Pánská jízda v jižních krajích
Den čtvrtý a poslední – návrat domů


Všechno hezké jednou skončí, a tak v neděli ráno skončil i náš pobyt ve Vodňanech. Náš kolektiv, který má většinou problém shodnout se na nějakém názoru (o politice už se raději nebavíme!), se tentokrát shodnul na tom, že Vodňany byly tou nejlepší destinací a penzionek paní Kotové tím nejluxusnějším bydlením, jaké jsme na Pánských jízdách zatím poznali. Na více než dvousetkilometrovou cestu domů jsme vyráželi kolem desáté a těšili se na překvapení, která nás cestou čekají.

Krásný „císařák“ ve Vodňanech

To první se před mýma očima zjevilo, sotva jsme vyjeli. Navigace mě ven z Vodňan vyváděla cestou, kterou bych nejspíš „naslepo“ nikdy nevyzkoušel. Po úzké mísní silničce mezi rybími sádkami jsme se dostali na druhý břeh rybníka k areálu Výzkumného ústavu rybářského a hydrologického a Střední rybářské školy, před kterou, pod mohutnou rozložitou lípou, stál krásný císařský milník. Dochoval se tu v plné parádě i s „kloboukem“, chybí jen tabule, která kdysi ukazovala jedním směrem k Vodňanům a druhým ku Praze; dneska jsou na sloupu jen prázdná „zrcadla“.

První zastávku jsme dělali podle plánu až po padesáti kilometrech v Chanovicích. Obci, která má nějakých sedm stovek obyvatel, dominuje původně gotický kostel Povýšení Svatého Kříže z poloviny 13. století ozdobený v průčelí na západní straně mohutnou hranolovitou věží. Současná podoba kostela je výsledkem série přestaveb a úprav v letech 1688 a 1717, po požáru v roce 1781 a v 19. a 20. století.

My jsme ovšem do Chanovic nezajížděli kvůli kostelu, v posledních třech dnech jsme si užili daleko hezčích, ale proto, abychom si prošli zhruba doukilometrovou Naučnou stezku „Příroda a lesy Pošumaví“ na západním okraji obce. Zavedla nás nejprve z chanovickému zámku, který vznikl postupnou přestavbou původní gotické tvrze z poloviny 13. století a dnes slouží místním dětem jako škola, a nutno říct, že hezčí školu jsem už dlouho neviděl.

Pánská jízda 2019: zleva stojí Ruda, Brita, já, „Dědýs“ a Michal

Objektem, který nás zaujal, byl „Žižkův kámen“. Skalní hřib, jakých je kolem Lokte a v Krušných horách přehršle, dal vzniknout pověsti, že na něm Jan Žižka odpočíval, když se při dobývání hradu Rabí snažil nalézt a vyplenit janovický dvůr. V hustých lesích kolem Chanovic ale Žižkovi pátrači bloudili marně, dvůr ani po rozsáhlém pátrání nenašli, a tenkrát ještě jednooký vojevůdce mezitím na kameni vyseděl důlek. Tak jsme se na tom kameni všichni společně vyfotili a započali výstup na dominantu zdejšího kraje, 609 m vysoký vrch Chlum.

A to bylo zklamání, protože rozhledna, ze které jsme doufali vidět „celé panoráma Šumavy, od Českého lesa přes střední Šumavu až k Prachaticku a Lipensku, dále rozhled východním a severním směrem do vnitrozemí“, jak sliboval prospekt, byla zavřená. Ono bychom z té rozhledny stejně nejspíš viděli prdlajs, neboť bylo pošmourno, a tak jsme si aspoň přečetli historii její stavby. Jedenatřicet metrů vysoká zděná věž čtvercového půdorysu s osmibkou dřevěnou vyhlídkovou plošinou ve výšce 25 metrů se na Chlumu stavěla dva roky, od července 2008 do července 2010, když dobře deset roků před tím sháněli Chanovičtí na její stavbu peníze. Přišla na tři a půl milionu, z toho uhradili místní 1,4 milionu v hotovosti a 800 tisíc formou dobrovolné bezplatné práce, něco přes milion dal Plzeňský kraj a zbytek přispěly partnerské obce a občanská sdružení. Věž projektoval Ing. Arch. Jiří Kučera z Horažďovic a první návštěvníci na ni po 136 schodech vystoupali v pátek 6. srpna 2010. Nám, jak už výše řečeno bylo, se to v neděli 7. dubna 2019 nepoštěstilo.

