Pouť k nejzápadnějšímu bodu republiky


Není to zas tak dávno, my dříve narození si ještě velmi dobře pamatujeme časy, kdy pro většinu našinců  končil svět na západní hranici Československa. Dokonce ani k té hranici se nesmělo, přísně střežená „terra prohibita“ začínala už pár set metrů a někde i kilometrů před „čárou“, takže podívat se dejme tomu k nejzápadnějšímu bodu republiky, bylo dopřáno jen několika málo vyvoleným. Dneska se tam může vydat každý, a kdy si zamane, pokud tedy zrovna nepanuje nějaký ten „lockdown“. My jsme se tam se Štefanem a Britou vydali v týdnu před svátkem svatého Jiří.

V roce 2009 ještě střežil česko-bavorskou hranici v místě, kde stával újezdský mlýn, švarný vodník, dnes už je jeho lavička prázdná

Psalo se o tom už nesčíslněkrát, ale pořád se ještě najde dost lidí, kteří ten nejzápadnější bod České republiky hledají na Trojmezí. Tohle hojně navštěvované místo, kde se už staletí stýkají zemské hranice Bavorska, Saska a Česka, je sice také zajímavé, ovšem tím nejzápadnějším bodem Česka rozhodně není. Ten musíme hledat o nějakých sedm kilometrů vzdušnou čarou dále na jih, a samozřejmě o pár setin zeměpisné délky na západ. Nachází se na katastru zaniklé obce Újezd na soutoku Újezdského potoka, který tady tvoří státní hranici, a bezejmenného potůčku přitékajícího sem zprava.

To místo ovšem bylo ještě dobrých deset let po pádu železné opony přístupné jen s velkými obtížemi. Cesta sem totiž žádná nevede a dostat se na ten magický kousek země znamenalo zejména v létě, v době bujné vegetace, prodírat se podél Újezdského potoka všelijakým křovím, kopřivami a mokřinami. Daleko snazší bylo, dojít tam z německé strany, což jsme si na vlastní kůži ověřili na Pánské jízdě roku 2009. Tou dobou už byl na staré cestě z Újezda do bavorského Rehau na místě bývalého mlýna postavený na Újezdském potoce „Most Evropy“, hlídaný tenkrát svérázným vodníkem (dnes už tam není), přes který jsme přešli do Bavor a pokračovali po upravených cestách až k těm slavným hraničním kamenům s číslem 9, mezi kterými byl uprostřed potoka usazený limnigraf. Teprve později byla k tomuto místu vyznačená sice nepříliš pohodlná, leč celkem bezpečně suchou nohou schůdná asi půlkilometrová pěšina i na naší straně hranice.

Nejzápadnější bod České republiky označuje ocelový sloupek s vyfrézovanými souřadnicemi

Nezápadnější bod české republiky se nachází na dně potoka mezi dvěma historickými hraničními kameny datovanými rokem 1844, kdy se definitivně ustálila dodnes nezměněné hranice mezi Rakouským císařstvím a Bavorským královstvím. Na levém břehu je kámen s písmeny „DB“ jako Deutschland – Bayern, na pravém břehu čteme na kameni vyčerněné české „C“ a sice zabílené, nicméně pořád čitelné „S“, které těm, kdo už zapomněli, napovídá, že jsme na hranici bývalého Československa. Ten limnigraf je tam pořád a aby nebylo mýlky, je přímo nad tím nejzápadnějším bodem republiky vztyčený plochý ocelový sloupek s vyfrézovanými souřadnicemi N 50°15’08.66200″ a E 12°05’26.07181″.

Možná zajímavější, než tenhle bod sám o sobě, je historie obce, na jejímž katastru se nachází. Újezd, německy Mähring, byl nejzápadnější obydlenou vsí při česko-bavorské hranici. Založený byl na počátku 14. století asi na půl cestě mezi městy Aš na české a Rehau na bavorské straně, první písemná zpráva vsi pochází z roku 1331. Tehdy byla uváděná v majetku rodu Neubergů jako Mering, název se pak v průběhu staletí měnil na Merring, Märring a konečně Mähring, pod kterým byla obec známá až do konce 2. světové války.

