Babí léto s Britou – 5
Výprava za ztracenými Židy v Lomničce


Ani konec října nepřinesl zásadní změnu počasí k horšímu, a tak jsme si naší oslavu babího léta s Britou užívali naplno i v prvních dnech listopadu. A protože už jsme všechny naplánované cíle u nás na Sokolovsku navštívili (viz předchozí příspěvky), vydali jsme se hledat stopy ztracených civilizací do nepříliš probádaných končin chebského okresu. Nakreslili jsme si na mapě okruh z Velkého Luhu přes Luby a Vackov do Lomničky, kde byl hlavní cíl dne, a pak zase zpátky do Velkého Luhu. S plánovanými odbočkami k památkám by to dalo skoro dvacet kilometrů, a proto jsme kratší polovinu cesty jeli vlakem.

Jedinou historickou památkou Velkého Luhu je sloupek s reliéfem Nejsvětější Trojice

Jako místo startu a cíle naší pouti jsme zvolili Velký Luh, nevelkou a zřejmě nepříliš významnou obec zhruba na půl cestě mezi Skalnou a Plesnou. Na oficiálním webu obce se člověk dočte, že Velký Luh (německy Großloh) byl založen v roce 1726 na tehdejší cestě z Chebu přes Skalnou a Plesnou do Adorfu v místě odbočky do Lubů, že prvními obyvateli zde byli drobní zemědělci, poddaní do roku 1849 skalenskému panství, a že koncem 19. století byly u obce otevřeny kaolínové jámy, které se po ukončení těžby proměnily oblíbené rekreační rybníky pojmenované Šmatovka a Cesar a obklopené rekreačními chatami. Dneska tu pracovní příležitosti nejsou skoro žádné, lidi za prací jezdí do Skalné, Plesné nebo o něco vzdálenějšího Chebu, pokud tedy nejsou „na dávkách“. Obci přesto neschází sebevědomí, poprvé se osamostatnila v roce 1877 a vydrželo jí to až do roku 1960, kdy byla připojena k obci Křižovatka, podruhé se osamostatnila po pádu komunismu v roce 1991 a samostatnou obcí je dodnes. Dnes je tady v 55 domech trvale hlášených 150 obyvatel, ale možná jich bude brzo víc, neboť se tady staví 24 nových rodinných domů. Rekord z roku 1905, kdy ve Velkém Luhu napočítali 79 domů a v nich 480 obyvatel, ale asi jen tak nepadne.

Ježíš s křížem, žehnající Bůh Otec a nad nimi Duch Svatý v podobě holubice v podání anonymního regionálního kameníka

Největší a vlastně jedinou pamětihodností Velkého Luhu je oválný reliéf Nejsvětější Trojice, který stojí na čtyřbokém profilovaném soklu s letopočtem 1821 při silnici do Plesné před železniční zastávkou. Hezká práce neznámého, nejspíš regionálního autora zobrazuje typický obrázek: vpravo je Bůh Otec s pravou rukou pozdviženou v žehnajícím gestu, vlevo Kristus držící v levé ruce kříž a nad nimi se vznáší Duch svatý v podobě holubice. Reliéf o rozměrech 80 × 60 cm vytesaný s profesionální dokonalostí do pískovce je shora zakrytý plechovou stříškou, která má zřejmě zásluhu na jeho velmi dobrém stavu, německý nápis na soklu ze žuly už je ale nečitelný.

Vlak do Lubů přijel na minutu přesně a vlídná paní průvodčí si řekla o pět korun, což byla asi vůbec nejmenší položka, jakou jsem letos platil. Cesta nám utekla jako voda, ostatně je to jen osm kilometrů, a za pár minut jsme vystupovali v Lubech. Nechtěl jsem se tu moc zdržovat, prošli jsme se akorát ke kostelu a na náměstí zkontrolovali, zda pořád jsou na svých místech dvě nejznámější lubské památky, barokní mariánský sloup a houslař karlovarského sochaře Hugo Uhera.

Panna Maria s díttem v náručí v pohledu od jihu

Mariánský sloup byl v Lubech, které se tehdy všem jmenovaly Schönbach, vztyčen v roce 1699 a jde o dílo svým způsobem mimořádné. Panna Maria je na něm totiž zobrazena jako jedna figura s tvářemi na obou stranách hlavy a rovněž Ježíška drží v náručí vepředu i vzadu. Na severní straně sousoší Maria objímá levou rukou své nahé dítě, které jí sedí na klíně a tiskne levou rukou ke své hrudi královské jablko s křížkem. Na jižní straně oběma rukama objímá bederní rouškou lehce přioděného Ježíška, který se jí spící choulí v náručí. Mariánský sloup měl pohnutý osud, za druhé světové války byl z náměstí přemístěný do úkrytu za kostelem, kde na něm pracoval zub času až do roku 2004, kdy se ho podařilo opravit a vrátit na své místo. Moc pěkné dílo je bohužel umístěné na šest metrů vysokém sloupu a ať se fotí z kterékoli strany, vždycky je to proti obloze.

Houslař Hugo Uhera je symbolem Lubů už víc jak devadesát let

Sochu houslaře vytvořil Hugo Uher na objednávku místní Sekce houslařů, kteří chtěli vzdát hold všem neznámým výrobcům hudebních nástrojů, kteří se zasloužili o rozvoj tohoto řemesla na Lubsku. Tradice výroby houslí tady sahá až k počátkům 17. století, nejstarším dochovaným nástrojem odtud je v muzeu v Norimberku uložená viola od Johanna Adama Pöpela s datem 1664. Ve 20. letech minulého století, kdy byla stavba pomníku zadána, pracovalo v hudebním průmyslu v Lubech a okolí přes 4000 lidí, dnes mají celé Luby jen okolo 2300 obyvatel (a okolní osady jsou vesměs liduprázdné). Odhalení pomníku v létě roku 1927 bylo velkou oslavou zdejšího houslařství a houslař v kožené zástěře s nástrojem v rukách stojící na zeměkouli posazené na bohatě tvarovaném soklu se brzy stal a dodnes zůstal nejznámějším symbolem města Lubů.

