Letní den v Hornofalckém lese


Vlna veder, která nás sužovala od půlky června, začátkem července poněkud opadla, a tak jsme si s Britou vyrazili na cestu do zahraničí. Nijak daleko, namířeno jsme měli do kraje, kterému tam říkají Oberpfälzer Wald, což je česky Hornofalcký les, ale ještě jsem neslyšel, že by tomu tak někdo říkal u nás. Češi v téhle oblasti většinou znají jen Weiden, kam jezdí za nákupy nebo do vyhlášeného akvaparku, okolní kraj, jehož správním centrem je město s krkolomným názvem Neustadt an der Waldnaab, je nejspíš moc nezajímá. Pro nás, kterým učarovaly kamenné kříže, je to ovšem země zaslíbená! Vždyť jen v oblasti ohraničené dálnicemi A93, A6 a hranicemi zemského okresu Neustadt, tedy v trojúhelníku o straně zhruba 30 kilometrů, evidují naši bavorští kolegové ve zhruba čtyřech desítkách lokalit víc než půl sta křížů. My jsme jich tady během pár hodin „nasbírali“ deset.

Kříž na místě Dekan Pfeiffer Ruhe

Za prvními dvěma jsme se vypravili do okolí úpravné vesničky Tröglersricht, ležící sotva půl druhého kilometru od hranic města Weidenu, jehož je administrativní součástí. Osada se rozkládá na úpatí Fischerbergu, na jehož vrcholku ve výšce 633 metrů stojí od roku 1924 pěkná kamenná rozhledna, a je kolem dokola obklopená pečlivě obdělávanými poli. Asi 600 metrů jihozápadně od posledních stavení je na křižovatce polních cest upravené místo s pěknou vyhlídkou na Weiden a mohutným kamenným stolem, u kterého nejspíš kdysi odpočíval děkan Pfeiffer, neboť na ploše stolu je vyrytý nápis DEKAN PFEIFFER-RUHE. Hned vedle u cesty stojí tři čtvrtě metru vysoký pravidelný žulový kříž řeckého tvaru s vyztuženými rameny a reliéfem neurčitého tvaru, ve kterém německý badatel Hardt viděl „nástroj jircháře“. Já bych se s ním nepřel, osobně jsem nikdy žádný nástroj k vydělávání kůží neviděl…

Kroatenstein

Najít druhý kříž bylo o poznání složitější. Z mapy jsem vyčetl, že se nachází asi 1,5 km východně od osady Tröglersricht u červeně značené cesty vedoucí kolem samoty „Zollhaus“ směrem na Fahrenberg, v reálu bylo ale všechno trochu jinak. Na rozdíl od Čech, kde je turistické značení KČT dovedeno k naprosté dokonalosti, je Bavorsko hotová španělská vesnice, značky si tu zřejmě maluje, kdo chce a jak chce. Prostor mezi osadou Tröglersricht, samotou Zollhaus a vrcholkem Fischerbergu je protkán spoustou cest, každá je jinak značená, a rozcestníky veškeré žádné. Snažili jsme se držet si směr, vyčtený z mapy, ale v členitém lesním terénu to nebylo nic snadného.  Les je tady docela hustý, terén dost členitý a cestičky se tady kroutí a protínají jako v bludišti. Nakonec se ale přece jen zadařilo: ve chvíli, kdy už jsem přemýšlel, že to vzdáme, se před námi objevila směrovka s nápisem „Zum Kroatenstein“ se šipkou, která ukazovala opačným směrem, než jsme měli původně namířeno. Téměř současně se v protisměru objevila paní se psem, která nám poskytla další cenné rady, kde z takto značené cesty odbočit a kam, a tak jsme ten zpropadený Kroatenstein nakonec našli. Asi 85 cm vysoký, k levé straně nakloněný žulový kříž s uraženým pravým ramenem má na čele těžko rozluštitelný nápis, v německých pramenech uváděný jako LES CEOVVONI WEE, místním asi připadalo, že to je chorvatsky, a asi tak nějak vznikla legenda, že pod tím křížem je pohřbený chorvatský voják, padlý zde ve třicetileté válce. Proto ten Kroatenstein…

Původně jsme od něj chtěli ještě vystoupat až na vrchol Fischerbergu k rozhledně Vierlingsturm, ale zdržení při hledání a teplota pomalu stoupající ke třicítce nás od toho odradily, takže jsme se pokorně vrátili do Tröglersricht a dál pokračovali autem. Díky pečlivé přípravě a předem vytištěným mapkám jsme prvních asi třicet kilometrů cesty k domovu ujeli po místních silničkách přes řadu vesnic a osad, které bychom jakživo nenavštívili, kdyby v nich nebyly kamenné kříže:

„Antonínský“ kříž na cestě k Wilchenreuthu

Wilchenreuth, osada o necelé stovce duší, která se rozkládá vpravo od silnice z města Theisseil, jehož je místní částí, do Neustadtu, se pyšní hned dvěma svatostánky, a oba jsou zasvěcené svatému Ondřejovi (St. Ulrich). Starší z nich pochází z 12. století a je jediným dochovaným románským kostelem v Horní Falci. Od roku 1681, kdy bylo ve Wilchenreuthu podobně jako v mnoha dalších obcích zavedeno Simultaneum, sloužil až do konce 19. století oběma největším křesťanským denominacím, na počátku 20. století se ale více než dvousetleté soužití rozpadlo. Původní kostel zůstal výhradně protestantský a 450 katolíků z Wilchenreuthu a 12 okolních vesnic si hned vedle postavilo a v roce 1911 vysvětilo kostel nový, zasvěcený ovšem rovněž svatému Ondřejovi.

