Co zbylo z celého Borku? Akorát most přes potok…


V jedné z mnoha etap mého poněkud kostrbatého života jsem byl asi patnáct let občanem Ostrova. Nebyly ty roky tak špatné, prožil jsem tam kromě jiných dobrodružství i pád komunistického režimu a sám přitom k němu na té nižší lokální úrovni přispěl. Že jsem se tam teď, po třiceti letech zase jednou vypravil, zavinil dotaz pod mým příspěvkem „Kamenné památky dopravního značení na Karlovarsku“ na na webu Památky a příroda Kalovarska. Jestli prý vím o „patníku“ u  lesní silnice z Ostrova do Vojkovic. Z přiložené fotky bylo sice zřejmé, že o dopravní značení nejspíše nepůjde, ale jako vyznavač hesla „Každý kámen stojí za vidění“ jsem se k němu vypravil.

Podařilo se to až na třetí pokus. První mi v březnu zhatilo vyhlášení nouzového stavu kvůli infekci, podruhé jsme se do Ostrova vypravili na začátku června, jenže sotva jsme dojeli na parkoviště u ostrovského koupaliště, začalo tak strašně pršet, že jsme se vůbec neodvážili vystoupit z auta a po čtvrt hodině čekání odjeli zase domů. Ani ten třetí pokus, který jsme s Britou podnikli v prvních dnech července, se neobešel bez pořádného lijáku, smáčel nás ale, když už byl úkol splněný a my byli na zpáteční cestě.

Na ruinách bývalých statků v Borku už stihly vyrůst i odumřít stromy…

Předcházela jí ovšem cesta tam. Auto jsme nechali na parkovišti u nemocnice, ve které jsem si kdysi dávno působil dvakrát v roli pacienta: poprvé na chirurgii se žlučníkem a podruhé na ortopedii s kolenem. Tenkrát to byla opravdu nemocnice „na kraji města“, kolem dokola široko daleko jen zahrádky a louky. Teď tady stojí celá čtvrť rodinných vilek, ke kterým vedou ulice s poetickými názvy Smrková, Jedlová, Topolová a Habrová. Prošli jsme kolem nich na okraj rozlehlé louky, kde nás infotabule ujistila, že jsme se právě napojili na cyklotrasu „Ostrovské rondo“, po které jsme měli jít asi dva kilometry k rozcestí „U chaty“, odkud to je k onomu cílovému kameni co by kamenem dohodil.

Jenže tak laciné jsem to zas mít nechtěl, a tak jsme po pár desítkách metrů to slavné „rondo“ opustii a vydali se neznačenou cestou do míst, kde ještě po druhé světové válce stávala osada Borek. Na portále Zaniklé obce se píše, že sice „Borek je zaniklá obec v malebném lesíčku  za ostrovskou nemocnicí“, což možná bylo někdy pravda, dneska ale rozhodně ne. Lesní porost, ve kterém se téměř dokonale ztrácejí zbytky někdejších stavení, má k malebnosti hodně, ale opravdu hodně daleko. Příroda se tady vyřádila, zaujalo mě, že na ruinách domů, obývaných ještě v době, kdy já už byl na světě, stihly nejenom vyrůst, ale i „zemřít“ stromy. Asi jsem už opravdu starý…

Jedinou jakž takž dochovanou památkou na osadu Borek je kamenný klenutý mostek před Borecký potok

První písemná zmínka o Borku pochází z roku 1489, osada tehdy patřila Šlikům, kteří zde zřídili velký ovčín (dodnes ho připomíná název asi 700 metrů severovýchodně odtud ležící osady Ovčárna). Borek se tehdy (a dalších víc jak 450 let) nazýval Heidles a po celou dobu existence to byla vysloveně zemědělská osada. Maximum rozvoje dosáhla před druhou světovou válkou, kdy tady v roce 1930 napočítali 15 zemědělských usedlostí a 74 obyvatel. Obec se v průběhu staletí několikrát domáhala samostatnosti, pokaždé marně. Jedním z projevů těchto snah byl projekt stavby okresní silnice z Ostrova z roku 1925, na který se ale nepodařilo sehnat peníze a nikdy se neuskutečnil, a stejně tak se nikdy nepodařilo zavést do Borku elektrický proud. Lidi si doma svítili petrolejkami a do Ostrova nebo Dolního Žďáru, kde byly nejbližší obchody a škola, vedly jen polní cesty. To také byly hlavní příčiny zániku osady po druhé světové válce. Němce, kteří tu víceméně spokojeně žili půl tisíce let, jsme vyhnali a noví osadníci si tady holt nezvykli; už v roce 1946 požádali Okresní správní komisi v Jáchymově o změnu místa a osadu opustili.

Kamenný sloupek s letopočtem 1928 u lesní silnice z Vojkovic do Květnové

Jak mohl Borek vypadat v dobách, kdy tady žili lidé, už asi nikdo nepamatuje, a nějaký obrázek se mi v běžně dostupné literatuře najít nepodařilo. Historii sídla se zabývá příspěvek Jaroslava Fialy v Historickém sborníku Karlovarska (VIII z roku 2000), kde se uvádí: „Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva na konci 2. světové války obsadili noví osídlenci z jižních Čech, většinou z Plané nad Lužnicí všech 15 zdejších usedlostí. Obživu zde našli v zemědělství. Nejbližší obchody byly v Dolním Žďáru a Ostrově, kam zdejší děti docházely také do školy. V domě čp. 1 byl tehdy hostinec, většina zdejších budov byla hrázděná, bývalý panský dvůr byl již ruinou a přes Borecký potok vedl pouze jeden kamenný mostek do Dolního Žďáru.“ Dnes z toho všeho zbyl jen ten klenutý kamenný mostek, a i ten už v dost bídném stavu. Jinak nic, ruiny někdejších stavení už dávno pohltil bujný náletový les a jen tu a tam se dají vypozorovat zbytky nějakých zdí a propadlých sklepů. Docela smutná písnička…

Ten kamenný sloupek, k němuž jsme po návratu na „Ostrovské rondo“ úspěšně došli, nemá skutečně s nějakým dopravním značením nic společného. Nepochybně jde o kamenný podstavec pro kříž, po kterém na zadní straně toho soklu zbyly tři zacementované díry pro ukotvení. Na čele je letopočet, který vznik tohoto díla spolehlivě datuje do roku 1928, nic bližšího o něm jsem ale v literatuře nenašel. Nemohu ovšem vyloučit, že jde o zakletý kámen – jak jsme se k němu blížili, nebe potemnělo tak, že fotit šlo akorát s bleskem, a vzápětí se spustil krátký sice, ale o to vydatnější lijavec, takže jsme ty dva kilometry zpátky k autu šli jako hastrmani. Jinak ovšem docela prima výlet…

Sdílejte tento článek
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)