Pánská jízda v jižních krajích
Den první – cesta do Vodňan


Za patnáct let, od roku 2004, kdy „Pánská jízda“ poprvé vyrazila do Českého ráje, zrealizovalo naše trio, rozšířené před pěti lety na kvarteto, rovný tucet vlastivědno-flámovacích vandrů, a všechny bez výjimky v pozdně podzimních termínech. Pro letošní expedici do jižních Čech jsme proti tradici zvolili termín časně jarní, a zdá se, že jsme nepochybili. Čtyři dny od čtvrtka 4. do neděle 7. dubna jsme si užívali slunka, bezvětří a pro pěší putování celkem příjemného chladna. A nebylo to jediné porušení tradice – do až dosud ryze pánské společnosti zasáhl ženský prvek, společnici nám na každém kroku dělala Brita.

Křížek v Zeměticích

Že se čtyři chlapi do jednoho auta vměstnají jen za cenu nepohodlí, to jsme si uvědomili už v roce 2015 na anabázi do východních Čech, na Rakovnicko jsme už o dva roky později měli automobily dva a stejně tak letos. Vyjížděli jsme zhruba ve stejnou hodinu, ale ze dvou různých míst ve Varech s tím, že se uvidíme až při první zastávce v Zeměticích. Ve vsi ležící asi osm kilometrů jižně od Stoda jsme se také sešli, abychom společně posvačili na lavičce u prvního smírčího kříže této „Pánské“.

Žulový latinský kříž s téměř neznatelným reliéfem připomínajícím jezdecký třmen na čele stával původně o pár metrů dále u obecní kapličky. Na současné místo na plácek na rozcestí, kde stojí celkem povedený pomník padlým z 1. světové války a nevzhledný přístřešek autobusové čekárny, byl prý přemístěný proto, „aby se lépe uplatňoval v prostoru“. Někde se přitom stala chyba, neboť kříž vysoký 70 cm je dnes až po ramena zapadlý do země, ze které vyčnívá jen 35 cm.

Svatý Florián v Merklíně

Druhou, rovněž krátkou zastávku, jsme si udělali o dva kilometry dál v Merklíně. U kostela sv. Mikuláše tam stojí dvě barokní sochy, svatý Florián a svatá Notburga. Sochy, datované vročením do roku 1765, byly zhotoveny na náklady hrabat Morzinů (na soklech jsou jejich erby) k výzdobě areálu merklínského zámku, ke kostelu byly přemístěny v neupřesněných „pozdějších“ letech. Obě jsou zřejmě dílem jednoho, dnes neznámého umělce.
Florián, který je patronem všech profesí, které nějak souvisí s ohněm, tedy nejenom hasičů, ale i hutníků, kominíků, hrnčířů a pekařů, je v Čechách asi nejznámější figurou katolického kalendáře po Mikulášovi, podle kbelíku s vodou, vylévanou na hořící dům, ho pozná kdejaké dítě.

Svatá Notburga s košíkem ovoce a srpem

Co se Notburgy týká myslím, že nejsem sám, kdo tohle jméno jaktěživo neslyšel. V soupisu německých světců středověku se o ní píše:  P„Svatá Notburga Ebenská se narodila kolem roku 1265 v Rattenbergu u Kramsachu v Tyrolsku v údolí dolního Innu jako dcera rolníků. Pracovala jako služka u hraběte Jindřicha na zámku Rottenburg. Když na zámku zpozorovali, že často nosí chudým jídlo, hraběnka Otýlie ji propustila. Po smrti manželky ji však hrabě povolal nazpět, protože jeho dům byl postižen řadou neštěstí a neúspěchů. Notburga pak zůstala hospodyní po zbytek života a byla známá svou péčí o chudé a také zázraky. Zemřela v září 1313 a byla pohřbena v Ebenu. Poutě k jejímu hrobu před oltářem ebenského kostela začaly už v 15. století, touha po jejím uctívání vrcholila v první čtvrtině 18. století. V roce 1735 byly její ostatky vyzvednuty a v roce 1738, po barokním přestavění kostela a jeho zasvěcení Notburze, tam byla její kostra vystavená ve skleněné schránce oblečená stojící se srpem v ruce. Svatořečená byla v roce 1862. Patronka chudých rolníků a služebnictva, za šťastný porod, při chorobách dobytka a vůbec při každé nouzi v zemědělství bývá zobrazována ve venkovském kroji se džbánem, chlebem v zástěře nebo se srpem.“ Zázraky, které měla Notburga na Rottenburgu dělat, nejsou nijak vyspecifikovány, a o mučednické smrti, která, jak jsem se až dosud domníval, je podmínkou kanonizace, také ani slovo…

Kámen na symbolickém hrobě potulného tkalounáře

Podstatně více času, než v Zeměticích a Merklíně dohromady, jsme strávili v Soběkurech, nevelké to vsi o zhruba šesti stovkách duší, ležící necelých deset kilometrů západně od Přeštic. Chloubou obce, jejíž historie sahá až do první poloviny 13. století (první písemná zmínka je z roku 1239), je kaple Povýšení svatého Kříže, nevelká centrální stavba s osmibokým půdorysem, postavená v letech 1826 až 1827 uprostřed vsi na rozcestí tří silnic. My jsme přes Soběkury jeli proto, že na katastru téhle obce se nacházejí dva zajímavé křížové kameny. Přímo ve vsi, respektive v chatové osadě na jejím západním okraji stojí uprostřed trojúhelníkovitého oplocení něco málo přes půl metru vysoký, silně zvětralý kámen z masivní žuly s nevýrazným pozitivním reliéfem kříže s mírně se rozšiřujícími rameny. Podle místní legendy označuje místo, kde byl zabit a oloupen potulný tkalounář.

