Pánská jízda na východě Čech, den druhý:
Den zasvěcený kamenné kráse


Téměř dvacetileté angažmá Matyáše Bernarda Brauna na panství hraběte Šporka přineslo obrovskou úrodu uměleckých děl, kterými tenhle gigant českého baroka vyzdobil nejenom areál kukského hospitálu a dnes již zaniklých lázní, ale i přilehlý „Nový les“. Tady se dodnes nachází většinou přímo do skal vytesaný rozsáhlý soubor biblických výjevů včetně monumentální betlémské scény Narození Páně, která dala celému souboru název „Braunův Betlém“. Byl to hlavní cíl naší pouti do východních Čech, a proto jsme se k němu vydali hned první den. Problém, vybrat si ze dvou variant, které nám  itinerář pro cestu ke Kuksu nabízel, za nás vyřešilo počasí – v poněkud pošmourném ránu jsme jednomyslně a bez diskuse zavrhli možnost, trmácet se víc jak čtyři kilometry pěšky přes pole, a jeli jsme autem. Parkoviště na silnici z Hřibojed do Žirče, kde naše pěší pouť Braunovým Betlémem do Kuksu a zpátky začínala a končila, leží na obrátce sedmikilometrové naučné stezky s poetickým názvem „Půjdem spolu do Betléma“. Začínat právě tady má tu výhodu, že první Braunovy sochy, na které narazí, jsou právě ty nejvíce ceněné.

Kajícník Garinus

Braunův kajícník Garinus v Novém lese

Braunův kajícník Garinus v Novém lese

Vůbec první od parkoviště, a tedy nejvíce vzdálená od samotného Kuksu, je monumentální socha kajícníka Juana Garina. Představuje poustevníka, jenž podle legendy neodolal pokušení ďábla a znásilnil, zamordoval a na tajném místě pohřbil dceru barcelonského hraběte Vinifreda Rikildu. Pokání, které si uložil, jakmile nahlédl všechnu hrůznost svého činu, bylo kruté – aniž by směl vzhlédnout k nebesům, měl se jako zvíře plazit po zemi do té doby, než od Boha dostane pokyn, že je mu odpuštěno. Braun Garina zobrazil v okamžiku, kdy ho v jeho jeskyni vyrušila psí smečka hraběte Vinifreda, Garinus vylezl, aby se podíval, kdo ho to ruší, a po letech opět pohlédl do očí otci své oběti.  Protože byl porostlý srstí, pokládal jej Vinifred za zvláštní zvíře a nařídil ho v kleci dopravit do Barcelony, kde při hostině předvedl Garina k zábavě hostí. Sotva však nešťastného poustevníka přivedli, vykřikl na klíně své matky sedící pětiletý syn hraběte „ Vstaň, Juane Garine, neboť Bůh ti odpustil“, načež Garino povstal, vyznal se ze své viny a dovedl hraběte k hrobu jeho dcery, Rikildu vzkřísil a šťastný hrabě nechal na tom místě postavit klášter, v němž se Rikilda stala první abatyší. Moc pěkná legenda…

Braunův Garinus byl také jedním z mnoha předmětů soudních sporů, které František Antonín hrabě Špork neúnavně vedl s každým, na koho se podíval, jeho vlastního advokáta nevyjímaje, tak dlouho, až prosoudil majlant a skončil ve vězení pro dlužníky v Daliborce. Monumentální dílo, jak zaznamenala 2. září 1726 komise řešící problém hranic v Novém lese, totiž stálo už na pozemku patřícím nejúhlavnějším z úhlavních Šporkových nepřátel, jezuitů. Garinus to naštěstí přežil bez úhony a dodnes, poznamenán jen neúprosným zubem času, vítá návštěvníky Kuksu přicházející od západu.

Onufrius a Jan Křtitel

Poustevník Onufrius po šedesáti letech samoty poprvé vidí člověka...

Poustevník Onufrius po šedesáti letech samoty poprvé vidí člověka…

Podobná soše Garinově je i druhá (ve smeru naší prohlídky) Braunova plastika v Novém lese, představující dalšího z legendárních poustevníků Onufria, žijícího ve 4. století našeho letopočtu v Egyptě. Onufrius, který pocházel z rodiny egyptského kmenového knížete, vstoupil jako mladík do kláštera Eriti a poté v touze po větší dokonalosti odešel do samoty a usadil se v jeskyni na poušti, kde zcela sám snášel rozmary počasí, střídající se chlad i horko a nedostatek jídla i pití po dlouhých šedesát roků, za což se mu dostalo svatořečení a přívlastku „Veliký“. Braun Onufria zobrazil v okamžiku, kdy těsně před smrtí po šedesáti letech osamění v poušti poprvé spatří člověka, asketu Pafnuta, a poustevníkův úlek a napětí z očekávání, co z toho může vzejít, musí v té soše vidět i jinak uměním nepolíbený člověk.
V bezprostřední blízkosti Onufria se nachází další Braunovo vrcholné dílo, ležící Jan Křtitel s ovečkou, považované znalci za jedno z jeho nejkvalitnějších děl, které si v ničem nezadá s pracemi samotného Michelangela. Laik si na něm ovšem moc „nepošmákne“, Jan Křtitel je totiž velmi silně poškozený, jakž takž zachovalá je jen ta ovečka.

