V květnu loňského roku mě, pravda trochu složitě prostřednictvím řetězce několika dalších lidí, kontaktovali kamarádi z dob, kdy jediným smyslem mého života byl vertikální pohyb po pískovcových skalách. Bylo to nejspíš nejhezčí období mého jinak dost rozháraného života, vzpomínám na tu skaláckou partu dodnes s vekou láskou, a nesmírně mě potěšilo, že pořád ještě drží pohromadě. Pravidelné srazy všech, kterým byly v 60. a 70. letech domovem Prachovské skály, pořádá Venca Cajthaml vždycky poslední sobotu v květnu na Blatech, v hospodě, ve které jsme tehdy trávili většinu sobotních večerů. Vypravil jsem se tam už v pátek s tím, že první den dojedu na Příbohy a přespím tam u Pepíka Doubravy, což je jediný z těch lidí, se kterými udržuji kontakt, a v sobotu pojedme na Blata spolu. Abych nejel takovou dálku jen tak, naplánoval jsem si tu cestu jako pouť za kamennými kříži – Křížovou pouť na Blata.