Old Boys Bike Tour Za památkami Žluticka

Jestli se na tomto webu už dlouho nepsalo o aktivitách Old Boys Bike Teamu, není to určitě vinou malé aktivity našeho sdružení starých pánů. To už má letos za sebou několik zahřívacích vyjížděk, třeba po trase z Chebu do Varů podle Ohře nebo z Doubí do Lokte přes Kozí vrchy a Horní Slavkov, a také první celodenní cyklovandr „Za památkami Žluticka“. Místy to byla trochu smutná koleda, ale o tom až dále…
Start a cíl expedice byl ve Žluticích (kam jsme se dopravili mikrobusem) a necelých 50 kilometrů dlouhá trasa trasa vedla výhradně po místních komunikacích s minimálním automobilovým provozem. Vydejte se po ní s námi, snad nebudete litovat…

Kostel Všech svatých ve Vakově

Naším prvním cílem byl gotický kostel Všech svatých, který stojí obklopený vzrostlými lípami uprostřed nevelkého hřbitova na návrší severně od spojovací silnice mezi obcemi Čichalov a Štoutov. Jde o patrně nejstarší církevní stavbu nejenom na Žluticku, ale v celém bývalém žateckém kraji, současnou podobu získal někdy v první polovině 14. století. Ve středověku sloužil jako farní kostel pro později zaniklou obec Vakov (Wakow) a v době, kdy kraj pod Vladařem ovládali husité, byl hlavním katolickým kostelem pro celou oblast Žluticka. Kolem kostela se rozkládá nevelký hřbitov, který dodnes slouží pro pohřby zesnulých z Kovářova, Skřipové, Čichalova a Štoutova.

Náhrobek rodiny Klientů ze Štoutova

Po druhé světové válce a vyhnání zdejšího obyvatelstva nastaly pro kostel Všech svatých krušné časy. Opakovaně vyrabován přišel o všechen mobiliář a na konci minulého století byl už doslova na spadnutí. Zničený byl i hřbitov, na kterém se snad nějakým zázrakem zachoval jen krásný náhrobek rodiny Klientů ze Štoutova. O záchraně kostela se začalo vážně uvažovat až v prvním desetiletí 21. století a dnes ho před pokračující devastací chrání nová střecha. Hřbitov, který stále slouží svému účelu, je celkem slušně udržován, ale celkový dojem z návštěvy tohoto zapomenutého místa je poněkud tristní…

Ani druhý náš postupný cíl nás moc nerozveselil, zámek ve Verušičkách je na tom totiž stejně, ne-li hůř než kostel v bývalém Vokově. Před totálním rozpadem ho sice chrání nová střešní krytina, kterou na objekt položili v roce 2006, ale že by oprava zchátralého objektu od té doby nějak pokročila, vidět není. Ještě hůř je na tom přilehlý hospodářský dvůr, ten už nejspíš nezachrání vůbec nic. Areál leží uprostřed obce, kterou zdobí pár paneláků, a je prý v nabídce nějaké realitky za necelých 10 milionů, no rád bych viděl blázna, který by tohle koupil. Historii zámku a panství Verušičky uvádí v celé její košatosti na svém webu Památky a příroda Karlovarska Jarda Vyčichlo.

Verušičky byly ovšem pouhou zastávkou na cestě k hlavnímu cíli celé expedice, kterým byla obec Luka. U té jsem si dlouho nebyl jistý, jestli její název Luka je plurál a má se tedy hovořit o Lukách, nebo jestli jde o Luka v čísle jednotném a skloňuje se jako žena, tedy Luka, bez Luky atd. Německy se jmenovala Luck a nebyla to zdaleka tak bezvýznamná a zanedbaná vesnice, jakou je dnes. Nejstarší písemná zmínka o obci Luka je z roku 1239 a za zmínku určitě stojí i historie zdejších Židů.

Židovský hřbitov Lukách

Židé v Lukách žili prokazatelně už od 16. století, nejšťastnějším obdobím pro ně bylo ale až 19. století. Tehdy byla Luka centrem židovské obce a místem židovského školství, vědy a učenosti. Byly tu hebrejská škola, židovská škola s německým vyučovacím jazykem a židovské nižší reálné gymnázium a v 18. a 19. století zde fungovala i ješiva, vyšší učiliště, kde se žáci připravovali na dráhu rabína. V roce 1850 se představený zdejší židovské obce Philipp Kohn stal v Lukách starostou, a zřejmě úspěšným, neboť během jeho starostování byla Luka povýšena na tržní obec a získala vlastní poštovní úřad. V obci nemohla chybět ani synagoga, která byla postavena v roce 1842 v klasicistním stylu a sloužila až do roku 1938, kdy byla nacisty vypálena a zbořena. Místem posledního odpočinku příslušníků „vyvoleného národa“ byl v Lukách židovský hřbitov, zřízený někdy v 17. století asi kilometr za obcí u cesty do Záhoří. O to, jak vypadal a kolik zde bylo náhrobků, se dnes už neví, hřbitov se stal rovněž obětí nacistického vandalství a dneska z něho zbyla jen rozpadající se obvodová zeď z lomového kamene se dvěma branami a ruiny objektu, který kdysi sloužil jako obřadní síň. Většina náhrobků prý posloužila po druhé světové válce přistěhovalcům jako stavební kámen, a pokud tam nějaké zbyly (prý ano), jsou zarostlé bujnou vegetací.