Vidění svatého Huberta

Třetí v řadě monumentálních sochařských děl v Novém lese je reliéf „Vidění svatého Huberta“, patrona nejenom myslivců a střelců, ale i řezníků, kožešníků, soustružníků, optiků, kovodělníků, slévačů, výrobců matematických přístrojů, matematiků a výrobců rolniček, který lidi chrání před hadím uštknutím a lovecké psy před vzteklinou. Zasvětit svůj život Bohu se rozhodl poté, co zlomený nad ztrátou milované ženy hledal zapomnění v lovu a při jedné ze svých výprav do lesů spatřil jelena, který mezi parohy nesl svítící kříž. Dílo zobrazující tento výjev si vášnivý lovec a zakladatel loveckého řádu sv. Huberta hrabě Špork na tomto místě u Brauna objednal už v roce 1722 a dokončeno bylo v roce 1726 jako první významné dílo, které Braun v Nové lese vytvořil.

Braunův Betlém

Očištěný detail z Braunova Betléma

Jeden ze Tří králů v Braunově Betlémě

Nejvýznamnějším dílem Matyáše Bernarda Brauna nejenom v Novém lese, ale možná vůbec, je monumentální, přímo do přírodní skály vytesaný reliéf zobrazující biblickou scénu Narození Páně s postavami Marie, Josefa a malého Ježíška, s bohatým průvodem Tří králů a před Svatou rodinou klečícími pastýři. Dílo se bohužel dochovalo jen jako torzo, podepsaly se na něm nejenom povětrnostní vlivy, ale zejména lidská netolerance a vandalismus. První a vůbec nejtěžší ránu dostal Betlém už v poslední čtvrtině 18. století, kdy byl těžce poškozený těžbou kamene pro výstavbu nedaleké císařské pevnosti Josefov, a od té doby ještě mnohokrát. K záchraně alespoň toho, co zbylo, se přikročilo až letos, ve dnech od 23. do 25. září 2015 tu studenti Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli očistili část reliéfu Příjezdu tří králů. Výsledek jejich práce v kontrastu s doposud neočištěnými částmi Betléma je obrovský a nezbývá než doufat, že se najde dost peněz, aby podobně „prokoukly“ všechny sochy v Novém lese.

Další sochy na cestě ke Kuksu

Stigmatizace svatého Františka

Stigmatizace svatého Františka

Nejspíše vůbec první prací Matyáše Bernarda Brauna tesanou do holé skály je reliéf Stigmatizace sv. Františka. Nachází se na ploché skále nedaleko Betléma pár metrů pod úrovní cesty a zobrazuje svatého muže, jenž v nadějeplné extázi vzhlíží k ukřižovanému Ježíši Kristu. Jedná se o torzo někdejší poustevny sv. Františka, ze které se jinak nedochovalo nic, podobně jako z dalších pousteven, které tu Špork nechal zřídit jako meditační místa. Z poustevny sv. Antonína nezbylo vůbec nic, z poustevny sv. Pavla jen kamenné Braunovo sedátko s otevřenou knihou. Pouhým torzem je i nedaleká Jákobova studna v blízkosti Betléma.

Tanec smrti v hospitálu

Dominantou údolí, ve kterém se na obou březích Labe rozkládá Kuks, je zcela nesporně areál barokního hospitálu, který hrabě Špork nechal zřídit jako zaopatřovací ústav pro vojenské veterány a starce ze svého panství. Před majestátní dvoukřídlou budovou s kostelem Nejsvětější Trojice uprostřed je po celé délce terasa s galerií alegorických soch z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Na levé straně uvádí Anděl blažené smrti dvanáct Ctností, na pravé straně Anděl žalostné smrti dvanáct Neřestí a uprostřed mezi nimi je osm soch blahoslavenství a alegorie Náboženství. Člověka (tím míním sebe) to ohromí tak, že zapomene fotografovat a zírá s otevřenými ústy jako tele na nová vrata. Což, prosím pěkně, berte jako omluvu za to, že v tomto příspěvku žádné fotky z Kuksu prostě nejsou…

Co ještě dodat ke Kuksu? Jak nemám rád masové prohlídky s průvodcem, na Kuksu jsem si tenhle rituál dopřál, už proto, že jsem neměl na výběr, a nikdy toho nebudu litovat. Naše jistě čtyřicetihlavá skupina naštěstí vyfasovala průvodce, který byl skvělý – mluvil nahlas, zřetelně, krásnou podkrkonošskou češtinou, samozřejmě spatra a hlavně k věci. V lapidáriu, kde jsou vystaveny originály Ctností a Neřestí, zaujal nesmírně fundovanou přednáškou o významu atributů, jimiž jsou Braunovy alegorie štědře obdařeny, hovořil k nám, jako by přednášel někde na univerzitě, a světe div se, všichni to brali.

