Flaschnerovy skály u Hroznětína


Kdo by chtěl poznat „jedno z nejtajemnějších a negativní silou nabitých“ míst Karlovarska musí navštívit starobylé město Hroznětín, a ty „negativní síly“ hledat v jeho blízkém okolí. Za návštěvu ovšem stojí i samotný Hroznětín, město s více než osmisetletou historií. Nejstarší zmínka o něm pochází z roku 1213, kdy český král Přemysl Otakar I. daroval zdejší dědičný statek s trhovým právem jako odměnu za „vojenské zásluhy“ jednomu z nejmocnějších západočeských šlechticů té doby, zakladateli tepelského kláštera Hroznatovi.

Dlužno říct, že Hroznata si takto nabytého majetku dlouho neužil, už tři roky nato byl od „svých nepřátel“ zajat, uvězněn a trápen hlady tak, že 14. července 1217 vydechl naposledy a brzy nato byl přijat do panteonu svatých katolické církve. V roce 1897 pak potvrdil papež Lev XIII. jeho uctívání jako blahoslaveného, o sto let později jej papež Jan Pavel II. jmenoval patronem nově vzniklé Plzeňské diecéze a zároveň patronem vězňů svědomí a pronásledovaných křesťanů a v roce 2004 zahájil první plzeňský diecézní biskup František Radkovský kanonizační proces.

Křížek na místě zničené „Salerovy“ kapličky na cestě k Flaschnerově skále

Blahoslaveného Hroznatu dnes v Hroznětíně nepřipomíná žádná nemovitá památka, na ně je město obecně vzato dost chudé. Nejvýznamnější z nich je katolický chrám sv. Petra a Pavla, vystavěný zde už v roce Hroznatovy smrti a do dnešní barokní podoby jednolodního kostela s osmibokou věží přestavěný v letech 1732–1734. Ozdobou hroznětínského náměstí je i barokní sousoší sv. Jana Nepomuckého, sv. Floriána a sv. Šebestiána z roku 1724, ale to je tak vše, co může milovník starých památek ve městě obdivovat.

Největším turistickým magnetem Hroznětína je bezesporu hřbitov, na kterém našlo místo posledního odpočinku mnoho generací zdejších Židů. Ghetto pro Židy zde bylo zřízeno na počátku 16. století poté, co jim císařský edikt z roku 1499 zakazoval pobývat v královských městech (mezi která tehdy patřily i Karlovy Vary a Ostrov). Hroznětín tenkrát patřil Šlikům, kteří si „své“ Židy dokázali uchránit i po roce 1507, kdy byl vydán edikt o úplném vyhnání Izraelitů ze země. Židům se v Hroznětíně dařilo i po roce 1585, kdy Šlikové své zdejší panství prodali, a židovská komunita tu prosperovala tak, že koncem 18. století tady žilo celkem 292 osob sdružených v 51 rodinách a zdejší ghetto bylo vůbec největším židovským sídlištěm v celém tehdejším Loketském kraji.

Židovský hřbitov byl ve svahu nad levým břehem říčky Bystřice asi kilometr severozápadně od středu města založený před rokem 1618, když původní, dnes bohužel neznámé místo odpočinku Izraelitů nestačilo přílivu nových obyvatel ghetta. K tomu došlo po roce 1606, kdy se do Hroznětína uchýlili Židé z Prahy, kde byli nařčeni z otrávení studní a následné morové nákazy. Pohřbívalo se tu celá tři staletí, a dodnes se zde zachovala celá řada nádherných náhrobních kamenů. Na ploše necelých půl hektaru jich je kolem tří stovek, nejstarší z nich pocházejí z let 1684 a 1690.

