Kdysi jich bývaly po celé republice desetitisíce, dneska jich je méně než onoho příslovečného šafránu. Řeč je o kamenných kilometrovnících z roku 1933, které ještě dlouho po druhé světové válce vroubily bez výjimky všechny hlavní i spoustu vedlejších silnic v tehdejším Československu. Když jsem si v roce 1964 „udělal“ řidičák a začal svět poznávat přes volant automobilu, stály ještě, věrny svému názvu, na každém kilometru cesty z Karlových Varů až do Prahy. Dneska už na ní nenajdete jediný, ostatně i ta silnice už vede jinudy, než vedla tehdy.
Po více jak pěti letech od památné „Pánské jízdy“ na Tachovsko v listopadu 2008 jsem mohl tuhle akci uzavřít a do svého archivu zařadit kamenný kříž č. 0858 v Bernarticích. Došli jsme k němu v neděli 20. července v doprovodu bernartického patriota Václava Pinty a našli ho na místě, kde jsme ho mohli najít už na podzim 2008, kdybych ovšem měl popis z webu suehnekreuz.de, který kříž lokalizuje s udivující přesností skoro na metr. Bohužel jsme ho tenkrát neměli, a tak jsme dokonce hned dvakrát prošli nějakých pětadvacet metrů od něho v domnění, že „musí být“ o nějakých pár set metrů dál. Tam jsme pak skutečně kamenný kříž našli, ale jiný. Tu historii si ostatně můžete nalistovat tady v archivu, stačí kliknout sem.
Ta nedělní cesta na Tachovsko byla vlastně takový „přílepek“ k rodinnému výletu, o kterém se tady více šířit nechci a nebudu. Na trase jsme měli, kromě těch Bernartic, ještě další lokality s kamennými kříži, ostatně jich je v tom kraji mezi Tachovem a Stříbrem požehnaně, ale protože času jsme moc neměli, vybrali jsme si jen ty, kde byly křížky pěkně na ráně v intravilánu obce. I tak jich – s tím bernartickým – do mé galerie přibylo osm.
Jestli se na tomto webu už dlouho nepsalo o aktivitách Old Boys Bike Teamu, není to určitě vinou malé aktivity našeho sdružení starých pánů. To už má letos za sebou několik zahřívacích vyjížděk, třeba po trase z Chebu do Varů podle Ohře nebo z Doubí do Lokte přes Kozí vrchy a Horní Slavkov, a také první celodenní cyklovandr „Za památkami Žluticka“. Místy to byla trochu smutná koleda, ale o tom až dále…
Start a cíl expedice byl ve Žluticích (kam jsme se dopravili mikrobusem) a necelých 50 kilometrů dlouhá trasa trasa vedla výhradně po místních komunikacích s minimálním automobilovým provozem. Vydejte se po ní s námi, snad nebudete litovat…
Že jsou na tom na německé straně Krušných hor s drobnými kamennými památkami daleko lépe, než my tady v Česku, musí být zřejmé i tomu, kdo tudy projíždí poprvé v životě. Přesvědčili jsme se o tom i na kraťoučké jarní dovolené, kdy jsme s Maruškou během tří dnů „nasbírali“ sedm smírčích křížů, tři nádherné barokní poštovní milníky, hraniční kámen z počátku 16. století a navrch ještě pár dalších těžko zařaditelných kamenů. To vše na celkem malém kousku země kousek za hranicemi, hřeben Krušných hor jsme měli před očima asi tak stejně daleko, jako od nás z Lokte, akorát z druhé strany. „Cestovní zpráva“ tentokrát není sepsána chronologicky, ale rozdělena do malých tématických bloků.
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když tady napíšu, že nejbližšími „příbuznými“ kamenných křížů jsou kamenné památky dopravního značení. Prastarými brzdovými kameny počínaje přes rozličné milníky, rozcestníky a hraniční kameny vymezující území někdejších panství či okresů až po nejmladší z nich, dnes už ovšem rovněž legendární kilometrovníky vzor 1933. Ty byly doslova na každém kilometru, když jsme jeli v roce 1960 s Vencou Blažkem (zdravím Tě do Kanady, kámo!) autostopem do Tater, minuli jsme jich při jedné cestě snad osm set… Dneska už jich je ovšem málo a v některých oblastech, bohužel právě na Karlovarsku, jsou dokonce vzácnější než smírčí kříže. Že je jich málo ale neznamená, že nejsou žádné – na dva staré kamenné rozcestníky narazíte i cestou z Lokte přes Chodov do Jindřichovic.