Silně zvětralý žulový kříž, vysoký jen málo přes půl metru, se zbytky hlavy a levého ramene, takže připomíná kříž „Antonínský“, stojí na rozcestí, kde ze silnice Theisseil – Neustadt odbočuje doprava cesta do Wilchenreuthu. Na čele má patrné zbytky nějakých vrypů, o kterých už dneska nikdo netuší, co představovaly. Kříž, zmiňovaný už ve starém hraničním popisu z roku 1582, byl v 70. letech minulého století při úpravách silnice umístěný na jednoduchém betonovém základu.

Kříž na cestě ze Störnsteinu do Püchersreuthu

Störnstein, městečko o půl druhé tisícovce obyvatel, které na západní straně bezprostředně sousedí s Neustadtem, leží necelých pět kilometrů od Wilchenreuthu a nejspíš zde není vůbec nic k vidění. Na severozápadním okraji při silnici do Püchersreuthu stojí v malém upraveném parčíku pěkný kamenný kříž latinského typu. Žulový monolit vysoký 107 cm má na čele vyrytý obrazec, ve kterém někteří badatelé vidí radlici pluhu a jiní hoblík. Kříž sem byl přemístěný v roce 1974, do té doby stál v obci na „starém“ hřbitově.

Asi dva kilometry dále na sever stojí v pravém příkopu silnice na Püchersreuth další pěkný kříž, mohutný, 130 cm vysoký žulový monolit latinského typu se zřetelným reliéfem radlice pluhu na čele. Původně stával o nějakých sto metrů blíže ke Störnsteinu u cesty do asi kilometr vzdáleného Lanzu, na současné stanoviště byl přemístěný po druhé světové válce během pozemkových úprav.

Smírčí kříž s radlicí pluhu ve vodorovné poloze v Ilsenbachu

Ilsenbach je jednou z jedenadvaceti (!) vesnic, osad či samot spadajících pod obec Püchersreuth. Dominantou nevelkého sídla je kostel sv. Jana Křtitele z první poloviny 14. století, obklopený malým, pečlivě udržovaným hřbitůvkem. Na západní straně kostela je na nevysokém hranolovitém soklu pomocí čtyř ocelových prutů postavená žulová deska o rozměrech 80 x 45 cm s reliéfem řeckého kříže na čele. Informační tabulka na soklu hlásá, že jde o náhrobní desku z období kolem roku 1300 pocházející z interiéru kostela.

Asi 300 metrů severozápadně od obce při silnici na Botzersreuth stojí na odbočce polní cesty pěkný žulový kříž vysoký 81 cm s vyrytým symbolem radlice pluhu, zobrazené poněkud netradičně ve vodorovné poloze (většinou bývá situovaná svisle špičkou dolů). O jeho původu se německé zdroje nezmiňují a neuvádějí ani žádnou pověst.

Poslední osada zemského okresu Neustadt an der Waldnaab, kterou jsme s Britou toho dne navštívili, má poetické jméno Baumgarten, je stejně jako Ilsenbach administrativní součástí obce Püchersreuth, ale leží o šest kilometrů severněji na státní silnici B15 do Tirschenreuthu. Tvoří ji pár domků, z nichž jeden je na mapě uvedený jako „Hotel Igel“, a jediný důvod, proč jsme zde zastavili, je stářím notně poznamenaný, 90 cm vysoký žulový kříž, stojí na vjezdu do osady na západní (levé) straně silnice. Nemá žádné nápisy či zobrazení a neuvádí se k němu ani žádná pověst, jen poznámka, že je známý jako „kříž na Magdeburské silnici“.

Kříž u kapličky na Pirker Weg ve Falkenbergu; druhý se ztrácí ve stínu stromu vlevo od kapličky

Krátce poté jsme překročili hranice okresu a přes Schönficht a Konnersreuth dojeli do městečka Falkenberg v okrese Tirschenreuth.  To je velice bizarní lokalita s pohádkovým hradem na vysokém skalisku vyrůstajícím ze dna údolí, pěkný tip na rodinný výlet s vnoučaty, a pod hradem zase „komunální“ pivovar, takže Zoigl a také tip pro některou z Pánských jízd… Falkenberg se také pyšní dvěma smírčími kříži, oba jsou usazené na západním okraji obce u kapličky stojící po levé straně „Pirker Weg“. Po pravé straně cesty hned vedle kapličky stojící kříž je vysoký 133 cm a chybí mu levé rameno, naproti přes cestu stojící kříž je vysoký 114 cm a má zkrácená ramena obě. Oba jsou bez vrypů a nápisů a místní jim říkají „švédské kříže“. U nich jsme náš výlet zakončili malou svačinkou, já si dal kávu z termosky a Brita se spokojila s obyčejnou vodou a obvyklým pamlskem, a pak už jsme frčeli domů.

Další fotky z výletu

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)