Dobrodružství v Hornofalckém lese


Po téměř přesně rok trvající pauze jsme se zase jednou vydali do Bavor, pohledat pár křížů v nám milé oblasti Hornofalckého lesa (Oberpfälzerwald) kolem města Vohenstrauß. Po dvou „expedicích“ v první půli července loňského roku, kdy jsme v této oblasti s Britou nasbírali dvaadvacet křížů, jsem měl na plánu dalších jedenáct, ale výprava, na kterou jsem vylákal i mou drahou ženu Marušku, skončila neslavně. Při hledání osmého kříže u osady Braunetsrieth jsme na cestě s příznačným jménem Marterlweg zabloudili, kříž nenašli a k autu se vrátili až po nějakých dvou hodinách trmácení po lesích díky nějakým místním starouškům, kteří se nad námi slitovali a zpátky do Braunetsrieth nás odvezli svým vozem. Nutno přiznat, že hanba padá plně na moji hlavu, s mizerným německým značením jsem měl počítat…

Chloubou města Vohenstrauss je renesanční zámek Friedrichsburg

Nepočítám-li těch zhruba sto kilometrů v autě na cestě tam, začínali jsme náš výlet ve Vohenstrauß, navazujíc tak na poslední návštěvu tohoto kraje, když jsme se nejdál dostali do Altenstadtu (viz report Tucet křížů kolem města Vohenstrauss). Chloubou a symbolem města Vohenstrauß je renesanční zámek Friedrichsburg, vystavěný v letech 1586 až 1593 za vlády falckého hraběte Bedřicha III. podle plánů Leonarda Greineisena z Burglengenfeldu. Třípatrová stavba s vysokou a strmou sedlovou střechou je vybavená pěti předsunutými kulatými věžemi s kuželovými střechami, čtyřmi na každém nároží a pátou uprostřed severního průčelí. Šestá, symetricky uprostřed jižního průčelí postavená věž byla v roce 1903 stržená, a to je jediná změna proti původní podobě zámku z konce 16. století.

Handkreuz v zahrádce muzea ve Vohenstrauss

Dost jsem se na ten zámek a na celý Vohenstrauß těšil, ale nevybrali jsme si dobrý čas; Bavorskem právě zmítala protikoronavirová opatření a na deset západů uzamčený zámek jme si tak mohli prohlédnout jen zvenku. Zavřené bylo i místní muzeum, sídlící v přízemním domku spíš vesnického typu s malou zahrádkou, ve které se spolu s dalšími kameny ukrývá i smírčí kámen typu „Handkreuz“, typově shodný s těmi, které jsme našli před rokem u osady Oberlind. Možná metr vysoký žulový monolit původně stával u silnice z Vohenstrauß do osady Böhmischbruck, kde měl podle místní legendy označovat hrob švédského plukovníka. Na zahrádce, kam se nám podařilo vniknout neuzamčenými vrátky, to vypadalo jak v pohádce o Šípkové Růžence. Muzeum je zřejmě zavřené už delší čas, o zahrádku se nejspíš nepečuje, a tak jsem se ke kameni musel prodírat přebujelou vegetací, ve které místo růží převažovaly kopřivy. Dopadlo to nakonec ale dobře…

Pštros a liška na znaku města Vohenstrauss

Většina lidí, které jsme potkávali, a opravdu jich nebylo moc, byla poctivě zamaskovaná, bez roušky jsme se mezi nimi cítili poněkud nesví, a tak jsme se ve městě nezdržovali víc, než bylo nutné. Na lepší časy jsme si nechali všechny tři zdejší kostely i radnici s městským znakem, který do jisté míry vysvětluje jméno Vohenstrauß. Je na něm pštros (německy der Strauß)s podkovou v zobáku, jemuž se po krku sápe liška (ve středověké němčině die Vohe, dnes die Füchsin). Motiv prý pochází z nejstarší městské pečeti ze 14. století; zjišťovat, jestli se k městskému znaku váže nějaká pověst, si taky necháme na příště.

Böhmischbruck, kde údajně husité zamordovali tři mnichy

Blízkost bavorsko-české hranice signalizoval název obce Böhmischbruck, ležící necelých sedm kilometrů na západ od Vohenstrauß. Také tři kříže, usazené v malebné skupince spolu s litinovým křížkem z roku 1875 pod dvěma vzrostlými stromy u mostu přes říčku Pfreimd, byly svým způsobem české. Váže se k nim pověst, že za starých časů byl tady založený klášter šedých mnichů, zničený během husitských válek. Tři ze čtyř zdejších mnichů husiti zamordovali na místě, čtvrtý utekl, ale ne moc daleko, jen asi dva kilometry k osadě Altenreswitz, kde byl dopaden a zabit. Vydali jsme se tedy do Altentreswitz, a opravdu tam také mají pěkný smírčí kříž. Stojí dnes na výjezdu z obce na Burgtreswitz, kam byl přemístěný z původního stanoviště na poli zvaném dodnes Kreuzacker asi 150 metrů od obce na východ.

