Babí léto s Britou – 3
Za kamennými památkami v Horním Slavkově


Snad natruc meteorologům, kteří na druhou půli října už předpovídali chladné a deštivé počasí, nám dobrotivý Pán dopřál ještě týden babího léta navíc. Škoda ho nevyužít, a tak jsme si dopřáli výlet za kamennými památkami starobylého města Horního Slavkova. Začali jsme na místě, které pro mnoho jiných před námi bylo posledním místem, které v životě viděli, na místním popravišti.

Šibenice musela být vidět z velké dálky…

Hornoslavkovské popraviště bylo zřízeno na počátku 16. století, kdy byla na zdaleka viditelné vyvýšenině asi kilometr severně od města postavena dřevěná šibenice, která pak byla v roce 1544 nahrazená kamennou v podobě, jaká se zachovala do dneška. Základem je něco přes dva metry vysoká kruhová stavba o vnitřním průměru bezmála pět metrů, na které bývala položena dřevěná podlaha jako scéna pro pochmurné špektákly, které se taky odehrávaly po více než dvě století. Z kruhové základny pak vyčnívaly tři kamenné pilíře, které nesly trámy, na něž byli odsouzenci věšeni. Pilíře, dnes dvoumetrové, byly původně vysoké až šest metrů, aby byli oběšenci vidět i z větší dálky; visívali tam, dokud provazy neuhnily a mrtvoly nespadly na zem.

Poslední exekucí, která se na hornoslavkovském popravišti odehrála, byla poprava Marie Alžběty Früchtlové z Radošova u Verušiček, které tu byla v září 1751 za vraždu manžela a služebné uťata hlava a pravá ruka. Z téhle popravy se dochoval podrobný zápis, který (v překladu Stanislava Burachoviče) cituje web slavkovsky-les.cz (https://www.slavkovsky-les.cz/zajimava-mista-slavkovskeho-lesa/popraviste-v-hornim-slavkove2/). Popraviště od té doby nebylo využívané, na rozdíl od většiny podobných staveb ale nebylo zbořeno a dnes patří k těm nejzachovalejším u nás. Jeho současná podoba je výsledkem rekonstrukce z roku 1936, při které byl nad vstupní portál zasazený kámen s reliéfem dvou řemeslníků s kladivem a sekerou podpírajících městský znak, letopočtem 1598 a latinským nápisem Hodie mihi, cras tibi (Dnes mně, zítra tobě). Kámen, který se stavbou šibenice nijak nesouvisí (pochází ze zvonice kostela sv. Jiří), je notně poznamenaný zubem času a pravděpodobně i rukama vandalů a dneska už je téměř „nečitelný“.

V samotném Horním Slavkově se toho z kdysi pyšného „královského horního města“ moc nedochovalo. Po staletí budované sídlo bylo sice v 50. letech minulého století prohlášeno „Městskou památkovou rezervací“, památková ochrana byla ale ze strany komunistických úřadů prováděna tak „důkladně“, že většina nesmírně cenných renesančních budov musela být postupně demolována a v roce 1961 Horní Slavkov o statut Městské památkové rezervace přišel úplně. Oba zdejší kostely, pevnostní kostel sv. Jiří a špitální kostel sv. Anny jsou v žalostném stavu, barokní děkanství v posledním stádiu rozpadu, honosná renesanční radnice zmizela beze stopy… Zbyla jediná ulice, vlastně jen jedna strana jedné ulice, kde je dnes v rekonstruovaném Pluhově domě městské muzeum a pod střechou unikátní koncertní síň, kde jsme s Maruškou loni před Vánocemi pod staletými krovy vyslechli Vivaldiho Čtyři roční období.

Seidelhaus – rudný mlýn, nebo sladovna?

Nejcennější ze zachovalých stavení je o samotě stojící dům z 16. století inzerovaný na infotabulích ve městě pod německým názvem Seidelhaus. Většinou se uvádí, že jde o bývalý rudný mlýn, klidně by to ale mohla být i sladovna, soudě alespoň podle zařízení na drcení obilí, která se zde nalezla. Stavení je to nepřehlédnutelné, přízemí a první patro obytné části jsou zděné a směrem vzhůru se nápadně zužují, druhé patro a hospodářský trakt jsou hrázděné, štít kryje prkenné bednění, střechu kryjí dřevěné šindele. Celkově dobrý dojem z nedávno (v roce 2005) zrestaurovaného domu kazí z fasády přízemí a patra vystupující větrací mřížky plynových kamen, dům je v soukromém vlastnictví, obydlený a veřejnosti nepřístupný.

Seidelhaus, jak se na mlýn sluší, stojí na břehu Dlouhé stoky, která je sama o sobě nejvýznamnější technickou památkou Horního Slavkova. Páteř tvořil více než 24 kilometrů dlouhý a více než dva metry široký umělý potok s tuctem stavidel, jako zásobárna vody sloužilo deset velkých báňských rybníků. Z dnešního pohledu je těžko k uvěření, že to všechno bylo vybudováno za pouhých pět let, stavět se začalo v roce 1531 a v roce 1536 byla Dlouhá stoka dokončena. V polovině 16. století byla vůbec největším vodním dílem v celé střední Evropě, napájela dvaapadesát rudných mlýnů, stav vody regulovalo 14 stavidel a na celé trase bylo pětatřicet mostů.

