Podzimní pouť do „kostela duchů“ v Lukové


O postavách „duchů“ v kostele sv. Jiří v Lukové na Manětínsku se píše už od roku 2012, kdy si zchátralý svatostánek vybral student Fakulty designu a umění Západočeské univerzity v Plzni Jakub Hadrava, aby zde realizoval projekt své bakalářské práce. Jako předlohu použil řadu skutečných lidí, které naaranžoval do potřebných pozic, obalil igelitem, překryl prostěradly a krajkami a zalil sádrou, kterou pak nechal vytvrdnout. Vytvořil tak uvnitř zpustlého svatostánku dvaatřicet sádrových soch, postávajících či sedících v lavicích, jako tu druhdy ve zbožném rozjímání postávali či posedávali lidé (čti sudetští Němci), kteří se sem do kostela celá staletí chodili modlit. Kostel, tou dobou těsně před spadnutím, se rázem stal vyhledávanou atrakcí; za pět let od roku 2013 do konce roku 2017 ho navštívilo skoro 13 tisíc lidí, kteří na dobrovolném vstupném přispěli na jeho opravu částkou více než půl milionu korun. První listopadovou sobotu jsme se k nim připojili i my.

První z lukovských „duchů“ vítá návštěvníky kostela sv. Jiří hned u vchodu.

Bylo by asi hloupé, kdybych tady z webových stránek obce opisoval historii Lukové a kostela sv. Jiří, koho to zajímá, může si kliknout na http://www.lukova-kostel.cz/.  Osobně mohu akorát dodat, že to je místo, kam se rozhodně vyplatí zajet, i když posedět v kostelní lavici v zamyšlení o samotě, pouze mezi těmi „duchy“, se sotva kdy podaří. Kostel se pro veřejnost otevírá pouze o sobotách a lidí sem jezdí čím dál víc. Lidí jak much bylo v Lukové i tu první listopadovou sobotu, přilákalo je sem vystoupení pěveckého sboru ARNICOR z Třemošné. My jsme si jeho umění vychutnali při zkoušce asi hodinku před koncertem, kdy se také ještě dalo projít mezi lavicemi, vystoupat na kůr a vyfotit si pár těch „duchů“. Pak se ale kostel začal plnit, a když jsme viděli, kolik aut se sem po uzoulinké silnici od Mezí tlačí, raději jsme odejeli domů.

Boží muka u Kejšovic

Vraťme se ale ještě k cestě „tam“, na které jsem si „odmázl“ pár restíků, které mi zbyly z posledního zájezdu na Manětínsko v září 2009. První zastávku jsme si tedy udělali ve vsi s roztomilým jménem Polínka, odkud jsme se vydali do Kejšovic. Ve dvou, s přítelem Vladimírem zvaným Abbé, a pěšky, neboť jsme s sebou měli Britu, a pejsek se musí (a na rozdíl od nás i chce) občas proběhnout. Před zastavěnou částí osady, ve které dnes trvale žijí jen čtyři lidé, stojí vpravo od silnice zajímavá Boží muka. Kamenný sloupek ve tvaru komolého jehlanu je nahoře zakončený náznakem kříže, pod kterým je vytesaná mělká trojúhelníková nika, kde asi býval a už dávno není nějaký svatý obrázek. V katalogu státem chráněných památek je tohle dílko charakterizováno jako „drobná lidová architektura 17. století“ a k tomu není co dodat.

