvaru výklenkové kapličky s kovovou mříží (taky novodobou).

Kaple kolem Hroznětína

Cílem naší pouti bylo podkrušnohorské městečko Hroznětín, spojené s „velkým“ světem železniční tratí i autobusovými linkami. Jedno z nejstarších lidských sídel na Karlovarsku, vzniklé patrně koncem 12. století, se pyšní statutem města, který byl Hroznětínu vrácen v roce 2007, na druhé straně ale také boduje v anketě Vesnice roku, ve které byl v roce 2019 Hroznětín oceněný Bílou stuhou za činnost mládeže. My jsme se tu nehodlali moc zdržovat, takže jsme se zastavili akorát u dvou ze šesti kapliček, které v minulosti na území Hroznětína stávaly.

Na místě zničené Flaschnerovy kaple nad Hroznětínem vyrostla před pěti lety replika

První na ráně, hned jak cesta od Oldříše vyjde z lesa, je kaple Flaschnerova. Vypadá jako nová, a ona taky nová je. Původní barokní kaple Nanebevzetí Panny Marie, která tady po staletí stála na okraji lesa mezi velkou lípou a javorem, byla totiž po roce 1945 totálně zničená a zbytky obvodového časem zarostly trávou a mechem. Kaple, která tu dnes stojí, není přesná kopie, nýbrž volná replika, kterou zde nechaly postavit Lesy ČR a kterou v roce 2015 vysvětil plzeňský biskup Tomáš Holub. Uvnitř kaple se nachází malý oltář a ve vnějším výklenku nad vchodem vysvěcená socha sv. Josefa.

Asi o půl kilometru dál stávala při staré cestě do Merklína po staletou lípou barokní kaplička, uváděná jako Reinwarthova, která rovněž po druhé světové válce zcela zanikla. Dnes je na jejím místě informační tabule naučné stezky „Hroznětínská zastavení“ a litinový křížek na podstavci s gramaticky poněkud svérázným nápisem „Postaveno ku cti a slávě boží Lp. 2015 na místě bývalé kapličky“. Těch kapliček kolem Hroznětína bylo víc, Hroznětínská zastavení zmiňují ještě kapličku Melzerovu (Melzerkapelle), Panny Marie neboli Bermanniho (Bermannikapelle), Leitnerovu (Leitnerkapelle) a Lill-Süssnerovu (Lillkapelle), všechny zaniklé v dobách, kdy v Čechách vládli komunisté.

Naší pouť jsme zakončili v hroznětínské hospodě Na Rafandě, času jsme měli akorát na jedno pivko s fernetem. Autobus přijel na čas a dokonce nám zastavil, přestože jsme, jak nás pan řidič poučil, stáli na špatné zastávce. Bylo nám sice divné, že ta správná byla ve směru jízdy autobusu na levé straně silnice, přít jsme se s tím dobrým mužem ale nechtěli …