Advent ve znamení páry


Předvánoční čas si už řadu let nedovedu představit bez adventního výletu do Saska nebo Bavorska, za hranice jsme se o poslední adventní neděli vydali i letos. Zamířeno jsme měli do Saska a výjimkou proti minulým letům bylo, že na trase jsme neměli jediný smírčí kříž. Vydali jsme se totiž vyzkoušet si, jak se jezdí historickým parním vláčkem po kdysi zrušené a potom gruntu obnovené železniční trati. Nevím, kolik takových tratí na světě existuje, ale jednu máme skoro před nosem, konečnou má v městečku Jöhstadt, jen pár stovek metrů od hraničního přechodu Jöhstadt – Černý Potok.  Přechod, který se nachází nějakých pět kilometrů východně od Vejprt, je ovšem jen pro pěší, autem jsme od nás do Jöhstadtu museli přes Boží Dar, Oberwiesenthal a Bärenstein. A stálo to za to!

Necelých pětadvacet kilometrů dlouhá úzkokolejka, vybudovaná v poslední dekádě 19. století   z Wolkensteinu (na normálněrochodné trati Anaberg – Zchopau) do Jöhstadtu na hranicích Saska a Českého království, nebyla jen jednou ze tří desítek tratí s rozchodem 750 mm v Sasku, ale jakousi jejich „královnou“. Trať s úctyhodnými parametry (převýšení 310 m na 24,3 km délky s největším stoupáním 25 promile) byla vedená romantickými údolími říčky Přísečnice a Černého potoka v bezprostředním kontaktu s řekou a obklopená hustými lesy, nádhernými horskými loukami a strmými skalisky. Její stavba netrvala víc jak rok, začalo se v roce 1981 a první pravidelný vlak z Wolkensteinu (na normálně rozchodné trati přijel do Jöhstadtu už 1. června 1892.

V době před první světovou válkou se několikrát uvažovalo o napojení Přísečnické úzkokolejky na českou železniční síť. Jednou ze zvažovaných možností byla odbočka do stanice Reitzenhain, kde končila dnes už zaniklá trať z Křimova, jinou prodloužení z Jöhstadtu přes Přísečnici do Výsluní, připravovalo se i prodloužení trati z Jöhstadtu do Vejprt, realizace se ale žádný z těchto projektů nedočkal a trať sloužila tak, jak byla postavena, téměř sto roků.

Nádražní Steinbach sloužilo po zrušení trati jako mateřská školka

Nádražní Steinbach sloužilo po zrušení trati jako mateřská školka

První známky blížícího se konce slávy saských úzkokolejných železnic se začaly projevovat v první polovině 60. let 20. století, kdy se nedostatečně udržované drážní vybavení i vozový park ocitly na hranici své životnosti. Východoněmecká vláda na tuhle skutečnost reagovala pěkně po bolševicku ve stylu „proč bychom opravovali něco, co můžeme zrušit“, a 14. května 1964 rozhodla o ukončení provozu na 70 procentech všech úzkokolejných tratí do roku 1970. Naštěstí ani to rušení nešlo „soudruhům z NDR“ zdaleka tak rychle, jak si představovali, a vlaky z Wolkensteinu do Jöhstadtu jezdily vesele dál ještě patnáct let po naplánovaném ukončení provozu.

