Historické hraniční kameny Slavkovského lesa


„Doba je zlá, to ostatně není nic nového, zlá snad byla každá doba. Tahle je zlá v tom, že nám zavřela všechno, co se zavřít dalo. Dětem školy, milovníkům umění divadla a galerie, milovníkům historie hrady a zámky, milovníkům piva hospody, a pokračovat by se dalo do halelujá. Jediné, co se ještě dá beztrestně dělat, je bloumat po lese. V našem případě nejspíš po lese Slavkovském, který zabírá téměř celou jihozápadní polovinu Karlovarského kraje, a je na takové bloumání jako dělaný.“ Tak takhle začínal první ze série článků, kterými jsem v listopadu zval čtenáře MF DNES na výlety za starými hraničními kameny Slavkovského lesa. Tady jsem je sesypal do jednoho textu:

Vydá-li se dnes člověk do lesa, v našem případě Slavkovského, s otevřenýma očima, určitě dříve nebo později objeví kámen popsaný záhadnými znaky, písmeny nebo letopočty. Pocházejí z dob, kdy každý kus země měl svého majitele, a lesy byly protkány hranicemi, na kterých byly, jako korálky na niti, navlečeny nekonečné řady hraničních mezníků. Nejčastěji měly podobu kamenných, většinou čtyřhranných sloupků s orientačním křížkem na temeni a nějakým symbolem či číslem na bocích, ale vyskytl-li se přímo na hraniční čáře přírodní balvan, neváhali předchůdci dnešních geodetů vysekat tato znamení přímo na něj. Dochovalo se těch kamenů v oblasti Slavkovského lesa překvapivě dost a mnohé z nich mají kromě historické i nespornou estetickou hodnotu. Pojďme se podívat na ty nejzajímavější:

Na cestě z Doubí do Lokte

1706 – nejstarší datovaný hraniční kámen Slavkovského lesa

Zřejmě nejstarší datovaný hraniční kámen v bezprostřední blízkosti lázeňské metropole Karlových Varů se nachází v lesním porostu vlevo od neznačené cesty od výletní restaurace Sv. Linhart do Doubí. Neopracovaný přírodní balvan má na temeni vytesaný orientační křížek a na čele pořadové číslo kamene 92 a letopočet 1706, ze kterého v matematice vzdělaný člověk snadno spočítá, že funkci hraničního kamene plní už celých 314 let. Pro představu, jak je to dávno, uveďme, že v té době v Čechách teprve druhým rokem vládl císař Josef I. Habsburský a do narození Marie Terezie scházelo ještě 11 let.

Kámen vymezoval hranici mezi lesními majetky města Karlových Varů a velkostatku Doubí, který v první dekádě 18. století vlastnil císařský důstojník Adam Bernhard Unruher von Ober Chodau (zemřel 23. února 1712 jako poslední svého rodu). Najít ten kámen není právě snadné, je sice v mírném svahu jen pár metrů od cesty, ze které je dokonce vidět, ale podobných je zde víc a ten „náš“ je ke vší smůle čelem s číslem a letopočtem od cesty odvrácený. Jako orientační pomůcka poslouží chátrající ohrada pravděpodobně již zaniklé lesní školky, poblíž které se kámen nachází, a samozřejmě souřadnice GPS 50.208N, 12.835E.

A jako Aich neboli Doubí

Podstatně mladší, ale měřeno délkou lidského života rovněž pořádně starý je hraniční kámen, který „praští přes oči“ každého, kdo se vydá na kole či pěšky po lesní silnici z Doubí přes Kozí vrchy do Lokte. Pro běžný automobilový provoz uzavřená asfaltka je značená jako cyklotrasa z Doubí na rozcestí Kozihorská má číslo 2017 a dál do Lokte 2021, zabloudit se tady nedá. Zájemci o hraniční kameny si na téhle cestě přijdou na své už na rozcestí Kozihorská, kde je zřízeno malé lapidárium mezníků přemístěných sem z různých míst Slavkovského lesa.