Svatý Jan Nepomucký před Seidelhausem

Kolik soch stávalo na území města Horního Slavkova v době jeho největší slávy, se neodvažuju odhadovat, dnes tady najdeme pouhé tři samostatně stojící sochy, z nichž dvě představují svatého Jana Nepomuckého a obě stojí na mostech přes Dlouhou stoku. Na horním konci historického jádra města (tedy toho, co z historického jádra města zbylo) stojí právě před Seidelhausem na prostém hranolovém soklu kamenný světec v životní velikosti držící na rukou kříž s umučeným Ježíšem. Dílo pocházející nejspíš z dílny některého z místních sochařů poloviny 18. století stávalo původně o nějakých 60 metrů výše proti proudu, na most před Seidelhaus bylo přemístěno v roce 1997. Před transferem prodělal Jan Nepomucký ozdravnou kúru, při které mu restaurátor Jiří Laštovička mimo jiné nahradil ztracenou hlavu kopií.

Svatý Jan Nepomucký na mostku přes Dlouhou stoku

Druhý hornoslavkovský Jan z Nepomuku stojí o nějakých dvě stě metrů dále po proudu na mostku, který je vzácným dokladem původního přemostění Dlouhé stoky. Nahoru mírně vyklenutý mostek s jediným obloukem tvořeným kamennou valenou klenbou je na parapetu zděného ohrazení vozovky osazený sochou Jana Nepomuckého z hrubozrnného pískovce, kterou památkáři připisují dílně Jakuba Eberleho z doby kolem roku 1750. Světec je zde zpodobněný v kanovnickém rouchu s rukama sepjatýma k motlitbě a pohledem upřeným do knihy s palmovou ratolestí, kterou mu drží u nohou na obláčku klečící andílek.

Třetí z dochovaných soch stojí na podélném námětí Republiky, tvořeném z jedné strany řadou historických měšťanských domů, z nichž většina by nutně potřebovala rekonstrukci. Jako dům v havarijním stavu je na seznamu NPÚ zapsaný i z mého pohledu nejhezčí z nich, goticko-renesanční patrový dům s letopočtem 1519 vyrytým do kamenného ostění vstupního portálu. Zaujme i o dva domy vedle stojící dům čp. 7, který svou původní renesanční podobu skrývá pod secesní fasádou z přelomu 19. a 20. století. Moc by mě zajímalo, jestli se vůbec dožiju dne, kdy stejně pěkně opravené a udržované budou všechny domy v této frontě…

Svatý Florián na náměstí Republiky

Ale zpět k té soše, která zdobí náměstí Republiky. Není to svatý Jan Nepomucký, ale svatý Florián, zobrazený zde v tradiční pozici s kýblem vody nad hořící věží. Sochu sem nechal postavit jistý Johann Jäger, jehož jméno je na soklu zvěčněno i s dedikací GOTT UND HEILIGEN ZU EHREN IST DIESE STATUE DURCH JOHANN JÄGER ERRICHTET ANNO 1806. Florián je dílem loketského sochaře Johanna Wildta, jeho autorství dokládá signatura JOHAN WILT na zadní straně. Kolem pomníku je zhruba osm krát osm metrů velký prostor lemovaný kamennými obrubníky, v jehož rozích byly v letech 2014 až 2016 vysázeny čtyři stromy druhu Jírovec maďal, což je česky koňský kaštan. Dlouho tam nevydržely, v roce 2017 byly odstraněny a prostor je dnes prázdný, ani tráva tam neroste.

Sousoší Pietas Domini na vrcholu trojičného sloupu v Kostelní ulici

Nejcennější sochařské památky Horního Slavkova se nacházejí při cestě z historického centra města k pevnostnímu kostelu sv. Jiří. Na rozcestí ulic Pivovarské a Kostelní stojí sloup se sousoším Nejsvětější Trojice, vyrůstající z hranolovitého podstavce, na kterém jsou dnes už naprosto nerozeznatelné reliéfy „morových“ patronů sv. Rocha, sv. Floriána, sv. Jiří a sv. Šebestiána. Na vrchol sloupu je posazena plastika Pietas Domini – postava Boha Otce s bezvládným tělem Ukřižovaného na kolenou a nad nimi se vznáší Duch Svatý. Dílo neznámého autora zde bylo postaveno kolem roku 1700 a patří tak mezi nejstarší trojičné sloupy v západních Čechách.

Detail výzdoby Hässlerovy zádušní lampy

Jen o pár metrů výše, na odbočce z Kostelní ulice ke hřbitovu se nachází skutečná sochařská lahůdka, pro mne (a nejenom pro mne) vůbec nejkrásnější kamenná památka v tomto nešťastném městě, sloupková zádušní svítilna z 2. poloviny 16. století známá pod názvem Hässlerův sloup. Asi půl čtvrtého metru vysoký pískovcový sloup obtáčí ve spirále osm pásů s vegetabilními motivy, jasně rozeznávám makovice, žaludy nebo chmelové šištičky, pak nějaké záhadné květy, nějaké hrozny a další motivy, které nedokážu pojmenovat. Na vrcholu sloupu je trojboká lucerna, ve které kdysi hořívalo „věčné“ světlo, celé to mělo symbolizovat složitou „cestu stoupání lidského ducha a těla od kořenů k věčnému či božímu světlu“. Lucerna původně stávala u hrobu hornoslavkovského horního hejtmana Georga Hesslera (Häslera), jehož značně zvětralý pískovcový náhrobník se znakem zajíce z roku 1561 je dnes umístěný na vnější straně hřbitovní zdi nedaleko vstupní brány. Náhrobník i zádušní svítilna byly na současná stanoviště přemístěny při barokní přestavbě areálu kostela a hřbitova v roce 1685.

Ne, že by v Horním Slavkově už nebylo co k vidění, náš seznam drobných kamenných památek byl ale vyčerpán, tlačil nás čas a konec konců vždycky je dobré, nechat si něco „pro příště“, takže jsme odfrčeli domů. Den poté už se předpovědi meteorologů vyplnily a babí léto skončilo…

Pár fotek z Horního Slavkova

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)