Firemní štít židovského řezníka Klaubera

Jedinou nemovitou památkou na židovské osídlení v Lukách je dům židovského řezníka v dolní části vsi u protékajícího potoka. Že šlo opravdu o živnost Žida, dokazuje (alespoň to uvádí Pavel Frýda na webu http://www.zanikleobce.cz/) dodnes zřetelně čitelný nápis „Julius Klauber – Fleischhauer und Selcher“. Příjmení Klauber prý bylo pro zdejší Židy typickým příjmením, podobně jako Buxbaum, Zenter, Ullmann nebo Glauber. Že šlo o židovské řeznictví, se dá odvodit také od jeho umístění v bezprostřední blízkosti tekoucí vody; maso totiž, aby bylo košer, muselo být po rituální porážce dlouho máčeno a propíráno, aby se zbavilo i sebemenších stop krve.

Dominantou obce Luka je původně gotický Kostel sv. Vavřince, postavený nejspíš někdy kolem poloviny 14. století a v roce 1722 přestavěný v barokním slohu. Po vyhnání Němců po 2. světové válce kostel přestal být udržován a po roce 1990 se stal opakovaně obětí nájezdů zlodějů, dnes v něm prý probíhá jakási rekonstrukce, ale zvenku nic podobného vidět není. Ve věži kostela je prý stále zavěšen největší ze tří původních zvonů, ulitý v roce 1686 v dílně pražského zvonaře Nikolause Löwa (nápis na zvonu uvádí „Soli Deo honor et gloria. Me fecit Nikolaus Löw Pragensis Anno 1686“). Další dva z původních zvonů, rovněž z dílny Nikolause Löwa, byly v roce 1916 rekvírovány na válečné účely. Zvon ani interiér kostela jsme neviděli, bylo, jak je dnes zvykem, zavřeno.

Panna Maria Immaculata Jana Bedřicha Kohl-Severy

Nedaleko kostela se nachází určitě nejvzácnější památka v Lukách, barokní sloup se sochou Panny Marie Neposkvrněného početí, který tu nechali jako díky za ochranu před morovou nákazou postavit v první polovině 18. století tehdejší majitelé zdejšího panství Putzové z Breitenbachu. Autorem sloupu je pražský sochař Jan Bedřich Kohl-Severa, k jehož nejznámějším dílům patří sousoší Zvěstování Panny Marie na průčelí kostela Nejsvětější Trojice v Kuksu a sochařská výzdoba průčelí pražské Lorety. Jeho Panna Maria Immaculata v Lukách je (nejenom podle mého soudu) o třídu výš než všechno, co v té době vytvořili místní sochaři včetně regionální „jedničky“, žlutického Oswalda Josefa Wendy. Prostovlasá světice s prosebně sepjatýma rukama, stojící v rozevlátém šatu, jako by tančila, na zeměkouli obtáčené hadem, symbolizujícím ďábla, je určitě dílem, kvůli kterému se vyplatí se do Luk trmácet. Pěkné jsou i reliéfy na trojbokém soklu, které představují sv. Františka z Assisi, sv. Antonína Paduánského a sv. Jana Nepomuckého.

Jestliže až do Luk jsme jeli pod podmračeným nebem, ale pořád po suchých cestách, následující úsek do Valče nám znepříjemnil sice poměrně krátký, ale o to vydatnější liják. Cesta to ale byla jinak pěkná, po silnici vinoucí se liduprázdnou krajinou po hranici a místy i za hranicí vojenského újezdu Hradiště a lemované, někdy i po obou stranách, výhružnými cedulemi se zákazem vstupu do uzavřeného prostoru vojenského cvičiště. Místy to trochu „tahalo za nohy“, na deseti kilometrech jsme nastoupali nějakých 130 metrů, odměnou za to jsme si ale na vrcholcích stoupání vychutnávali daleké výhledy na celé Žluticko.