Barokní Boží muka na cestě z Polínek do Krs

Na další pěkná barokní Boží muka jsme k mému nemalému překvapení narazili u silnice mezi Polínky a Krsy, kde jsem chtěl Vladimírovi ukázat smírčí kříž, který mám v galerii už od roku 2014. Ta Boží muka stojící jen pár metrů o něj jsem tenkrát neviděl, a není divu. Z fotodokumentace na stránkách NPÚ jsem si vyčetl, že od roku 1958 památkově chráněný objekt tou dobou ležel poražený a zarostlý travou; první fotky stojících Božích muk tam jsou až z roku 2016. Je to docela hezký kousek, proti těm kejšovickým výtvarně i řemeslným zpracováním daleko dokonalejší. Na hranolovém soklu stojící ionský sloupek se zdobným abakusem a na něm čtyřhranná lucerna s kovovým křížkem. Na soklu zřetelný německý nápis „Kommte ihr alle die ihr mühslig nud beleiden seid ich will euch erguicken“ a letopočet 1703, v oknech lucerny svaté obrázky (novodobé, na fotkách z roku 2016 ještě nejsou).

O pár kilometrů dále mě čekalo další překvapení, tentokrát hraničící s šokem. U silnice mezi Březínem a Nečtinami vpravo od cesty je postavený křížový kámen, který do daleka svítí novotou, jako by byl nabílený vápnem. Jestli je to opravdu ten, který celá léta ležel pohozený za plotem nečtinské hasičské zbrojnice (fotil jsem ho tam v roce 2009), tak je to další případ znehodnocení historické památky neodbornou renovací. Ještě by se dalo odpustit, že jej kdosi „očistil“ tak důkladně, že pozbyl všechnu patinu; s tím si příroda poradí za pár let. Ale domodelovat pozitivní reliéfy latinských křížů na obou stranách kamene z nějakého betonu tak, že to na první pohled trkne do očí i naprostého laika, je krok bohužel nevratný a neodpustitelný. Bude-li někdy někdo vytvářet lapidárium zmršených kamenných křížů, může ten nečínský postavit hned vedle kříže z Rudolce.

Kruhová stéla ve zdi domu čp. 62 v Nečtinech

V Nečtinách byly, co vím, jen dva kříže. Jeden je zazděný v tarásku penzionu U Kaprů, kde jsme s Maruškou v září 2009 strávili týden dovolené; podle majitele penzionu a místního amatérského historika Jiřího Kapra jde prý o hraniční kámen tepelského kláštera, důkazem má být kamenická značka v dolní části kříže, která je ovšem ukrytá pod zemí. Pak ten křížový kámen, který byl v roce 2009 pohozený za plotem u hasičské zbrojnice, a dnes je pravděpodobně „opravený“ a usazený u silnice do Březína. V prosinci 2014 se na webu smircikrize.euweb.cz objevila fotka třetího nečínského kříže, kruhové stély s reliéfem snad maltézského kříže, zasazené ve zdi domu čp. 62. Jak se tam octla, jestli tam třeba byla „odjakživa“ schovaná pod omítkou a na světlo Boží se dostala při opravě fasády, jsem se nikde nedočetl a nijak mě to netrápí.

Křížový kámen v chatové osadě v Manětíně

Pro Manětín mám slabost od chvíle, kdy jsem tohle pozoruhodné barokní městečko navštívil poprvé, a to už je jistě dobře půl sta roků. Jezdil jsem sem často a rád, strávil jsem tu nezapomenutelnou dovolenou v domečku v zámecké zahradě a dostal se do míst tehdy a vlastně dodnes nepřístupných, třeba do hřbitovního kostela sv. Barbory. Je tedy s podivem, že jsem ze čtyř v evidenci SPVKK zapsaných křížových kamenů až doposud navštívil jen tři, postavené tehdy u zdi kostela sv. Jana Křtitele (dnes rovněž kvůli nějaké rekonstrukci uzavřeného). Pro čtvrtý zářez na paždě jsem si došel až teď. Nevelký, asi 60 cm vysoký žulový jehlan s negativním reliéfem řeckého kříže stával původně východně od Manětína u polní cesty z České Doubravice do Štichovic, dnes je umístěný v malém lapidáriu před poslední z chat v osadě nad silnicí do Plzně. Od něj jsme už jeli rovnou do Lukové, vlastně na začátek tohoto příspěvku…

Pár fotek z výletu

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)