Úspěšná rodinná expedice
na nejvyšší horu Sokolovska Špičák


Kdysi mě bavilo, zdolávat nejvyšší vrcholy hor všude, kam mne osud zavál. Na kontě tak mám nejvyšší horu Československa Gerlach i nejvyšší horu současného Česka Sněžku, jizerskohorský Smrk, lužickohorský Luž, oba nejvyšší vrcholy Krušných hor, tedy Klínovec u nás a Fichtelberg v Sasku, nejvyšší vrchol Českého lesa Čerchov a samozřejmě i nejvyšší vrchol Slavkovského lesa Lesný. Zatím poslední „top“ kopec v mé sbírce je krušnohorský Špičák.

Říct jen tak „krušnohorský Špičák“ ovšem nestačí, jménem Špičák se totiž v Krušných horách pyšní nejméně deset vrcholků a jen v karlovarské části pohoří jich napočítáme šest. Nejvyšší z nich je s nadmořskou výškou 1116 metrů Božídarský Špičák, po Klínovci druhý nejvyšší vrchol na české straně pohoří. Na druhém místě je 991 metrů vysoký Špičák, kterému se někdy také říká Kraslický, přestože žádný přívlastek nemá. A pak tu jsou Špičáky Rudenský (926 m, jihovýchodně od Přebuze), Nejdecký (784 m), Rájecký (618 m jižně od Nejdku) a Špičák (730 m s telekomunikační věží u Oloví. Za hranicemi našeho kraje bychom ještě našli Malý (904 m), Střední (924 m) a Velký Špičák (965 m) u Kovářské, Pavlovský Špičák (695 m) nad Kláštercem a jménem Špičák se pyšní i 723 m vysoký nejsevernější vrchol celého pohoří nad Nakléřovským průsmykem.

Nejvyšší hora Sokolovska ze sedla mezi Špičákem (991 m) a Smrčinou (946 m) moc špičatě nevypadá…

Špičák, na který jsme se v parném srpnovém dni vypravili s Maruškou a Britou, je ten „Kraslický“, který je nejvyšším vrcholem okresu Sokolov. Nejsnazší cestou na jeho vrchol je necelých pět kilometrů dlouhá zeleně značená turistická trasa z Přebuzi s převýšením kolem stovky metrů. My se tam ovšem vydali sice zhruba stejně dlouhým, ale podstatně náročnějším výstupem z Rájeckého údolí, během kterého jme museli zdolat převýšení více než trojnásobné. A přece to stálo za to!

Kilometr „zero“ naší expedice byl u pomníčku zaniklé obce Rájec-Nancy na cestě z Kraslic na Přebuz asi dva půl kilometru od posledních stavení obce Stříbrná. Silnice tady vede hluboce zaříznutým a hustě zalesněným Rájeckým údolím, které po tisíciletí modeluje Stříbrný potok. Obec Nancy, která se na jeho březích v těchto místech rozkládala, zmizela po druhé světové válce téměř beze stopy, těch pár po lese roztroušených stavení slouží většinou k rekreaci. Těžko se věří, že tady v roce 1930 napočítali 102 domy s 558 obyvateli.

O vznik obce se zasloužili koncem 18. století bratři Ignác a Josef Keilwerthové z Kraslic, kteří zde založili huť na výrobu tabulového skla a broušených zrcadel. Sněhobílý sklářský písek jim až pod nos servírovaly dva potoky stékající ze svahů Špičáku, dřeva bylo ve zdejších lesích habaděj, o sklo byl zájem, a sklárna prosperovala. Stinnou stránkou ovšem byla obrovská spotřeba, v důsledku které se okolní lesy rychle měnily v holiny, a to velmi nelibě nesl jejich majitel hrabě Nostitz. V roce 1812 proto zvýšil poplatky ze 12 krejcarů za sáh palivového dříví o 150 % na 30 krejcarů, a když Keilwerthové odmítli platit, sklárnu od nich převzal, provoz zastavil a lidé si museli hledat jinou obživu.