Nejhezčí z nich má na jedné straně zřetelně vyryté písmeno K a letopočet 1786, na druhé straně, dnes z větší části skryté ve větvích nízkého smrčku, je písmeno A a pořadové číslo kamene 124. Podle písmena A se dá s jistotou soudit, že jde o hraniční kámen velkostatku Doubí (německy Aich). Písmeno K může znamenat, že na druhé straně hranice se rozkládal les vyhrazený císařským výnosem pro potřeby důlních provozů hornoslavkovského revíru (tedy Císařský les, německy Kaiserwald). Může to ovšem být i jinak.

E jako Elbogen neboli Loket

„S jistotou se to ale říct nedá, pokud neznáme přesné místo, odkud kámen pochází, a nemůžeme ho porovnat s dobovými mapami. To je bohužel stinná stránka podobných lapidárií, že se ztratí kontext a jeden aby si s tím pak lámal hlavu,“ podotýká k problémům s přesným určením odborný pracovník Národního památkového ústavu Lukáš Smola. Laik si s tím naštěstí problémy dělat nemusí a může se s klidem v duši vydat za dalším „úlovkem“ na této cestě.

Najde ho o nějakých dvanáct set metrů dál směrem k Lokti. Na nepřehlédnutelném místě přímo na hranici území Loketských městských lesů je hned u cesty usazený mohutný balvan, který jako mezník na hranici majetku města Lokte slouží už více než čtvrt tisíciletí. Dokládá to vytesaný letopočet 1786 a písmeno E (Elbogen, německý název Lokte). Ani tento kámen není na svém původním místě, to bychom dnes hledali velmi obtížně. K silnici ho přemístili pracovníci loketských lesů až v novější době patrně pro potěšení turistů, a tuhle funkci plní dokonale…

Za znamením kotvy k Těšovickému vodopádu

Snad každý, kdo se vydá na toulky do okolí Sokolova, musí dříve či později narazit na „záhadný“ patník, který má na jednom nebo obou bocích vyrytou kotvu. Většina lidí (autora článku nevyjímaje) při prvním takovém setkání znejistí a ptá se, kde se ten symbol proboha bere právě tady, kde k nejbližšímu moři to je půl tisíce kilometrů a největší řekou je Ohře, na které žádné pořádné lodě neplují?

Erb hraběcí rodiny Nosticů na zámku v Průhonicích

Vysvětlení je ale prosté – kotva je totiž ústředním atributem na znaku rodu Nosticů a kameny s kotvou vymezovaly hranice jejich sokolovského panství. A kdo byli ti Nosticové? Představit široce rozvětvený rod, který po více než tři staletí patřil v Čechách k nejvýznamnějším, není zrovna snadné, znalci historie snad odpustí jisté zjednodušení:

Počátky prastarého rytířského rodu sahají až do 12. století, jejich prvotním sídlem, od kterého odvozovali své rodové jméno, bylo panství Nostitz zhruba na půl cestě mezi Budyšínem (Bautzen) a Zhořelcem (Görlitz) v Horní Lužici, která byla od roku 1329 součástí Zemí Koruny české. Do Čech se dostali v první polovině 16. století, kdy se v roce 1528 v Praze usadil Hanuš, do nejvyšších pater hierarchie české šlechty vystoupali o sto let později zásluhou Oty, který to přes důležité funkce říšského dvorního rady a tajného rady dotáhl v roce 1610 až do funkce německého místokancléře Království českého

Nosticovské hraniční kameny v „lapidáriu“ u plotu hrázděnky v Těšovicích

V průběhu stavovského povstání v letech 1618 až 1620 zůstal Ota (Otto von Nostitz) věrný císařově straně a po bitvě na Bílé hoře se dočkal náležité odměny. Byl jmenován říšským dvorským radou a domohl se i značného majetku. Po konfiskacích, kterými byli postiženi vzpurní stavové, získal do zástavy a posléze (jistěže výhodně) koupil dva domy na Malé Straně v Praze, na jejichž místě dnes stojí „Nostický palác“, a několik panství v severozápadních Čechách.