Sv. Prokop Antonína Brauna na trojičním sloupu ve Valči

Barokní městečko Valeč jsme v poslední době navštívili vícekrát a každá ta návštěva byla v něčem objevná. Tentokrát jsem oželel návštěvu zámeckého parku s galerií soch Matyáše Bernarda Brauna (ovšemže kopií), o kterou měl zájem Valčí dosud nepolíbený kolega Míra Rendl, a více pozornosti věnoval baroknímu sloupu Nejsvětější Trojice, který na prostranství před zámeckým kostelem Nejsvětější Trojice postavili v letech 1727 – 1730 podle návrhu architekta Ferdinanda Maxmiliána Kaňky. Sochařská výzdoba sloupu je, podobně jako u mariánského sloupu v Lukách, importem z Prahy, tentokrát ovšem z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Sousoší Nejsvětější trojice i plastiky českých zemských patronů sv. Vojtěcha, sv. Prokopa šlapajícího na hlavu okřídleného ďábla a sv. Ludmily jsou připisovány synovci velkého Matyáše Bernarda Antonínu Braunovi. Všechny byly spolu s dalšími kamennými prvky vytesány v Praze a do Valče byly převezeny během tuhé zimy na přelomu let 1727 a 1728 (nejspíše na saních). Následná stavba sloupu trvala další téměř dva roky, vysvěcený byl v roce 1730. Za komunistů zchátralý a vandaly poškozený sloup byl v letech 2009 – 2011 rekonstruován a dá se předpokládat, že tří set let „dožije“ ve velmi dobré kondici.

Ve Valči nás potkalo štěstí, s jakým se na našich cestách nepotkáváme často. Protože měl být druhého dne jakýsi koncert, byl farní kostel Narození sv. Jana Křtitele otevřený, varhaník právě zkoušel svůj nástroj a svazkem klíčů chřestící žlutický farář nám laskavě dovolil vejít a kostel si prohlédnout i uvnitř. Původně gotický svatostánek, vystavěný v polovině 13. století, prošel během dalších staletí dvěma zásadními proměnami, na přelomu 16. a 17. století byl přestavěn renesančně a o sto let později barokně. Před západním průčelím kostela je přistavěna 38 metrů vysoká hranolová věž s charakteristickou mohutnou dřevěnou nástavbou zvonice z roku 1708 s věžními hodinami a ochozem věžníka, která patří k nezaměnitelným dominantám městečka. Interiér kostela je na zdejší poměry nečekaně pěkně zachovalý. Na první pohled zaujmou nástropní malby z počátku 17. století, barokní kazatelna z druhé poloviny 17. století a barokní portálový hlavní oltář s obrazem Křtu Kristova, k největším pokladům kostela pak patří jedenáct kamenných renesančních a barokních náhrobníků z let 1594 až 1750. Kdo by se o nich chtěl dozvědět více, najde opět vše na webu Památky a příroda Karlovarska.

Historický kamenný rozcestník ve Valči

Ve Valči jsem si taky doplnil svou sbírku kamenných památek o další kousek, kamenný rozcestník z doby, kdy se po evropských silnicích proháněly dostavníky. Jedna z mála dochovaných kamenných památek dopravního značení na Karlovarsku kupodivu není v běžně přístupných zdrojích nikde uváděna, přestože je k nepřehlédnutí. Něco přes dva metry vysoký čtyřboký, směrem vzhůru se zužující obelisk stojí na náměstí při severní straně kostela, a že jde skutečně o rozcestník, dokazují vytesané nápisy v čtvercových nikách v jeho horní části. Jsou už sice hodně zvětralé, ale pořád se ještě dají v obou směrech přečíst – na jedné straně Buchau (Bochov) a na druhé Lubenz (Lubenec).
Ve Valči jsme ještě docela chutně (i když dost draho) poobědvali v jediné z několika místních restaurací, která měla ten den otevřeno, a stočili řidítka našich velocipédů zpátky ke Žluticím. Čekalo nás necelých dvacet kilometrů, na rozdíl od zhruba pětadvaceti, které jsme měli v nohách, převážně s kopce. Cestou jsme se stavěli jen u pivovaru v Chyších, kde Míra Rendl „musel“ ochutnat místní pivo, neboť tu byl na rozdíl od nás ostatních poprvé, a pak ještě u smírčího kříže u Protivce.

Trasa výletu:
1.    Ze Žlutic od lesnické školy po silnici III. třídy přes Kovářov do Štoutova, před obcí doleva na Čichalov a po cca 250 metrech polní cestou doprava na vršek s kostelem Všech svatých.
2.    Od kostela polní cestou dál ke spojovací silnici z Čichalova na pražskou státní silnici, po ní pár set metrů směrem na Prahu a pak doleva na Verušičky.
3.    Z Verušiček po silnicích III. třídy do Luk a po prohlídce místních památek dál přes Albeřice, Velký Hlavákov a Bělou do Valče (z Luk na rozcestí Na Kalvárii před Chyší značeno jako cyklotrasa č. 2249).
4.    Z Valče zpátky na rozcestí Na Kalvárii, tam doleva a po silnici III. třídy přes Vrbici a Bošov do Chyše a odtud do Žlutic.
První polovina trasy je namáhavější, součet stoupání dělá 380 výškových metrů, z Valče už to jde víceméně samo.

Fotky z výletu