Pánská jízda 2014 v Českém Středohoří
Den první – dobytí Sedla od severu k jihu


Potom, co jsme v letech 2012 a 2013 jako „Pánská jízda“ realizovali jen tři jednodenní výlety, dva na Toužimsko a jeden na nejvyšší vrcholky Slavkovského lesa, to už vypadalo, že tradice podzimních Pánských jízd usnula tvrdým spánkem. Nejspíš je ale tenhle „projekt“ životaschopnější, nežli jsem v roce 2004 při první cestě naší trojky do Českého ráje tušil. Důkazem budiž Pánská jízda 2014, na kterou jsme se vypravili v tradičním listopadovém termínu, leč v netradiční sestavě – k účastníkům všech předchozích Pánských jízd Rudovi, Michalovi a mé maličkosti přibyl znalec výtvarného umění a náš starý kamarád Vláďa Meistr řečený Dědek. Cílem výpravy, která z Karlových Varů odjížděla ve čtvrtek 13. listopadu 2014, bylo východní České středohoří. V následujících kapitolkách se pokusím příběh téhle expedice vylíčit chronologicky a pokud možno pravdivě, ostatně není ani co utajovat, ani přikrášlovat.

Pár vět o naší základně

Místo, kde jsme rozbili „base camp“, se jmenuje Náčkovice, a je tak bezvýznamné, že se o něm nedá říct prakticky nic. V osadě, kde je evidováno 56 adres, tvoří naprostou většinu rekreační chalupy, rezidentů tady naposledy napočítali jen 13. Jedinou pamětihodností je „Víťova vyhlídka“ na nevýrazném návrší necelý kilometr severovýchodně od obce, které nikomu ani nestálo za pojmenování. Jedenadvacet metrů vysoká ocelová konstrukce byla tady, v nadmořské výšce 616 metrů, postavena v roce 2003 pro potřeby mobilních operátorů podle projektu architekta Martina Gabriela. Ten měl přitom šťastnou ruku, když nechal spodek s technologickým zázemím obezdít přírodním kamenem, samotnou věž do poloviny opláštit dřevem a vršek zakrýt jehlanovitou střechou. Věž tak na první pohled skutečně připomíná klasickou rozhlednu, tou je ale jen v sezoně a jen o víkendech. Z vyhlídkové plošiny 8,5 metru nad zemí je prý nádherný panoramatický rozhled, ovšem pouze za pěkného počasí, což my jsme neměli…

V Náčkovicích není hospoda, takže jsme na pivo museli do sousedního Mukařova, což je zhruba stejná díra jako Náčkovice, ale krčmu tady mají. Taky tu měli kostel, postavený v letech 1751 – 1754 a zasvěcený sv. Františkovi Serafinskému, jenže ten byl už v roce1982 zbořen, když se „díky“ péči věnované mu bolševiky prochátral do havarijního stavu. Asi 40 metrů od místa, kde kostel stával, trčí k nebi ruina zvonice pocházející konce třetí čtvrtiny 14. století. Postavena byla nejspíše jako součást systému varovných hlásek upozorňujících v nejistých dobách na blížící se nebezpečí. Hranolová věž o čtyřech podlažích, která ještě pamatovala vládu Karla IV., vydržela v celku o něco déle než kostel, až do 1. prosince 2002, kdy se polovina stavby zřítila. Destrukci kupodivu bez úhony přežil půltunový gotický zvon, odlitý před rokem 1500 v dílně Jana Konváře, který pak byl v roce 2009 zavěšen v kostele sv. Anny v nedalekých Verneřicích.

Z Náčkovic ani z Mukařova nemám žádné fotky, zdržovali jsme se v těch místech akorát ráno a navečer, kdy byly světelné podmínky tak mizerné, že ani nebyl důvod fotoaparát vytahovat. Ono to s těmi podmínkami pro focení bylo na téhle Pánské vůbec mizerné, škoda je hlavně čtvrtka, kdy jsme byli na Sedle a viditelnost byla sotva pár metrů. Tak už to holt někdy bývá a lepší, než si stěžovat, bude zalistovat v deníčku.

