Je to divná zima letos. Ještě nebylo půl února, když nám na záhonku před barákem vyrašila kvítka, a vysoce aktivní jsou i bacily, takže už máme za sebou nejenom tradiční jarní virózy, ale také, zatím z celé rodiny jen já, jakousi záhadnou infekci v očích. A nakonec přišlo i na první jarní výlet. Ve středu 19. února jsem se vydal do Žlutic s cílem pořídit pár snímků tamního „morového“ sloupu a podívat se na kamenný kříž u kostela a křížový kámen v kostele sv. Petra a Pavla.
Plánů na letošní advent jsme měli více, natěšený jsem byl zejména na návštěvu Annabergu o poslední adventní neděli, kdy tam je na slavnostně vyzdobeném náměstí k vidění defilé krojovaných hornických spolků z celého Krušnohoří. Jenže člověk míní a bacily mění. Nejprve na týden znehybnila viróza mě, sotva jsem se z toho vzpamatoval, tak na nějakých deset dnů padla Maruška a tak jsme se v bázni Boží dočkali Vánoc, aniž bychom to, co jsme měli v úmyslu, měli nejmenší šanci realizovat. Na „adventní“ výlet jsme se pak vypravili až v době mezi svátky a Silvestrem s kamarády Plzeňáky Staňkovými, a protože Maruška v té době pořád ještě nebyla úplně fit, žádnou velkou štrapáci jsme neplánovali. Ideálním cílem byl Juliusstein, renesanční hraniční kámen, postavený v roce 1544 na česko-saské hranici nedaleko Vysokého kamene u Kraslic.
K tradicím, které pečlivě a rád dodržuji už hodných pár let, minimálně od doby, co jsem (pravda v dost pozdním věku) dostal rozum, patří výpravy pro barborky. Pár třešňových větviček ufiknutých na svatou Barboru a doma pak rozkvetlých pokud možno přesně na Štědrý den patří k „mým“ Vánocům stejně, jako koledy nebo betlém, který jsem si před asi pětadvaceti lety vystříhaný z papíru postavil do staré dřevěné bedýnky. Kdysi jsem pro barborky jezdíval na kole do třešňové aleje podél silnice u karlovarského letiště v Olšových Vratech, což bych dneska už nemohl nejenom proto, že s postupujícím věkem a chátrajícím zdravím nemám už na podobné nerozvážnosti dost elánu, ale i proto, že třešně u letiště padly za oběť úpravám silnice, podle mne úplně zbytečným. Dneska loupím barborky na nejbližší třešni od našeho domu v Lokti, osamocené u žlutě značené cesty ze Starého Sedla do Dvorů, a tam jsem si zašel i letos. Aby to nebylo tak úplně zadarmo, vzal jsem to pořádnou oklikou přes Krudum.
Vystoupit na nejvyšší vrchol Slavkovského lesa Lesný jsem měl v plánu přinejmenším od doby, co žijeme v Lokti, akorát k tomu nikdy nebyla vhodná příležitost. Naskytla se až letos na sklonku podzimu – když mi začátkem listopadu volal kolega Ruda Voleman, že má od 18. týden dovolené, a jestli si neuděláme nějakou aspoň jednodenní Pánskou jízdu, a jestli ano, mám-li nějaký tip, kam vyrazit, napadla mě okamžitě „hřebenovka“ z Lesného na druhý nejvyšší vrchol pohoří, jen o metr než Lesný nižší Lysinu. Nápad byl přijat, a pak už jsem jen se založenýma rukama čekal, až Ruda zařídí vše ostatní – od domluvy se třetím parťákem našich Pánských jízd Michalem Šporou, přes mapovou přípravu, stanovení termínu a zajištění dopravy autem do „base campu“ až po vyzvednutí mé maličkosti před naším domem v Lokti. Vlastní akce tak pro mne začala ve středu 20. listopadu v 8:30 a přinejmenším z mého pohledu to byla akce úspěšná.
Do „dušičkového týdne“ započatého v pondělí taškařicí našeho pana prezidenta okolo udělování metálů k 95. výročí vzniku Československa a zakončeného sobotní vzpomínkou na ty, kdo nás na cestě na věčnost už předešli, se nám podařilo vmáčknout den volna a strávit ho krátkým výletem k sousedům do Saska. Našli jsme si na německém webu šest lokalit s celkem sedmi kamennými kříži, vytiskli příslušné mapky, namazali chleby, uvařili do termosky kafe a po nezbytných obřadech a loučení s našimi kočičkami jsme s Maruškou vyrazili směr Vogtland.