Osobní blog novináře "na vejminku" a sběratele smírčích křížů

Rubrika: Tipy na výlet Strana 12 z 16

Kamenné památky na saské straně Krušných hor

Loading

Že jsou na tom na německé straně Krušných hor s drobnými kamennými památkami daleko lépe, než my tady v Česku, musí být zřejmé i tomu, kdo tudy projíždí poprvé v životě. Přesvědčili jsme se o tom i na kraťoučké jarní dovolené, kdy jsme s Maruškou během tří dnů „nasbírali“ sedm smírčích křížů, tři nádherné barokní poštovní milníky, hraniční kámen z počátku 16. století a navrch ještě pár dalších těžko zařaditelných kamenů. To vše na celkem malém kousku země kousek za hranicemi, hřeben Krušných hor jsme měli před očima asi tak stejně daleko, jako od nás z Lokte, akorát z druhé strany. „Cestovní zpráva“ tentokrát není sepsána chronologicky, ale rozdělena do malých tématických bloků.

Kamenné rozcestníky na cestě do Jindřichovic

Loading

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když tady napíšu, že nejbližšími „příbuznými“ kamenných křížů jsou kamenné památky dopravního značení. Prastarými brzdovými kameny počínaje přes rozličné milníky, rozcestníky a hraniční kameny vymezující území někdejších panství či okresů až po nejmladší z nich, dnes už ovšem rovněž legendární kilometrovníky vzor 1933. Ty byly doslova na každém kilometru, když jsme jeli v roce 1960 s Vencou Blažkem (zdravím Tě do Kanady, kámo!) autostopem do Tater, minuli jsme jich při jedné cestě snad osm set… Dneska už jich je ovšem málo a v některých oblastech, bohužel právě na Karlovarsku, jsou dokonce vzácnější než smírčí kříže. Že je jich málo ale neznamená, že nejsou žádné – na dva staré kamenné rozcestníky narazíte i cestou z Lokte přes Chodov do Jindřichovic.

Jarní pouť z Plesné do Aše
aneb z Česka do Česka čtyřikrát přes Německo

Loading

V dobách, kdy jsme u nás s více či méně skrývaným odporem „budovali socialismus“, býval Vojtanov jedním z důležitých železničních hraničních přechodů. Jezdilo se tudy Karlexem do Lipska a Berlína a ve Vojtanově do vlaku vždycky narukovala rota komisně se tvářících „orgánů“, kteří cestující obtěžovali pitomými otázkami, kam že to jedou a proč, kolik mají s sebou peněz a odevzdali-li pánové před cestou vojenskou knížku, nahlíželi lidem do kufrů a porovnávali jejich obsah s údaji zaznamenanými v celních prohlášeních a občas dokonce někde odšroubovali nějaký plech a s baterkami v rukou nahlíželi do útrob vagonu. Po nějakém čase vystoupili, vlak se dal pohybu, po chvilce se za okny mihla cedule označujíí zastávku Plesná a Karlex opustil Československo. Nevím, kolik lidí tenkrát vědělo, že vlak poprvé přejel hranice hned pár metrů za železniční stanicí Vojtanov, aby se po nějakých čtyřech kilometrech do Československa vrátil, a že poté, co za Plesnou přejel hranice podruhé, se k nám z Německa vrátil ještě dvakrát a celkem tak hranici mezi tehdejší ČSSR a tehdejší NDR překonal sedmkrát. A protože koleje ani hranice se od té doby nepohnuly, překonává vlak cestou z Chebu do Plauen hranici mezi Českem a Německem sedmkrát dodnes.

Poněkud opožděná zpráva
o opožděném adventním výletu k Juliussteinu

Loading

Plánů na letošní advent jsme měli více, natěšený jsem byl zejména na návštěvu Annabergu o poslední adventní neděli, kdy tam je na slavnostně vyzdobeném náměstí k vidění defilé krojovaných hornických spolků z celého Krušnohoří. Jenže člověk míní a bacily mění. Nejprve na týden znehybnila viróza mě, sotva jsem se z toho vzpamatoval, tak na nějakých deset dnů padla Maruška a tak jsme se v bázni Boží dočkali Vánoc, aniž bychom to, co jsme měli v úmyslu, měli nejmenší šanci realizovat. Na „adventní“ výlet jsme se pak vypravili až v době mezi svátky a Silvestrem s kamarády Plzeňáky Staňkovými, a protože Maruška v té době pořád ještě nebyla úplně fit, žádnou velkou štrapáci jsme neplánovali.  Ideálním cílem byl Juliusstein, renesanční hraniční kámen, postavený v roce 1544 na česko-saské hranici nedaleko Vysokého kamene u Kraslic.

Barborky nejsou zadarmo
aneb adventní pouť na Krudum

Loading

K tradicím, které pečlivě a rád dodržuji už hodných pár let, minimálně od doby, co jsem (pravda v dost pozdním věku) dostal rozum, patří výpravy pro barborky. Pár třešňových větviček ufiknutých na svatou Barboru a doma pak rozkvetlých pokud možno přesně na Štědrý den patří k „mým“ Vánocům stejně, jako koledy nebo betlém, který jsem si před asi pětadvaceti lety vystříhaný z papíru postavil do staré dřevěné bedýnky. Kdysi jsem pro barborky jezdíval na kole do třešňové aleje podél silnice u karlovarského letiště v Olšových Vratech, což bych dneska už nemohl nejenom proto, že s postupujícím věkem a chátrajícím zdravím nemám už na podobné nerozvážnosti dost elánu, ale i proto, že třešně u letiště padly za oběť úpravám silnice, podle mne úplně zbytečným. Dneska loupím barborky na nejbližší třešni od našeho domu v Lokti, osamocené u žlutě značené cesty ze Starého Sedla do Dvorů, a tam jsem si zašel i letos. Aby to nebylo tak úplně zadarmo, vzal jsem to pořádnou oklikou přes Krudum.

Strana 12 z 16

© Jiří Linhart 2011 - 2024  |  Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.

Mapa webu

Developed by Daniel Danielčák