Konec nastal až v roce 1986, paradoxně už v době, kdy i v NDR pomalu došli k poznání, že rušit tyhle unikátní tratě není až tak dobrý nápad, a například 30 km dlouhá trať Oschatz – Mügeln – Kemmlitz se místo ukončení provozu dočkala opravy. Pressnitztalbahn ale zřejmě tehdejším mocipánům vadila víc (nebo jinak?) a na ukončení provozu trvali. Nejprve byla na jaře 1982 zastavena nákladní doprava mezi stanicemi Steinbach a Jöhstadt, po ní pak následoval i útlum dopravy osobní. V lednu 1984 mezi stanicemi Niederschmiedeberg a Jöhstadt a 30. září 1984 i mezi stanicemi Niederschmiedeberg a Wolkenstein. Smrtící ránu pak Pressnitztalbahn dostala 20. listopadu 1986, kdy největší zadavatel nákladní přepravy na téhle dráze, továrna na výrobu lednic DKK Niederschmiedberg oznámila, že svoje výrobky bude nadále přepravovat kamiony. Šest týdnů nato, 31. prosince 1986 byla trať přes hlasitý nesouhlas obyvatel údolí definitivně uzavřena a stala se tak vůbec poslední úzkokolejkou, která byla v tehdejší NDR zrušena s následnou likvidací. Do léta 1989 byly postupně rozebrány koleje i většina mostů a drážní budovy dostaly nové nájemníky – na nádraží Steinbach například byla zřízena mateřská škola…

Železniční trať, která měla být nadále zachována jen na fotografiích a ve vzpomínkách pamětníků, ale naštěstí opět ožila. A netrvalo to dlouho. Už v roce 1990, tedy hned po pádu komunismu ve východním Německu bylo založeno Zájmové sdružení Přísečnická dráha (Interessengemeinschaft Preßnitztalbahn), které si předsevzalo dráhu obnovit. A že Němci na rozdíl od nás nemají od slov daleko k činům, vzali to pěkně od podlahy. Ještě v roce 1990 začali v Jöhstadtu opravovat výtopnu a metr po metru rekonstruovat drážní těleso a vracet na ně kolejový svršek. „Nová“ Pressnitztalbahn byla od začátku koncipována jako „muzejní železnice“ s výhradně rekreační dopravou, a proto také byly na turisticky atraktivních místech zřízeny nové zastávky Loreleifelsen, Forellenhof, Stolln a Wildbach. Po deseti letech práce, většinou dobrovolné a bez nároku na mzdu, se místním železničním nadšencům podařilo zcela obnovit osmikilometrový úsek z Jöhstadtu do Steinbachu, který byl slavnostně předán do užívání v roce 2000.

Nejstarší lokomotiva na Přísečnické dráze. Fotka je z roku 2000, kdy byla v provozu sto a jeden rok

Nejstarší lokomotiva na Přísečnické dráze. Fotka je z roku 2000, kdy byla v provozu 101 rok

Byla to zcela určitě náhoda, že jsem právě ten den, v sobotu 19. srpna 2000 „byl při tom“. Toulal jsem se tehdy na kole po saské straně Krušných hor, že je ve Steinbachu nějaká železniční sláva, jsem se dozvěděl z plakátku vylepeného na hospodě v příhraničním městečku Reitzenhainu, kde jsem se před návratem domů občerstvoval, a tak jsem si holt tu cestu o pár kilometrů prodloužil. Napsal jsem o té slávě tenkrát reportáž, vyšla v časopisu Cykloturistika, dokonce se v mém archivu dochovalo i pár fotek. Fanoušky parních lokomotiv by nejspíš zajímala lokomotiva s číselným označením 99 1542-2, jejíž „život“ je rozprostřený do tří století! V běžném provozu na saských železnicích sloužila neuvěřitelných 92 let, od roku 1899, kdy byla v lokomotivce Sächsische Maschinenfabrik Chemnitz vyrobená, až do roku 1991. Pak přešla do majetku muzejní dráhy Pressnitztalbahn, v den, kdy jsem ji v čele slavnostního vlaku ve Steinbachu na vlastní oči viděl a fotil, tak byla v provozu už sto a jeden rok, a prý slouží dodnes. Kolikpak dnes vyráběných dopravních prostředků bude sloužit ještě v roce 2133?

"Naše" lokomotiva 99 1715-4 tahá vlaky už 90 let...

