Dávno, dávno již tomu, co jsem naposledy přidával do svých galerií novou fotku, už více než tři měsíce uplynuly od 23. února, kdy jsme se s Vendisem vydali hledat kamenné kříže v oblasti Boleveckých rybníků! Více než tři měsíce, vyplněné ponejvíce a) hledáním ortopeda, b) polykáním spousty léků proti bolestem, c) rehabilitačním cvičením, d) elektroléčbou a podobnými „radostmi“. Vinu na tom všem mají mé kyčle, respektive artróza, která v nich hlodá; endoprotéza prý mě nemine, ostatně už jsem kdesi v jakémsi pořadníku zapsaný a světe div se, nebude to prý trvat ani celý rok, termín bych mohl mít „už“ někdy v lednu. Naštěstí je člověk (tím míním sebe) tvor přizpůsobivý, na bolest se dá zvyknout a rehabilitace konec konců také přinesla svoje, takže jsem mohl na Mezinárodní den dětí konečně zase někam vyrazit. Jel jsem ráno vlakem do Teplic a odpoledne jsem se odtud vracel se čtyřmi čerstvými zářezy.

Číst více

A pak že zákon schválnosti nefunguje! Prakticky celá druhá polovina února vykazovala znaky předčasného jara, bylo relativně teplo a občas i slunečno, akorát to úterý třiadvacátého, na které jsme si s mým plzeňským kamarádem Vendisem naplánovali první „jarní“ výlet, jako by si počasí uvědomilo, že jaro zažne až za měsíc, a ulázalo nám tu nejméně vlídnou tvář. Bylo zatraceně chladno, celý den sice drobně, ale skoro nepřetržitě pršelo a viditelnost poklesla na sotva pár stovek metrů a původně pohodová jarní túra se tak změnila v málem trestnou výpravu. Pozitivem bylo jen to, že jsme všechny pamětihodnosti, které jsme si toho dne umanuli navštívit, úspěšně našli a do mé „sbírky“ kamenných křížů přibyly čtyři nové položky

Číst více

Kdybychom to věděli, určitě bychom raději zůstali doma. Jenže jsme nevěděli, nezůstali, a tak jsme si tu třetí adventní neděli roku 2015 docela pokazili. Počasí, které už ráno nebylo nic moc, se během naší cesty do Vogtlandu rychle kazilo a nakonec z toho byla taková bramboračka, že jsme raději naše auto neopouštěli ani tehdy, když bylo kolem něco k vidění. Naštěstí, nebo lépe řečeno naneštěstí toho zas tak moc k vidění nebylo, ve srovnání s Bavorskem, saským Krušnohořím, a dokonce i českým pohraničím byla adventní výzdoba městeček a obcí, jimiž jsme projížděli, v lepším případě chudičká, většinou ale veškerá žádná. A tak jsem tu naší plechovou škatuli opouštěl vždycky jen v momentě, kdy jsme zastavili u nějakého kamenného kříže. Že je na ně tenhle kraj bohatý, stihli jsme jich za necelé čtyři hodinky deset, a protože jsme jich pro tentokrát víc na plánu neměli, byli jsme už kolem třetí odpolední doma.

Číst více