Kamenné stopy první republiky na silnici z Nových Hamrů do Jelení

Kdysi jich bývaly po celé republice desetitisíce, dneska jich je méně než onoho příslovečného šafránu. Řeč je o kamenných kilometrovnících z roku 1933, které ještě dlouho po druhé světové válce vroubily bez výjimky všechny hlavní i spoustu vedlejších silnic v tehdejším Československu. Když jsem si v roce 1964 „udělal“ řidičák a začal svět poznávat přes volant automobilu, stály ještě, věrny svému názvu, na každém kilometru cesty z Karlových Varů až do Prahy. Dneska už na ní nenajdete jediný, ostatně i ta silnice už vede jinudy, než vedla tehdy.

Před válkou tudy jezdil autobus do Zwickau

Kdo by chtěl v roce 2014 vidět, jak takový kilometrovník vzor 1933 vypadá, musí se z Karlových Varů vydat opačným směrem po silnici vedoucí přes Nejdek a Nové Hamry k hraničnímu přechodu Jelení / Wildenthal. Po silnici, která za časů, jejichž pamětníci ještě všichni nevymřeli, nebyla tak bezvýznamnou a málo frekventovanou cestou, jakou je dnes, ale poměrně důležitou mezinárodní dopravní tepnou. V dobách, kdy bylo české pohraničí zabráno nacistickým Německem, tudy dokonce jezdila pravidelná autobusová linka z Karlových Varů do Zwickau.

Pro představu, kudy a kam vedly nejfrekventovanější cesty první Československé republiky, musíme nahlédnout do úřední mapy státních silnic z října 1937. Z území dnešního Karlovarského kraje vedlo tehdy do Saska pět silnic. Jako „hlavní“ jsou vyznačeny silnice č. 46 ze Stříbra přes Cheb a Aš do Lipska (dnešní I/64), silnice č. 47, která ze silnice č. 46 odbočovala ve Františkových Lázních a vedla do Lipska přes Vojtanov (dnešní E49), a konečně silnice č. 56 z Vodňan přes Plzeň, Bečov, Loket, Sokolov a Jindřichovice na hraniční přechod Kraslice / Klingenthal. Jako státní silnice „spojovací“ jsou na mapě zakresleny silnice č. 28 z Mariánských Lázní přes Bečov, Karlovy Vary a Jáchymov na hraniční přechod Vejprty / Bärenstein a konečně ta „naše“ silnice č. 35 z Karlových Varů přes Nejdek, nesoucí od svého postavení v letech 1829 až 1835 jméno „Nejdecká“.
Že byla před druhou světovou válkou opravdu daleko důležitější komunikací, než dnes, svědčí její parametry a výbava, ke které patří dnes už velmi vzácná řada kilometrovníků vzor 1933. Na pětikilometrovém úseku z Nových Hamrů do Jelení jich bývalo šest, číslovaných 21 až 26, a pět z nich ještě pořád najdeme na jejich původním místě.

Kilometrovník vzor 1933

Kilometrovník vzor 1933 byl jakýsi „dernier cri“ prvorepublikové snahy po zdokonalení dopravního značení silnic. Kamenné sloupy s údaji o vzdálenosti od centra tehdejšího světa jsou známé už z antických dob, na počátku našeho letopočtu už vroubily všechny důležité cesty, rozbíhající se z Říma na všechny světové strany. Vzdálenosti se tenkrát udávaly v mílích (ta římská měla 1477,5 metru) a jejich pojmenování „milníky“ přežilo až do dnešních časů, kdy už sotvakdo ví, co taková míle vlastně obnášela. Ona také nebyla míle jako míle – například u nás kdysi nejběžnější „míle česká“ měřila 7003 metry, současně s ní ale byly používány i „rakouská poštovní míle“ o délce 7585,936 metru nebo „míle slezská“ o délce 6483 metry. Někdy, zejména v sousedním Sasku, bývaly vzdálenosti udávány v hodinách jízdy, jak o tom svědčí celá řada skvěle udržovaných poštovních milníků.

Pořádek do téhle džungle na území Rakousko-Uherska přineslo až zavedení decimální metrické soustavy v roce 1871, od roku 1876 už byly vzdálenosti na státních silnicích a železnicích udávány výhradně v kilometrech. Jejich značení se podařilo sjednotit v roce 1933, kdy byl zavedený jednotný kilometrovník typizovaný jako čtyřboký hranol 25 x 25 cm vysoký 140 cm, na vrcholu jehlanovitě zakončený, s vytesanou a většinou černou barvou zvýrazněnou číslicí udávající kilometrovou vzdálenost od počátku silnice. Stavěly se na každém kilometru při levé straně silnice a k vozovce byly natočeny v úhlu 45° tak, aby číslice byly jasně viditelné z obou směrů (jen na okraj připomínám, že se tenkrát jezdilo vlevo). Někdy byly nabílené, jindy ne, ale vždy měly „čepičku“ v barvě odpovídající barvě silnice na tehdejších mapách.

Číslo 26 mělo štěstí...

Řada kilometrovníků na silnici z Nových Hamrů začíná na kraji obce u fotbalového hřiště pěkně zachovalým číslem 21 a také číslo 22 najdeme o kilometr dále na svém místě. Další kámen, který je na svém místě, ale bohužel vyvrácený, má číslo 24, z čehož nám vyplývá, že číslo 23 bylo buď použité jako kámen při opravě silnice podemleté vedle tekoucí říčkou Rolavou, nebo ho někdo prostě ukradl (ale ano, kradou se i patníky!). Poněkud vychýlený, ale pořád ještě na svém místě stojí kilometrovník s číslem 25, a téměř souvislou řadu uzavírá číslo 26, které jen zázrakem uniklo zkáze, když se v jeho bezprostřední blízkosti k zemi poroučel mohutný smrk.

Připomínek důkladné práce prvorepublikových cestářů najdeme na silnici z Nových Hamrů do Jelení více. Jsou to jednak mohutné žulové patníky s vytesanými kapsami pro vložení svodidel, kterých jsou tu snad stovky, a pak důkladné betonové zábradlí, které se dnes už většinou nachází ve stavu „klinické smrti“, a kousek od kilometrovníku s číslem 21 se dokonce zachoval i typizovaný hektometrovník, jaké se stavěly mezi kilometrovníky každých 200 metrů.