Už v roce 1622 tak získal Šlikům zabavený zámek v Sokolově včetně rozsáhlého panství, který tvořilo celkem 28 obcí a osad, mimo jiné například Březová, Citice, Dasnice, Šabina, Bukovany, Lomnice, Královské Poříčí, Staré Sedlo nebo Dolní Rychnov. Už tak rozsáhlé panství pak Nosticové rozšířili o statky Kamenice, Chlumek (Perglas), Jindřichovice a Kraslice a rod, povýšený roku 1675 do českého a roku 1692 do říšského hraběcího stavu, svůj majetek zabírající větší část dnešního Sokolovska držel až do roku 1945.

Hraniční kámen pod Těšovickým vodopádem, letos v listopadu bez vody…

Hraniční kameny s kotvou jsou roztroušeny po celém Sokolovsku, nejblíže okresnímu městu a nejsnáze k nalezení jsou dva u plotu krásně udržovaného hrázděného stavení v centru Těšovic, kam byly ovšem přemístěny až v nové době. Stejné kameny, tentokrát už na autentickém místě, stojí nedaleko odtud při bezejmenném potůčku, který se do Ohře vlévá necelé dva kilometry po proudu řeky od centra Těšovic. Nevede tam sice žádná značená cesta, ale zabloudit se nedá, jakmile dojdeme po pravém břehu Ohře k ústí potoka, dáme se proti jeho proudu a po nějakých dvou stech metrech jsme na místě, kde potok (za příznivého stavu vody) padá z asi dva metry vysokého skaliska. Jeden kámen s kotvou je hned pod tímto „vodopádem“, druhý pár metrů po proudu níže.

Za dalšími nostitzovskými mezníky se vypravíme ze Sokolova do Slavkovského lesa. Dochovalo se jich tu opravdu hodně, najít je ale není zrovna snadné, pokud tedy člověk nedisponuje starými mapami a schopností v nich číst (a takových lidí je hodě málo). Kdo chce mít aspoň trochu jistoty, může se vydat buď po žluté značce ze Starého Sedla do Dvorů a mít oči na šťopkách v úseku od rozcestí Kamenitý potok nahoru, nebo po zeleně značené „Stezce sv. Václava“ z Rudolce do Kamenice a sledovat pečlivě okolí cesty nad rozcestím „Pod Šedým kamenem“. Anebo spoléhat se na náhodu a radovat se z každého objevu, kterých, při dobré vůli hledat, bude jistě přibývat.

Švédský kámen u Kamenice

Na severozápadním okraji Slavkovského lesa se v nadmořské výšce okolo 650 metrů rozkládá osada Kamenice, doložená už v polovině 13. století. Její původní německý název byl Steinbach a v průběhu staletí vystřídala celou řadu majitelů, z nichž nejznámější byli právě odtud vzešlí páni ze Steinbachu neboli Štampachové. Kamenici drželi až do roku 1620, kdy jim byl jako aktivním účastníkům protihabsburského povstání českých stavů veškerý majetek zkonfiskován a oni sami museli Čechy opustit. Jméno rodu bylo zachováno v prvorepublikovém českém názvu obce Štampach, který byl v roce 1950 „počeštěný“ do současné podoby.

Obnovená kaple sv. Maří Magdaleny

Do historie se Kamenice nijak zvlášť nezapsala a ani nemovitých památek tady moc nezůstalo. Zámeček vystavěný ve 2. polovině 18. století na místě původní tvrze, který od poloviny 19. století soužil jako lesní úřad a obydlí hajného, sdílel po 2. světové válce osud většiny zdejších stavení – zanedbaný zchátral a nakonec byl stržen. Podobný osud sdílela i barokní kaple sv. Maří Magdaleny, kterou na nedalekém návrší zvaném Knock (dnes U Kaple) nechali v polovině 18. století postavit tehdejší majitelé Kamenice Nosticové. Ve 2. polovině 20. století, kdy obec i okolí byly součástí vojenského prostoru Prameny, se vyrabovaná kaplička proměnila na hromadu kamení, ze které jak bájný Fénix opět povstala až 22. července 2008, kdy byla po téměř rok trvající složité rekonstrukci opět vysvěcena.