Pamětní kámen Jakuba Rady v Soběkurech

Daleko krásnější a zajímavější kámen se nachází asi kilometr dál západněji od obce při cestě kolem místních rybníků. První z nich, blíže obci, se jmenuje „Přední“, druhý a větší je logicky „Zadní“ a za ním se rozkládá asi hektarová, neurčitým bejlím porostlá plocha, která může být stejně dobře přírodním mokřaviskem, jako vypuštěným a zarostlým rybníkem. U lesní cesty, která tohle mokřavisko obchází uctivým obloukem, stojí necelý metr vysoká a v horní části zúžená žulová deska, která má na čele pozitivní reliéf jetelového kříže a na něm vyrytý monogram IHS, pod ním letopočet 1704 a na spodku český nápis NA TOM MISTIE ZABILO DRZEWO JAKVBA RADV SMILVISE PAN BVH NAD DVSSI JEHO. Strávili jsme u tohohle kamene pěkných pár minut, ani ne, abychom uctili památku nešťastného Jakuba Rady, ale proto, že Michal zde vytvářel první (a také předposlední) frotáž této „Pánské“.

Na oběd jsme se ze Soběkur přesunuli do Přeštic, kde jsme pojedli v restauraci U Rysů. Vypadalo to tam jako za Husáka – krčma plná dělňasů v montérkách, akorát že se tu nekouřilo. Obsluha ovšem vlídná, jídlo chutné a ceny přijatelné… Ruda s Dědýsem se nechali nalákat na kachničku s červeným zelím, Michal si dal vepřovou se zelím bílým, já měl se zelíčka na cestě trochu strach, tak jsem šel do guláše, pochutnali jsme si všichni a s plnými žaludky jsme se pak vydali na stokilometrovou cestu k Vodňanům, na které nás čekala další dobrodružství.

Kříž ve Tchořovicích jsme našli o půl kilometru dál, než měl být

První jsme si užili ve Tchořovicích, kde jsme se pokoušeli vyhledat kříž postavený na památku hajného Smrčky, zastřeleného pytláky před téměř dvěma sty roky. Podle popisu měl stát u hlavní silnice na Písek asi „dvacet metrů za odbočkou ke Starému rybníku“, ve skutečnosti byl o víc jak půl kilometru dál. S pomocí jednoho z místních chalupářů jsme ho našli pár metrů za odbočkou k rybníku Radov. Asi 70 cm vysoký pravidelně opracovaný kamenný kříž s českým nápisem ZDE W PANU ZESNUL MATEJ SMRCKA DNE NOWEM 24 BRU RO 1827 byl porostlý lišejníkem a text na něm „vylezl“ až při frotáži, a ještě dost nejasný…

Památník souboje dvou pastevců mezi Hajany a Chlumem

Z Tchořovic do Blatné jsme mohli buď přímo po státní, nebo oklikou po okreskách přes Hajany, kde zhruba půl kilometru západně od vsi u polní cesty do Chlumu stojí asi metr vysoký monolitický kříž s krátkými rameny a důlkem na vrcholku hlavy. Podle místní legendy byl vztyčený na místě, kde se prý ve sporu o právo na pastvinu nepohodli a vzájemně zabili dva pastýři – chlumský a hajanský.

V Blatné jsme se zdrželi trochu déle, hlavně proto, že Ruda nutně „potřeboval“ dokoupit nápoje, v tomto konkrétním případě slivovici. Tu tady prodávají v krámku u místního pivo-lihovaru, kde jsme se jaksi náhodou setkali i s majitelem té manufaktury, jehož jméno jsem zapomněl dříve, než jsme opustili Blatnou. Pivo, které tam vaří, se jmenuje Kohout (možná Blatenský kohout?) a jak to chutná, nevím, poněvadž dát za lahev piva 70 korun, si myslím je moc. Dost mě odradil i pan majitel, když v nekritické chvále svého produktu označoval všechna ostatní piva včetně Prazdroje za nepoživatelná „europiva“ a vůbec se choval dost jako libový frajer.

Kříž v Blatné na místě, kde se utopili mlynář se stárkem

Příjemná byla návštěva cukrárny na blatenském náměstí, kde jsme si dali kávičku a dortíky, a takto občerstveni se vydali k Závišínskému potoku, kde se před dvěma sty třiceti lety roku 1788 při povodni utopili mlynář se stárkem. Jejich smrt připomíná na břehu kamenný kříž, připomínající německé válečné kříže.

Křížový kámen u Sedlice je nejspíš starý mezník

Naposledy jsme stavěli asi deset kilometrů za Blatnou v Sedlici, nevelkém městečku o 1250 obyvatelích, kterému dominuje barokní kostel sv. Jakuba Většího, vystavěný v letech 1747–52 Dienzenhoferovým žákem Antonínem Jermářem. Ten jsme viděli jen zdálky, zblízka jsme si zajeli prohlédnout křížový kámen stojící asi 200 metrů za obcí vlevo od místní silnice do Čekanic. Asi 70 cm vysoký, zhruba opracovaný kámen ve tvaru kuželového hranolu s vrypem čárového kříže na protilehlých stranách je sice evidovaný jako křížový kámen, ale nejspíše se jedná o starý mezník. Byl poslední na seznamu památek, které jsme chtěli cestou vidět, a které jsme skutečně viděli, dál už jsme pokračovali bez zastávky po rychlostní silnici E49 přes Písek, který jsme ovšem obejeli po obchvatu, do Vodňan.

Další fotky z prvního dne

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)