„Naše“ lokomotiva 99 1715-4 tahá vlaky už 90 let

O čtvrté adventní neděli 2016 jsme na tuhle mašinku štěstí neměli, vlak, do kterého jsme v Jöhstadtu nastoupili, táhla o 28 let mladší lokomotiva s číselným označením 99 1715-4, vyrobená ve stejné fabrice v Chemnitz v roce 1927. Vlak se skládal ze čtyř vagonů, dva byly osobní, jeden zavazadlový nebo spíš služební, a byl tu i „Buffetwagen“, do kterého jsme se chytře usadili hned, jakmile byl vlak přistavený. Kromě nás v něm cestovala skupina asi deseti povykujících penzistů a ještě pár dalších lidí, volná místa tu ale byla až na konečnou ve Steinbachu. V nabídce měl ten Buffetwagen rozmanité laskominky, my jsme si z lístku vybrali Glühwein dvě eura za hrnek, Maruška Weihnachtsstollen a já ein Paar Wiener. Svařák byl slušný, štola výtečná a párky neměli, což nám připomnělo, že jsme pořád ještě jednou nohou v NDR.

Tavicí pec ve Schmalzgrube sloužila od roku 1660 do roku 1870

Tavicí pec ve Schmalzgrube sloužila od roku 1660 do roku 1870

Sympatické od těch Němců je, že naše lidi, přesněji řečeno občany České republiky vozí za české peníze. Něco se na tom ušetří, jízdenka pro dospělého na cestu tam a zpátky, stojí dvě stovky (pro Němce 11 euro), ať nastupujete ve Steinbachu, nebo v Jöhstadtu. Další plus pro Němce je, že „psí mazlíčky“ přepravují zdarma a netrvají na tom (na rozdíl od řidičů karlovarské MHD), aby i ti nejmenší měli na tlamičce košík, což nejvíc ocenila naše Brita, která košík nerada. Jízda se dá kdykoli přerušit, můžete tedy na kterékoli zastávce vystoupit a po prozkoumání místních atrakcí dalším vlakem pokračovat. Těch atrakcí je na prospektu Pressnitztalbahn vícero, nejméně dvě stylové hospody, Forellenhof s čerstvými pstruhy a Wildbach, kde se prý dá rovněž platit českými, na zastávce Ausstellungs und Fahrzeughalle je k vidění expozice parních i dieselových lokomotiv a vagonů, a ze zastávky Lorelaifelsen se dá dojít ke stejnojmennému skalisku. Pak tu jsou dvě technické památky z dob, kdy se v údolí Přísečnice těžily a zpracovávaly kovové rudy, na stejnojmenné zastávce je důlní štola „Andreas-Gegentrum-Stolln“ a na zastávce Schmalzgrube stará tavicí pec, kterou jsme si jako zastávku vybrali my. A nelitovali jsme…

Lvi s tváří dobromyslných opic na římse portálu "Panského domu" ve Schmalzgrube

Lvi s tváří dobromyslných opic na římse portálu „Panského domu“ ve Schmalzgrube

Železárna byla ve Schmalzgrube má tradici sahající až k počátkům 15. století, první železorudný hamr tady byl postavený někdy kolem roku 1400. Vysoká pec z lomového kamene, která se dochovala v podobě, v jaké v roce 1870 ukončila činnost, byla postavena v roce 1659, železo se v ní tedy tavilo 210 roků. Nedaleko ní stojí mohutný dvoupatrový barokní „panský dům“ z roku 1766, jehož portál zdobí dva zlatí lvové, kteří jsou (jistě nechtěným) důkazem, že lev byl v Krušnohoří ve 2. polovině 18. století neznámým zvířetem. Areál je dneska volně přístupný, za pěkného počasí si tady určitě můžete opéct buřtíka a děti se mohou vyřádit na skluzavce a podobných atrakcích. My jsme se, neboť počasí tomu nepřálo, podobnými kratochvílemi nezdržovali a vydali se na čtyřkilometrovou pěší túru údolím Černého potoka (Schwarzwasser) podél tratě do Jöhstadtu k našemu autu.

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)