Dobrodružství na Sedle

V Horním Vysokém

Před výstupem v osadě Horní Vysoké vlevo Michal, vpravo telefonující Ruda a vzadu novic na Pánských jízdách Dědek

Nejznámějším, nejvýraznějším a nejspíše i nejkrásnějším vrcholem Českého středohoří na pravém břehu Labe je Sedlo. Od většiny ostatních, pro které je charakteristický tvar z roviny vyrůstajícího solitérního kužele, tvoří Sedlo mohutný, skoro kilometrový hřeben, který pozvolna stoupá od severu k jihu až do nadmořské výšky 726 metrů. Základním „stavebním kamenem“ Sedla je trachyandezit (uvádí se taky trachybazalt), vrcholek pak je tvořen tefritovými skalními suky s výraznou hranolovitou odlučností. Celý hřeben kopíruje dávnou puklinu v zemské kůře, po níž došlo k několikanásobnému průniku magmatu, jde tedy (jak soudí geologové, já jsem v tom nevinně) o erozí vypreparovanou přívodní dráhu mohutné sopky.

Pro výstup na Sedlo jsme zvolili cestu od severu, východiskem nám byla osada Horní Vysoké. Sotva jsme udělali pár kroků, přeběhlo nám přes cestu malé černé zvíře, ve kterém půlka výpravy viděla psa a druhá malé prasátko, což se nakonec ukázalo být správně; za plotem zahrady posledního stavení v obci jich skotačilo snad deset pod laskavým dohledem matky svině, zavřené vedle v menší ohrádce.

Na cestě k vrcholu

Cestou k vrcholu míjíme množství bizarních skal

Cesta po modré značce přes Lhotsko až na rozcestí pod severním vrcholem mi přišla skoro jak absolutní rovina, ale už tady jsme na nějakých dvou kilometrech nastoupali dobrých sto výškových metrů. Skutečné dobrodružství ale mělo teprve přijít – pár metrů za rozcestím nás najednou šipka nasměrovala ostře doleva do příšerně strmého kopce a z doposud pohodlné cesty byla najednou terénní pěšina s jílovitým podkladem, po kterém jsme klouzali jako na bruslích. Jestli se dá věřit mapě, měří nejstrmější úsek slabých 250 metrů s 80metrovým převýšením, což jsem až dosud zažil akorát ve velehorách.

Na vrcholu Sedla

Vrchol Sedla zdobí kamenný sloupek s křížem a letopočtem 1807

Sotva jsme dobyli severní vrchol, 534 metry vysoké „Malé Sedlo“, stoupání se zmírnilo a další zhruba kilometr hřebenovky k jižnímu hlavnímu vrcholu byl úžasným zážitkem. Cesta se tady proplétá mezi skalisky, která vytvářejí množství bizarních útvarů, jež dohromady tvoří celé malebné skalní město. Podobná se zhusta vyskytují v pískovcích, ve vulkanických horninách jsou ale vzácná. Tajemnou, až pohádkovou atmosféru pak dotvářely staré, pokroucené stromy, které vystupovaly z mlhy podobné strašidelným přízrakům. Hlavní vrchol tvoří dosti strmé skalisko s velkým dřevěným křížem, na plošině pod ním je zasazený kamenný sloupek s vyrytým křížem a datem 1807. S vysokou pravděpodobností se jedná o pamětní křížek, událost, kterou připomíná, by snad prý dala ve starých kronikách dohledat, ale na to „nejsou lidi“ (v litoměřickém muzeu). Na hřebeni mezi oběma Sedly se nacházejí i další drobné kamenné památky, hraniční kameny někdejšího panství Liběšice (Liebeschitz), což dokládá písmeno L vytesané na straně obrácené k východu. Pravděpodobně jich tam bude víc než ty dva, které jsem si vyfotil, terén byl ale opravdu dost nebezpečný, takže bylo třeba koukat raději pod nohy…