Kristus na kříži ve městě Moosbach

V Altenreswitz jsme konečně (ovšem jen na čas) opustili katastr města Vohenstrauß, které, jak pilný čtenář tohoto blogu už ví, se skládá z osmačtyřiceti přifařených obcí a osad, a zamířili Moosbachu, kde na nás čekal další z bavorských kamenných křížů. Jen málo přes půl metru vysoký, silně zvětralý žulový kříž s pozitivním reliéfem Ukřižovaného se nachází na východním okraji městečka v zahrádce domu číslo 39 na Hauptsrasse. Postavený je na dvoustupňovém kamenném soklu necelý metr za plotem, odvážnější (nebo drzejší) návštěvníci si na něj mohou sáhnout, nám stačilo ho vyfotit.

Město Moosbach už od 1543 roku používá horizontálně rozdělený znak, na kterém je v dolní polovině jakási bylina, kterou heraldici popisují jako „ve stříbrném poli z modrých vln rostoucí kytice zelených listů rákosu se třemi černými klasy“. Horní polovina znaku je pak vertikálně rozdělená na dvě části, přičemž v pravé je typická bavorská síť modrobílých kosočtverců a v levé půlce zlatý lev s červenou královskou korunou a červenými drápy a jazykem, který jako by z oka vypadl lvovi z českého znaku (kdyby tak byl ještě dvouocasý, což teda není).

Dominantou městečka, které je písemně prvně zmiňované už v roce 1147, je vysoká budova pivovaru Scheuerer, který tady v roce 1887 založil jistý Lorenz Scheuerer, navazujíc tak na pivovarskou tradici sahající až do první poloviny 16. století. Pivovar je dodnes v majetku jeho potomků, kteří tu v současnosti vaří jedenáct druhů spodně i svrchně kvašených piv. Neokoštovat alespoň jedno by byl hřích, a tak jsme zašli do jedné z místních osvěžoven, jakési kombinace kavárny s cukrárnou a pivní zahrádky, kam nás pečlivě zamaskovaný číšník pustil i bez roušek (místní mladí kluci a děvčata, kteří seděli dva stoly od nás, si je nasazovali pokaždé, když se zvedli od stolu). Vychutnal jsem si dobře vychlazené Scheurerovo pšeničné pivo „Weissbier“, Maruška si smlsla na zmrzlině a takhle osvěženi jsme se vydali vstříc dalším dobrodružstvím.

Smírčí kříž v osadě Gebhardsreuth, poslední úlovek toho dne…

Součástí Moosbachu je i Gebhardsreuth, kde hned na příjezdu do osady stojí vlevo od silnice mezi dvěma vzrostlými břízami něco málo přes půl metru vysoký kamenný kříž. Na hlavě prý míval kdysi dávno vyryté nějaké datum, o hlavu už ale přišel před drahným časem a datum je dnes neznámé. Kdybych tušil, že tenhle kříž bude posledním, který nám bude souzeno najít, asi bych se u něj zdržel déle, ale měli jsme v plánu ještě čtyři další, a tak jsme frčeli dál, zpátky na území města Vohenstrauß do osady Braunetsrieth. Tam jsem věřil ve snadný úlovek, neboť kříž, který jsme chtěli najít, je na okružní cestě kolem osady od jedněch Božích muk ke druhým. Cesta je značená místním značením, které vypadá jako křížek na vrcholku kopce nebo kostelní báně vyvedený v červené barvě na bílém podkladu. Na mapě to vypadalo naprosto jasně, v reálu jsme ale tvrdě narazili.

Značky nás vedly cestou necestou po neudržovaných mezích mezi kukuřičnými lány, a když se ponořila do lesa, bylo to zase sem-tam po neudržovaných pěšinách, vyšlapaných snad zvěří. Boží muka, která jsme míjeli, měla všechna podobu litinového křížku na kamenném soklu, na smírčí kříž ani historický hraniční kámen, který měl být na dohled od něho, jsme ale nenarazili ani náhodou. Značení bylo čím dál horší, až se ztratilo úplně, šli jsme pak zabahněným údolím jakéhosi potoka, až jsme narazili na zpevněnou cestu, na které sice bylo nějaké značení, ale jiné, než jsme potřebovali. Nevěděli jsme, odkud a kam to vede a chvíli jsme váhali, Maruška by raději hot a já čehý, nakonec jsem to čehý prosadil a udělali jsme dobře. Cesta nás vyvedla z lesa a brzy jsme narazili na silnici, po které tu a tam projelo nějaké auto. Jedno z nich se mi podařilo zastavit, seděli v něm starouškové, kteří ovládali jen místní dialekt, takže jsem jim nerozuměl ani slovo, oni ale naštěstí z mého blekotání pochopili, o co nám jde, a k našemu autu nás asi půl druhého kilometru dovezli. Expedice tím skončila, neboť to bloudění nás obralo o dobré dvě hodiny času, a tak jsme se vydali domů. Ke cti mé drahé ženy musím říct, že patálii, kterou jsem bezesporu zavinil já, vzala s nadhledem a pochopením…

Sdílejte tento článek
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)