„Flaschnerova“ kaple vystavěná podle starých fotek na místě zničené původní stavby

Hřbitov přitom už měl namále, a to hned dvakrát. Nejprve se na něm v roce 1939 brutálně vyřádili nacisté a značné ztráty utrpěl i v poválečných letech, kdy byl ponechán na pospas osudu, vandalů a zlodějů. Desítky náhrobků byly v té době rozkradeny a použity jako „dekorace“ na zahrádkách snobů ze širokého okolí, či ještě hůře jako stavební kámen. Po čtyřech dekádách vlády komunistů byl hřbitov zcela zpustošený a hustě zarostlý náletovými dřevinami, a trvalo pak desítky let, než se ho podařilo upravit do stavu, který zve k návštěvě. Je ovšem třeba vědět, že k návštěvě je třeba klíč od hřbitovní brány, o který člověk musí požádat na Městském úřadě v Hroznětíně.

Židovský hřbitov, jakkoli je to místo truchlivé, pořád ještě není oním „negativní silou“ nabitým místem, které máme v okolí Hroznětína hledat. To se odtud nachází ještě o půl druhého kilometru dál při staré a dnes v podstatě zaniklé „Lázeňské cestě“ z Hroznětína přes Popov do Jáchymova. Vytvořila ho zde sama příroda a lidé mu dali jméno Flaschnerovy skály. Bizarně členěná monumentální skaliska místy až vysokohorského charakteru vystupující ze strmého svahu mohou na slabší jedince působit skutečně trochu depresivně, člověka maně napadá, že se mu to všechno může zřítit na hlavu.

Jméno „knížete básníků“ na skále, u které prokazatelně nikdy nebyl

Není divu, že skály jsou opředeny řadou pověstí a bájí, v naprosté většině tragických a strašidelných, některé z nich si ostatně může každý přečíst přímo na místě na informačních tabulích, které jsou tady porůznu rozmístěny. Nejčastějším motivem jsou ve skalách ukryté poklady a hejna podivných bytostí, které je střeží. Defilují mezi nimi různí běsi, čerti a ďáblové, specialitou je „Divoký jezdec“ v doprovodu pekelných koček, ohnivých psů a podobných strašidel, zaměřených primárně na potrestání chamtivců, kteří by si chtěli z těch bájných pokladů nabrat víc, než laskavá „Bílá paní“ dovolí. Mohou na sebe vzít i podobu zcela nečekanou, v době naší návštěvy se třeba kolem nás lesem prohnalo stádo zběsilých motorkářů, kteří za sebou nechali strašlivý benzínový puch.

Na ochranu před všemi těmi pekelnými jevy byla na úpatí kopce pod skalami postavená barokní kaple Nanebevzetí Panny Marie, lidově zvaná Flaschnerova, a na nejvyšší ze skal byl vztyčený velký kříž. Obojí sice vzalo za minulého režimu za své, ale obojí naštěstí dokázalo opět ožít. Kapli, ze které 50 let po válce zbyla jen náletovými dřevinami zarůstající hromada kamení, nechal na svůj náklad podle starých obrázků postavit Státní podnik Lesy ČR a 21. května 2016 ji vysvětil plzeňský biskup Mons. Tomáš Holub. Kříž nechala zhotovit a na původním místě v roce 2020 postavila čtveřice místních nadšenců, kteří se pod novým křížem podepsali pleno titulo a není tedy žádný důvod, proč ta jména tajit: pánům Michalu a Martinu Landigovým, Herbertu Marschnerovi a Miloši Uhlíkovi budiž i zde vzdán dík!

Kromě obnovené Flaschnerovy kaple, romantické skalní scenérie a nádherného, téměř panoramatického výhledu z nejvyššího vrcholu nabízejí Flaschnerovy skály ještě jednu zajímavost. Na skalní stěně, která je v pohledu z údolí nejvíce vpravo, je vytesané jméno GOETHE a letopočet 1932, kdy od smrti „knížete básníků“ uplynula rovná stovka roků. Je dokladem toho, jak hluboké, až zbožné úctě se největší německý básník mezi lidem na Karlovarsku těšil, že si ho připomínali nejenom v místech jeho četných návštěv, ale i tady, kde prokazatelně nikdy nebyl.

Psáno pro MF Dnes (vydáno 12. 06. 2021) 

Sdílejte tento článek
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)