Sestup východním úbočím, kterého jsme se už kvůli hustotě vrstevnic na mapě obávali nejvíce, byl nakonec pohodlnější a bezpečnější než výstup od severu, po několika desítkách metrů jsme byli na pohodlné cestě, pozvolna klesající k východnímu rozcestí a Srdovské hájovně, odkud to bylo už jen pár kroků k monumentálnímu mauzoleu, které pro sebe a svou rodinu nechal v roce 1881 vystavět broumovský textilní velkopodnikatel Josef Schroll. Stavbu na půdorysu řeckého kříže vyprojektoval architekt Ludwig Ritter von Zettel v antikizujícím stylu s honosným jižním portálem a kopulí, která se později stala jakousi „vstupní bránou“ pro zloděje; když se jim nepodařilo prolomit mohutné dveře, probourali se do objektu, který nemá okna, právě tudy.

Záhada Levínského kocoura

levínský kocour 1

Levínský kocour jako věčná inspirace umění

Cestou domů jsme se ještě zastavili v Levíně, městečku se staletou, v současnosti ale už jen velice uměle udržovanou keramickou tradicí. První písemná zpráva o Levíně je datována rokem 1352, o tři století mladší je nejstarší dochovaná listina zdejších hrnčířů. Pochází z 16. května 1654, kdy byly vydány nové stanovy Levínského hrnčířského cechu, který ale pravděpodobně existoval už před rokem 1402, ze kterého pochází pečetidlo s nápisem „řemeslnický cech hrnčířů roku 1402“. Hrnčířství v Levíně vzalo za své už koncem 19. století, kdy došlo k vyčerpání zdejších zásob kvalitního bílého jílu.

Dominantou dnes zcela bezvýznamného městečka je kamenná zvonice, která byla vystavěna v roce 1699 na kopci, kde dříve stával středověký hrad z poloviny 13. století. Centrem obce je prostorné náměstí, vydlážděné „kočičími hlavami“ a vroubené několika pěknými historickými domy. Největší atrakcí je zdejší pozdně barokní farní kostel Povýšení sv. Kříže vystavěný na kruhovém půdorysu v letech 1788 až 1790. Moc štěstí si tahle netradiční církevní stavba neužila, prakticky hned po jejím dokončení se začaly ve zdivu objevovat trhliny a klenba hrozila sesutím, takže kostel musel být zabezpečený železnými táhly, v roce 1791 při požáru města shořela střecha kostela, v roce 1850 se ve zdivu opět objevily trhliny, takže se musely zpevňovat základy, a v roce 1854 kostel opět vyhořel a přišel přitom o svůj zvon.

Součástí vnitřního vybavení kostela je ve zdi zasazená románská kruhová kamenná deska o průměru 30 cm, zobrazující podivné zvíře obklopené tajemnými písmeny. Je podstatně starší než kostel, pochází nejspíše ze 13. století a původně sloužil jako svorník klenby v nějakém starším kostele. Zvíře na něm zobrazené je známé jako „Levínský kocour“, ovšem kocourovi se moc nepodobá. Spíše by to mohl být beránek, který býval v románských kostelích a kaplích často zobrazovaným křesťanským symbolem. O významu těch osmi nepravidelně rozmístěných písmen se nejspíš bude spekulovat ještě dlouho, většinou se soudí, že jde o cyrilici, jiní v tom vidí písmena keltské abecedy, a výkladů jejich významu je tolik, že ani není třeba je uvádět.
Zvonici ani kostel jsme blíže nezkoumali, na zvonici byla už tma a kostel se otevírá akorát na nedělní bohoslužby. S kocourem jsme se setkali v místní hospodě, kde nám při placení věnovali obálky, na kterých byla tahle zoologická záhada ztvárněná účastníky (nejspíš dětskými) nějakého místního výtvarného symposia.

Další fotky:

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)