Na co jsem nebyl vůbec připraven, byla neskutečně rozsáhlá galerie snad padesáti nástěnných maleb na téma smrti, jejichž  autor se zcela nezakrytě inspiroval známým cyklem Tanec smrti (Der Totentanz) Hanse Holbeina mladšího ze 16. století. Obrazy jsou namalované jeden vedle druhého po celé délce hlavní chodby, probíhající po celé délce hospitálu. Jejich hlavním posláním je ujistit člověka o nevyhnutelnosti smrti, před kterou jsme si všichni rovni a která je tou jedinou spravedlností, která se dostane úplně každému. Přijde si pro člověka ctnostného i neřestného, učeného i úplného blbce, starého i mladého, bohatého i chuďase… Úžasné dílo, o kterém se z literatury vědělo, že existovalo, bylo ale považované za zničené. Ve skutečnosti byly obrazy někdy v 19. století „pouze“ zabíleny, takže se jich většina, byť v různém stupni poškození, zachovala do dnešních časů.

Šporkův mlýn

Šporkův mlýn už stojí 218 roků

Šporkův mlýn už stojí 218 roků

Abych pořád ten Kuks jen nechválil – na to, kolik lidí sem jezdí, i na samotném konci sezony byla u pokladny pěkná fronta, jsou tady možnosti očerstvení horší, než za do vlády jedné strany. V hospitálním areálu vůbec nic a dole v obci jedna jediná restaurace, o co dražší, o to blbější. Na honosně se tvářícím jídelníčku jen dvě jídla, slepici na paprice za 140 a krupicovou kaši za 90 (!) korun, a to všechno v „tolerantním“ prostředí, kde od každého stolu řvalo nějaké dítě a na dvou místech současně si maminky přebalovaly své ratolesti. Jediní, kdo se nechali napálit, byli Dědýs, který si dal tu slepici, a Michal, jehož lehce rozčílila velikost porce polévky, za kterou vysolil 45 korun. Já si tam dal akorát velký rum a náčelník Ruda raději zůstal venku.

Veselejší zážitek nás čekal o nějaké dva kilometry dále proti proudu Labe ve Stanovicích, kde jsme objevili pěknou hospodu Šporkův mlýn. Tady jsem utišil hlad plněnými bramborovými knedlíky se zelím za 75 korun a žízeň dobrou náchodskou dvanáctkou za pouhou dvacku. Navíc jsme tady od nějakého místního opilce koupili za dvě stovky dřevo na topení v takovém množství, za jaké by nám bába na Hvězdě naúčtovala tak dvě tisícovky a ke všemu to ještě vypadalo, že kdybychom o to nějak stáli, mohlo by se nám, alespoň některým z nás, dostat útěchy i v oblastech erotických. Šporkův mlýn má od nás každopádně „palec nahoru“.

Křížová cesta 21. století

Katedrála prosby Vladimíra Preclíka

Katedrála prosby Vladimíra Preclíka

Důstojným protějškem Braunova Betléma je i galerie moderního sochařství pod širým nebem u Stanovic na svažitých loukách pod lesem skrývajícím Braunův Betlém. Vznikla tu z iniciativy Vladimíra Preclíka a tvoří ji patnáct soch, k jejichž realizaci Preclík přizval nejlepší soudobé české sochaře (a sochařky, abychom byli generově korektní) Jana Koblasu, Stanislava Hanzlíka, Vojtěcha Adamce, Jana Hendrycha, Čestmíra Mudruňku, Ellen Jilemnickou, Ivana Jilemnického, Jiřího Kačera, Maria Kotrbu, Václava Fialu, Michala Šaršeho, Jaromíru Němcovou, Jiřího Marka a Daniela Klose. Křížová cesta 21. století  byla dokončena „k poctě Matyáše Bernarda Brauna, Františka Antonína hraběte Šporka a in memoriam i Vladimíra Preclíka“ v říjnu 2008. Strávili jsme v tom areálu dlouhé minuty, v podstatě až do setmění. Byla to krásná tečka za dnem zasvěceným kamenné kráse…

Všechny fotky z druhého dne

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. #1 Vendis 10.2.2016 - 12.28

    Nutno říci, že na průzkum okolí i samotného Kuksu je potřeba dostatečný časový prostor. Opět parádně podaný deníkový záznam – i já, pouhý čtenář, zde zírám s otevřenými ústy…

(nebude zveřejněn)