Turistický cíl z poněkud stranou ležící osady, kam vede jediná cesta, která tam také končí, dělá právě ono návrší U Kaple. Lidé sem ovšem většinou nechodí kvůli té obnovené kapličce, i když i ta za vidění určitě stojí. Opravdovým magnetem je vyhlídka upravená na místě, odkud až dosud jen mírně zvlněná náhorní planina padá strmým svahem prudce dolů do údolí, kde se klikatí řeka Ohře. Téměř panoramatický pohled na celou, jizvami mnoha důlních děl zjizvenou sokolovskou pánev s obrovským zrcadlem vodní plochy jezera Medard, ohraničenou na severozápadě impozatním hřebenem Krušných, který se odtud nabízí, je důvodem, proč tady člověk téměř nikdy není sám.

Švédský kámen rozhodně není žádný drobeček

Jako většina obcí a osad Slavkovského lesa, i Kamenice se může pochlubit jednou legendami opředenou kuriozitou. Je jí vysoký zašpičatělý přírodní balvan, kterému se odnepaměti až do dnešní doby říká „Švédský kámen“. Vyprávěla se o něm legenda, že se nachází na místě, kde mělo kdysi, snad za třicetileté války, dojít k  šarvátce, při které v boji s císařskými vojáky padlo třiadvacet Švédů, a tento kámen že byl postaven jako náhrobek na místě jejich posledního odpočinku. Na webu www.slavkovsky-les.cz je dokonce z německé literatury převzatá kresba, na kterém kámen zdobí nápis Hier liegen 23 Schweden (Zde leží 23 Švédů), který má tuto legendu podporovat.

Jenže všechno je samozřejmě jinak, přesvědčit se o tom může každý, komu se podaří ten „Švédský kámen“ najít. Není to ovšem zas tak snadné. Kámen se nachází v lesním prostoru asi kilometr jižně od centra obce a určitě nepatří k těm, které už zdálky „trknou do očí“. Stojí stranou všech cest, od té nejbližší. Z místa, kde na horním konci Kamenice končí asfaltová silnice a je zde možné nechat auto, vedou dvě lesní cesty, obě neznačené. Pustíme se tou, která vede doprava a po zhruba sedmi stech metrech vyústí na zeleně značenou „Stezku sv. Vavřince“ z Kostelní Břízy do Březové. Po ní se dáme opět doprava, po nějakých dvou stech metrech se nám po pravé ruce otevře už zarůstající paseka a na jejím levém horním konci, jistě víc než sto metrů od cesty, ten kámen opravdu stojí (majitelé „chytrých“ telefonů mohou tenhle odstavec přeskočit a zadat si souřadnice 50°7’6.941″N, 12°39’4.59″E).

Špičatý balvan z hrubozrnného pískovce o úctyhodné výšce více než půl druhého metru má na čele (pokud tomu tedy chceme říkat čelo) skutečně vysekaný křížek a číslici 23, žádné další údaje, třeba o ležících Švédech, na něm ovšem nejsou a zcela určitě ani nikdy nebyly. Jak potvrzuje odborný pracovník Národního památkového ústavu v Lokti Lukáš Smola, je tento kámen jedním z řady mezníků, vyznačujících v oblasti Slavkovského lesa hranice pozemkového majetku Nosticů s pořadovým číslem 23 a náhrobek nešťastných Švédů z něj udělala jen lidová tvořivost.

Bez zajímavosti jistě není, že „Švédský kámen“ nejitřil jen fantazii bývalých obyvatel zdejšího kraje. Jako „naprostou záhadu“ ho můžete najít i na britském webu www.megalithic.co.uk a zaujal i české hledače menhirů (http://menhiry.mysteria.cz/) a členy Klubu přátel psychotroniky a UFO (www.kpufo.cz/). My se o všem spokojíme s tím, že jde o málo známou unikátní památku, kterou nám tady zanechali zeměměřiči hraběcí rodiny Nosticů.

Sdílejte tento článek
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)