Z Lubů jsme se vydali po červeně značené turistické „magistrále“, která vede z Chebu do Kraslic a je se svými více než 52 kilometry nejdelší souvisle značenou turistickou trasou Karlovarského kraje. My jsme z ní ovšem absolvovali jen sedm kilometrů přes Vackov a Lomničku do Velkého Luhu. Na začátku jsme se ještě zastavili na místním hřbitově, kde jsem chtěl koupit kytičku na hrob Karla Šrámka, ale prodej květin se v Lubech na hřbitově neprovozuje ani na Dušičky, a tak jsme u hrobu muže, kterému sběratelé kamenných křížů vděčí za mnohé, jen tiše postáli. Mezitím se už také zvedla ranní mlha (bylo po poledni!), a tak jsme mohli na cestě k Vackovu obdivovat výhledy na chebskou pánev orámovanou daleko na obzoru vrcholky Slavkovského lesa. Bylo to také jediné, co jsme na pěti kilometrech z Lubů přes Vackov do Lomničky viděli, pokud někdy v minulosti tuhle cestu vroubily nějaké křížky, boží muka či sochy svatých, jsou nenávratně pryč.

Lomnička (německy Steingrub), pokud to někoho zajímá, je jedna ze tří obcí toho jména v západních Čechách, další dvě jsou na Plzeňsku (část obce Plasy) a na Tachovsku (část obce Kšice), Lomnička je i v okrese Brno-venkov a jednu bychom našli i na Slovensku v okrese Stará Ľubovňa. Ta „naše“ se rozkládá asi dva a půl kilometru od města Plesná, jehož je dnes součástí, a je v ní evidováno 52 adres a trvale hlášena necelá stovka obyvatel. Založena byla jistě před první polovinou 14. století, první písemná zpráva je z roku 1348.

Smírčí kříž před bývalou jednotřídní školou v Lomničce

Dominantou obce je kostel Nejsvětějšího Srdce Páně z konce 19. století, nedaleko od něj stojí pomník padlým s třicítkou jmen; kdyby měla Lomnička obětovat třicet mužů dnes, nezbyl by tu už žádný. Pod kostelem stojí rozpadající se budova bývalé jednotřídky, do které ještě po druhé světové válce chodily dvě desítky dětí; dneska, pokud tu nějaké děti jsou, jezdí do školy do Plesné. Před školou v mírném svahu usazený smírčí kříž s odlomeným levým ramenem, který snad původně stával na křižovatce cest v prostoru dnešní návsi. Býval též v Lomničce jakýsi „zámek“, o kterém se na zanikleobce.cz píše, že byl postavený někdy v 18. století a zbořený v roce 1968 beze stopy, nezachoval se prý dokonce ani žádný obrázek či fotka.

Pamětihodnost, za kterou se do Lomničky vyplatí si zajet, je bývalý židovský hřbitov. Leží asi kilometr jihozápadně od obce na rozhraní polí a lesa při staré polní cestě do Plesné. Židé se v Lomničce usazovali od poloviny 18. století, v roce 1793 napočítali ve vsi 12 rodin, což dělalo 55 osob, a ještě ve 40. letech 19. století bylo v Lomničce evidováno devět rodin izraelského vyznání. Pak se ale jejich počet snižoval až na poslední dva Židy v roce 1900, deset let nato už tady nebyl žádný. Prostě se ztratili…

Jedinou hmotnou památkou na Židy v Lomničce je lesem zarůstající hřbitov

Židé v Lomničce nežili v uzavřeném ghettu, jejich obydlí byla rozptýlena po celé vesnici. Centrem jejich duchovního života byla modlitebna, která byla podobně jako u většiny chudých židovských obcí zřízena v některém z obytných domů a pravděpodobně se během 19. století občas stěhovala. Rabínů bylo jistě dost, jmenovitě je ale doložený jediný, který žil v domě čp. 69 na východním okraji obce (dům je po přestavbě obydlený a veřejnosti nepřístupný). Nejznámějším rodákem židovského původu je nesporně zakladatel amerického reformního judaizmu rabín Isaak Mayer Weis-Wise, který tu měl světlo světa spatřit v roce 1919 (zemřel v roce 1900 Cincinati), někteří badatelé ale data o jeho narození v Lomničce zpochybňují.

Hřbitov, na kterém byli pohřbíváni i Židé z okolí, má výměru 1500 metrů čtverečných a nachází se na něm dvaaosmdesát náhrobních kamenů s texty v hebrejštině a němčině, srozumitelnými ovšem jen odborníkům. Jako datum založení se uvádí rok 1822, ale je pravděpodobné, že se tu pohřbívalo už dříve. Nejstarší náhrobek, který se podařilo identifikovat, pochází z roku 1836, nejmladší z čitelných náhrobků patří Anně Rosenbaumové z Lomničky, která zemřela v roce 1895 (na webu Karlovarského muzea se uvádí jako nejmladší náhrobek Jacoba Schneidera z Nového Kostela, který zemřel v roce 1924). O hřbitov, za nacistické okupace silně poničený, se podle všeho nikdo nestará a náhrobky tiše zarůstají lesem, to místo ale svoje tajemné kouzlo doposud neztratilo…

Pár fotek z výletu

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)