Cestou k vrcholu střeží chobotnice jako živá

Za poněkud nezvyklé jméno osady Nancy může rovněž hrabě Nostitz. Když se v roce 1796 oženil s Angličankou Annou Periez Burdettovou, které doma říkali Nancy, a vzal ji na prohlídku svého panství, byla krásou přírody v okolí Stříbrného potoka tak okouzlená, že jí tu zamilovaný hrabě nechal na konci údolí postavit zámeček. Pojmenoval ho na její počest Nancy, a tohle jméno se později ujalo i pro níže ležící osadu a nakonec pro celé údolí. Český název Rájec, vytvořený až po roce 1945, nejspíše reflektuje romantickou atmosféru místa, připomínajícího „ráj na zemi“.

Romantická krása zdejší přírody láká lidi už dobré dvě stovky let. Prvními návštěvníky byli na počátku 19. století vznešení hosté, které si sem na lov vysoké zvali Nostitzové, později byla pro méně vznešenou společnost v horní části údolí postavená výletní restaurace s trefným pojmenováním „Na konci světa“, která pak po celá desetiletí patřila k nejnavštěvovanějším místům v této části Krušnohoří. K významným návštěvníkům údajně patřil i první československý prezident Masaryk, který sem měl zajet během svého léčebného pobytu v Karlových Varech v roce 1928.

Pomník 10. výročí vzniku ČSR poblíž místa, kde stával srub Franze Grusse

Místem byl okouzlený i malíř a sochař, kraslický rodák Franz Gruss, který si tady na soutoku dvou potoků nechal v roce 1924 postavit srub, ve kterém žil a tvořil, dokud nebyl po válce „odsunutý“ do Rakouska, kde v roce 1979 zemřel. Těžko říct, jak by to tu vypadalo dneska, kdyby zdejší Němci nepodlehli vábení Hitlera a nepřivolali si tak na sebe pohromu v podobě války a následného vyhnání ze země, kde žili po celá staletí. Jisté je jen, že prakticky všechno, co tady stávalo, zámeček, restaurace Na konci světa, Grussův srub a skoro všechna obytná stavení, bylo po druhé světové válce opuštěno, rozkradeno a zničeno…

Výstup na „Kraslický“ Špičák z Rájeckého údolí je skutečně namáhavý. Strmě stoupající lesní silnička se vine údolím „Rájeckého“ potoka, které je vroubené množstvím bizarních žulových věží, k lítosti milovníků skalních měst je ale většina z nich ukrytá v hustém dospělém lese. Po nějakých třech kilometrech strmého stoupání přijde každému vhod osvěžení u „Fišerovy studánky“ – už dlouho mi obyčejná voda nechutnala tak, jako právě tady! Zbývajících půl druhého kilometru od studánky už to není taková rasovina, cesta po hřebeni už stoupá daleko mírněji.

Konečně vrchol!

Skalnatý vrchol Špičáku některé prameny pořád ještě ze setrvačnosti inzerují jako „místo s panoramatickým rozhledem“, ten už ale vzal díky vzrostlým stromům na jižní a východní straně temene hory za své, výhled odtud je ale i tak pořád úchvatný. Turistům tady k odpočinku slouží dřevěný altánek, na nejvyšším skalisku, kam jsou pro větší pohodlí a bezpečnost návštěvníků vytesány schůdky, byl před dvěma lety zasazený litinový kříž a pod ním je v plechové schránce uložena vrcholová knížka.

Komu se nechce zpátky stejnou cestou, může pokračovat po zelené ve směru na Přebuz až na rozcestí se záchranným bodem SO 044 a tam se dát doleva po lesní silnici údolím Cínového potoka. Při jeho ústí do Stříbrného potoka, nedaleko místa, kde stával srub Franze Grusse, byl v roce 1928 vysázený pamětní háj s pomníkem 10. výročí vzniku Československa. Háj už dávno splynul s nepěstěným lesem, památník ve formě obrovského balvanu přežil druhou světovou válku, komunistický převrat v roce 1948 i období „normalizace“ po sovětské invazi v roce 1968, a stojí tu dodnes. K autu zaparkovanému u pomníku zaniklé obce Nancy to něj bylo necelých 500 metrů, celkem jsme v nohách měli deset kilometrů.

Sdílejte tento článek
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)