Obyvatelstvo se tady odjakživa věnovalo převážně zemědělství, což v nadmořské výšce kolem 600 metrů znamenalo hlavně pěstování ovsa, žita, brambor a lnu; obživu poskytovala i práce při těžbě dřeva v okolních lesích. Obec se rozkládala v otevřeném odlesněném údolí na západních svazích Štítarského vrchu (716 m n. m.) a Smrkovce (682 ) na úctyhodné ploše více než 700 hektarů, osídlení ale bylo velice řídké. Nejvíc lidí v Újezdě žilo na sklonku 19. století, v roce 1890 zde napočítali ve 46 domech 295 obyvatel, v roce 1939 už to ale bylo jen 175 obyvatel ve 40 domácnostech.

Likvidace Újezda byla skutečně „důsledná“, zkáze neunikl ani hřbitov, kde prý dokonce byly otevřeny hroby

I tahle v podstatě hrstka lidí dokázala žít bohatým životem. Ve vsi působilo hned pět spolků, kromě nezbytných hasičů to byly Svazek zemědělců, Spolek německé zemské mládeže, Společenství myslivců a Pohřební spolek. Centrem společenského života a oblíbeným výletním místem turistů z obou stran hranic byl hostinec Gasthaus Ludwig s tanečním sálem, kde se každých čtrnáct dnů vesele křepčilo.

Osud vsi se naplnil po druhé světové válce. Do léta 1946 byli všichni zdejší obyvatelé odsunuti, dosídlení nebylo kvůli blízkosti státní hranice na plánu, a obec byla v roce 1948 oficiálně zrušena. Vydrancované a zpustošené domy tu strašily až do roku 1953, kdy byly odstřeleny a srovnány se zemí. Stát zůstal jen jeden, který pohraničníci využívali jako pozorovatelnu, ale i ten byl po roce 1989 zbořený.

Jediné, co se podařilo po roce 1989 obnovit, je pomník s třicítkou jmen padlých ve dvou světových válkách

Zkáze neunikl ani hřbitov, který si v Újezdu založili až v roce 1865, aby se nemuseli se svými nebožtíky trmácet až do Aše. Poslední pohřeb se tu konal v lednu 1946, kdy sem k věčnému spánku uložili mlynáře Egona Korndörfera, který se, patrně v sebevražedném úmyslu v očekávání odsunu, utopil ve vlastním rybníce. Ještě téhož roku ale byl hřbitov zpustošen, údajně měly být i otevřeny hroby, a místo bylo ponecháno na pospas přírodě. K jeho revitalizaci došlo až po roce 2010, kdy byly na místě pietně poskládány zbylé poničené náhrobky a vztyčený vysoký dřevěný kříž.

Na skok v Bavorsku – v dubnu 2021 to byl možná i trestný čin!!

V centru zaniklé obce dnes stojí obnovený pomník padlým z 1. světové války. Jeho štěstím je, že byl vytesán z masivní žuly, takže bez větší úhony přežil i půl století, kdy ležel na místě rozvalený. V roce 1992 byl péčí pracovníků ašského muzea znovu postavený a po roce 2000 zrestaurovaný. Ke jménům 17 zdejších mužů, kteří padli či zmizeli během 1. světové války, byla připojena tabulka se 13 oběťmi války druhé. Třicet padlých ve dvou válkách během tří desítek let ve vsi, která měla kolem dvou stovek obyvatel, to už je opravdu síla…

Jediné, co dodnes připomíná, že tady kdysi žili lidé, jsou aleje krásných vzrostlých stromů, které se od pomníku rozbíhají na všechny strany rozlehlého svažitého prostranství podél dávno už zaniklých cest k rovněž už dávno zbořeným stavením. Místo jak stvořené k zamyšlení nad pomíjivostí života…

Sdílejte tento článek
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. #1 M.Sommer ( Fidlerova) 7.5.2021 - 19.29

    TO JSI MOC INFORMATIVNE A DOJEMNE VYLICIL, JIRKO. TYHLE PREGNANTNI BODY RUZNE PO SVETE ME, COBY TURISTKU, NEKDY
    NALADILY TAK, JAK PISES NA ZAVER : MISTO JAK STVORENE K
    ZAMYSLENI NAD POMIJIVOSTI ZIVOTA…Co tomu asi rikal Tvuj verny pes Brita ?! Zdravim Te. Marika.

(nebude zveřejněn)