K návštěvě Habartova lákají
zkamenělé pařezy a Velký kámen


V druhé půli března, kdy bylo normálním smrtelníkům dovolený pohyb akorát v hranicích okresu, kde má trvalé bydliště, jsme se s Britou vydali do Habartova.  „Lockdown“ tou dobou už trval pár týdnů a unaveni jím byli všichni včetně policajtů. Ti už tou dobou na nějaké kontroly „mobility“ nejspíš rezignovali, takže jsme cestu absolvovali bez jejich asistence, možná i pro to, že jsme žádné hranice okresu nepřekročili. A ten výlet stál za to!

Habartov určitě patří k místům, jejichž návštěvnický potenciál se limitně blíží nule. Město s pěti tisícovkami obyvatel ležící na okraji sokolovské hnědouhelné pánve se do historie výrazně zapsalo jen jednou, když tady 13. září 1938 dav henleinovců, rozvášněných rozhlasovým projevem Adolfa Hitlera, přepadl místní četnickou stanici. Výsledkem incidentu, který je někdy označován za „první bitvu druhé světové války“, byli na české straně čtyři mrtví četníci, praporčík Jan Koukol, strážmistr Antonín Křepela, četař Vladimír Černý a desátník Stanislav Roubal, těžce zraněný strážmistr Jan Pardus a na pokraj smrti zlynčovaná jeho žena Růžena Pardusová.

Budovu německé měšťanské školy, ve které v roce 1938 sídlila místní četnická stanice a kde k té tragické události došlo, už nenajdeme, neboť prakticky celý starý Habartov (do roku 1947 Habersbirk) musel po druhé světové válce ustoupit těžbě uhlí. Za oběť tehdy padl i kostel sv. Anny postavený v prvních letech 20. století na místě starší barokní kaple, který byl 16. prosince 1951 i s farou odstřelený. Památku krvavého střetu dnes připomíná pomníček se jmény padlých četníků na sídlišti vystavěném nad zaniklým městem po roce 1952.

Nejstarší a vlastně jedinou autentickou nemovitou památkou Habartova jsou tak náhrobky důlních podnikatelů, otce a syna Johanna a Gustava Hochbergerových z druhé poloviny 19. století na místním hřbitově. Další dvě památky, a za těmi se skutečně vyplatí do Habartova se vydat, budeme hledat v bezprostředním okolí města, kde se o jejich vznik postarala příroda.

Zkamenělé pařezy

Struktura dřeva, které vyrostlo před dvaceti miliony roků

se nacházejí asi 500 metrů jižně od vyhlídky Masák na východním okraji Habartova v místní části Kluč. Cesta odtud k nim je poněkud komplikovaná. Je třeba sestoupit o dobrých 50 metrů níže po strmé stěně bývalého lomu Medard-Libík, hustě zarostlé mladými borovicemi vysázenými zde v rámci rekultivací, a nezabloudit přitom ve spleti cest a pěšin, které tenhle les protkávají. Naštěstí jsou ty pařezy zakresleny v aplikaci Mapy.cz, takže majitele „chytrých“ telefonů k nim bezpečně a bezbolestně zavede navigace.

Místo, kde se tyhle relikty dávné minulosti vyskytují, pozná na první pohled, jedná se totiž o nevelký ostrov záměrně nerekultivované přírody v moři široko daleko do všech stran se rozrůstajícího borového lesa. Na svahu rozrytém strouhami vyplavenými za velkých dešťů a pokrytém zjílovatělou, za mokra mazlavě lepkavou horninou neurčité barvy, se ty zkamenělé pařezy mezi jen řídce tu a tam rostoucími náletovými stromy skutečně nedají přehlédnout.

Nejde samozřejmě o žádné pařezy zanechané tu lidmi při kácení stromů, jedná se o mineralizované zbytky stromů, které tu byly zasypány vrstvou tufů při sopečné erupci před více než dvaceti miliony roků. Dodnes si uchovaly strukturu dřeva, pozorný pozorovatel mezi nimi najde i kousky s otisky listů, a není snad třeba zde připomínat, že slušný návštěvník tyhle kousky odtud v žádném případě neodnáší.

Kámen, pro který není třeba hledat jméno – je prostě VELKÝ

leží na opačném, tedy severním okraji města jen pár stovek metrů za panelákovým sídlištěm při zeleně značené lesní cestě do Hřebenů, a nutno říct, že svému názvu opravdu dělá čest. Vysoký je až 3,2 metru, dlouhý 7,4 a široký až 5,6 metru a jeho váhu vypočítali na zhruba 210 tun. Patří mezi tzv. „habartovské sluňáky“, který je tady v lese k nalezení více, přičemž tenhle je z nich největší a bůhví, jestli to není náš největší sluňák vůbec.

Původ sluňáků (jméno jim dala lidová tvořivost podle toho prý, že zejména po dešti vypadají, jako by na ně svítilo slunce) sahá hluboko do minulosti před 34 miliony let, kdy „ve velmi teplém podnebí docházelo ke kaolinickému zvětrávání svorových rul, uvolněné křemičité látky stmelily valouny, oblázky a zrna písku a zatímco měkké horniny během času zvětraly a byly odplaveny, tvrdé a odolné bloky křemenců odolaly do současnosti“. Tolik praví geolog, a pokud tomu někdo nerozumí, nemusí se tím trápit (třikrát moudrý z toho ostatně není ani autor článku). Velký kámen totiž dokáže oslovit nejenom geology, lidová tvořivost mu připisuje i jistou kouzelnou moc a vyzařuje energii, která může člověka nějakým způsobem „nabíjet“…

Jako skoro všechny podobné přírodní útvary, opřádá i Velký kámen pěkná lidová pověst. Vypráví, že tady nedaleko Habartova stával dům lesníka Frohnera, ve kterém se svým otcem žila pohledná dcera Bärbl, která milovala Frohnerova mladšího pomocníka Gebhardta.  Otec lásce přál a svatba byla na spadnutí, když se, kde se vzal, tu se vzal, objevil rytíř Ferdinand z Hartenberka, který dívku lstí a úskokem vylákal do lesa a unesl „neznámo kam“.

Geolog si nejspíš ve struktuře toho kamene pěkně „počte“…

Z neznáma se ovšem vyklubal Hartenberk, kde sice byla Bärbl uctívaná málem jako bohyně, ale v duchu chřadla steskem po milovaném snoubenci. Jedinou osobou, kterou si pustila k tělu, bylo děvče, nejspíše nadané čarovnou mocí, které trápící se Bärbl nabídlo nezištně pomoc. A tak Frohner s Gebhardtem, kteří doma už pomalu propadali beznaději, jednoho večera uslyšeli hroznou ránu, jako by jim ke dveřím spadl strom, a když šel Gebhardt otevřít, stála před dveřmi Bärbl.

Štěstí milenců ale ani tentokrát netrvalo dlouho, krátce po svatbě se na scéně opět objevil zlotřilý Ferdinand, který novomanžele proklel slovy „Kameny z vás i budov se stanou!“, a za hromového rachotu proměnil celý dům i se všemi jeho obyvateli v obrovský balvan.

Psáno pro MF Dnes

Sdílejte tento článek
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)