Smírčí kříž v Chanovicích

Poslední zastávkou na naučné stezce byl skanzen lidových staveb jihozápadních Čech, ve kterém se kromě nejrůznějších, vesměs dřevěných obytných i hospodářských stavení nachází i jeden smírčí kříž. Silně zvětralý žulový monolit neznámého stáří a původu, vysoký 75 cm, nenese žádné nápisy ani zobrazení, pouze na čele má vysekaný malý důlek. A to je jeho slabina, protože právě do tohohle důlku někdo přičinlivě vecpal jakousi kovovou kuličku, která holou rukou nejde ven, asi je „kvalitně“ zatmelená. Pěkný příklad, jak se dá historická památka zmršit „uměleckým“ doplňkem…

Když jsme opouštěli prostor skanzenu, přijížděla po silnici od chanovického kostela skupinka cyklistů na historických velocipédech. Některá ta kola pamatuju ještě z doby, kdy byla moderní a v Československu se na ně stály fronty, byly mezi nimi ale i velocipédy prvorepublikové i starší, dokonce dva vysoké kostitřasy. Žádné napodobeniny, originály včetně dobových doplňků, které nám ti lidičkové pyšně nabízeli k focení. Byla to patra lidí z Českého klubu malostranských cyklistů, v roce 1901 založeného a dodnes fungujícího.

Mistrovské dílo „architektonického virtuosa“ Kiliána Ignáce Dientzenhofera v Nicově

Další zastávku jsme měli ve 20 km západně ležící Plánici. Diváci TV Barrandov, zpitomělí stopadesátým opakováním Majora Zemana, nejspíš tohle městečko znají jako dějiště masakru komunistických funkcionářů v 50. letech minulého století, protože autor seriálu bůhvíproč zaměnil Babice na Třebíčsku za Plánici na Klatovsku. A tak prý se občas v Plánici objeví turisté, kteří chtějí vidět tu školu, ve které se střílelo, a diví se, že to bylo někde úplně jinde. My takoví troubové samozřejmě nejsme, do Plánice jsme měli namířeno hlavně proto, že jsou snad jediným maým městem na světě, kde se dají vidět dva kostely vystavěné podle plánů architektonického virtuosa českého baroka Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

K vrcholným dílům českého baroka patří poutní kostel Narození Panny Marie, který byl podle Dientzenhoferova projektu vystavěný v osadě Nicov asi dva kilometry východně od Plánice při silnici od Chanovic. Přestože šlo o jeho jednu z prvních samostatných prací, odvedl skutečně mistrovské dílo, které dodnes uchvacuje nejenom svou dokonalostí estetickou, ale i (na pohled neviditelným) technickým důvtipem. Kostel, postavený v blízkosti „léčivého“ pramene na silně podmáčeném pozemku, musel totiž vystavět na dubových pilotech.

Dílem Kiliána Ignáce Dientezhofera je s vysokou pravděpodobností i márnice na přilehlém hřbitově a je mu připisováno i autorství barokní přestavby farního kostela sv. Blažeje v centru Plánice po roce 1755. Ten už jsme ale neviděli, někteří členové výpravy totiž už v Nicově pociťovali velkou únavu a touhu po domově, a tak bylo rozhodnuto přesunout se do Nepomuka ke společnému obědu a pak už samostatně, každé auto zvlášť, pídit domů.

Křížový kámen v Plánici sloužil 130 let jako hraniční mezník

Co jsme ale ještě stihli, byl křížový kámen, který stojí na okraji zeleně značené polní cesty, která začíná na jihovýchodním okraji Plánice a vede do Hnačova. Masivní, hrubě opracovaná žulová deska o rozměrech 72 x 48 cm s vysoce vystupujícím reliéfem kříže neměla smírčí funkci. Jako hraniční kámen označovala 1776 do roku 1908 hranice obecního majetku. Byla tím posledním, co jsme na premiérové jarní Pánské viděli.

Další fotky z cesty domů

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)