Krušnohorská pouť do Kalku a Nové Vsi


Jsou místa, kam se člověk vrací rád, protože se mu tam líbí, a jsou místa, kam se člověk vrací hlavně proto, aby si splnil to, co mu napoprvé nevyšlo. Právě takový motiv měla moje cesta do Kalku, kde jsme v listopadu 2010 marně hledali torzo smírčího kříže s vyrytým motivem meče. Měl být uložený (alespoň podle katalogu Kamenné kříže Čech a Moravy) v domě čp. 34, tam jsme se také ptali, ale o nějakém kříži tam nikdo nikdy nic neslyšel. Koukali tam tehdy na nás s neskrývaným podezřením jako na darebáky, kteří si tipují místa k vykradení, raději jsme mazali rychle pryč. Přesnou adresu jsem dostal až po téměř osmi letech, a tak jsem jel najisto, a abych se netrmácel hnedle sto kilometrů kvůli jedinému křížku, vzal jsem to přes Kojetín a Novou Ves a připsal si tři nové zářezy na pažbě.

Historie Kalku sahá určitě dál než do roku 1555, ze kterého je o něm první písemná zmínka, slušný přehled se dá najít na webových stránkách obce. Podobně jako u většiny krušnohorských měst byl pro rozvoj Kalku rozhodující průmysl.  Už v 70. letech 18. století tady pracovaly dvě vysoké pece, tři válcovny tyčí a hamr na výrobu nářadí a v polovině 19. století zdejší železárny zaměstnávaly víc než polovinu ze zhruba osmi stovek obyvatel obce. Ve druhé půli 19. století už ale zdejší továrny neustály levnější konkurenci z Kladna a Ostravy, železárny po roce 1868 odkoupily chomutovské Mannesmannovy závody a ostatní provozy se postupně přeorientovaly na výrobu spotřebního zboží – smaltované nádobí, hračky, nábytek nebo hřebíky.

Železná struska byla v Kalku nejsnáze dostupným stavebním materiálem

Zatímco na pohlednicích z doby první Československé republiky jsou ještě v panoramatu obce vidět tovární komíny, dneska už průmyslovou minulost Kalku připomínají jen ruiny zdejší pily. Připomínkou někdejší těžby vápence je také název obce, odvozený od německého jména pro vápno Kalk. Ve starších historických pramenech je obec uváděna jako Kholich nebo Kalch, z čehož se vyvinulo pozdější německé jméno Kallich, po druhé světové válce „počeštěné“ na Kalek (kdyby bylo po mém, zůstal by Kalich s jedním „l“). A ještě jednu připomínku zaniklé výroby železa jsme tady objevili – dům čp. 45, který jsme navštívili, je totiž postavený z cihel vyrobených ze strusky. Bývaly prý tyhle cihly tady běžné, nejspíš je takových stavení v obci víc, tohle je ale v rekonstrukci a má otlučenou omítku, takže cihly je možné je studovat v nejjemnějších detailech.

Torzo smírčího kříže s rytinou meče opatruje pan Mlčoch v chodbě rozestavěného domu…

V domě čp. 45 se také ukrývá vlastní důvod, proč jsem vlastně do Kalku jel. Stavení před časem koupil pan Mlčoch, který je upravuje na rekreační bydlení. Při shánění stavebního kamene pak objevil na severním okraji parkoviště u hraničního přechodu Hora sv. Šebestiána kamenný kříž s vrypem dvojručního meče, jehož čepel zůstala na odlomené a dnes ztracené noze kříže. Torzo má uložené v chodbě rozestavěného domu a plánuje je v brzké době zasadit do nízkého tarásku nad kolem domu procházející silnicí. Aspoň tak nám to říkal a není důvod mu nevěřit…

O původu kříže nic neuvádí ani většinou dobře informovaný německý web suehnekreuz.de. Dozvíme se tam, kromě okolností nálezu, že kříž je zhotovený z jemnozrnného pískovce, který se nikde v Krušnohoří nevyskytuje, a domněnku, že v domě, kde je dnes uložený, mohla být v minulosti fara. To je ovšem krajně nepravděpodobné (uvedené je to ostatně s velkým otazníkem), neboť kostel v Kalku stojí na vršku na opačném konci vsi dobře kilometr odtud, to by se pan farář pěkně naběhal… Vzorně opravený kostel je v majetku obce a po dalších úpravách interiéru by měl sloužit jako kulturní centrum obce.

Na západ od Kojetína už je normálním lidem nepřístupný vojenský prostor

Kalek byl třetí a poslední zastávkou cesty, kterou jsem podnikl se svými kamarády, karlovarským malířem Václavem Balšánem, přímým potomkem rodiny, která v Kalku žila po několik generací až do ostudného vyhnání československých Němců po roce 1945, a účastníkem našich Pánských jízd Vláďou Meistrem. Vůbec poprvé jsme stavěli v Kojetíně. Jménem Kojetín se u nás pyšní dvě města, jedno je v okrese Přerov a druhé na Havlíčkobrodsku, ale i vesnička o pouhých 27 číslech ležící 12 kilometrů jižně od Kadaně. Končí tu svět, pár metrů za posledním stavením na západním konci osady už začíná Vojenský újezd Hradiště, kam je „normálním“ lidem vstup zapovězen.

Smírčí kříž v Kojetíně

My tenhle zákaz porušit nemuseli, naším cílem byl právě ten poslední dům čp. 55. U plaňkového plotu, kterým je obehnaný, se nachází několik kamenů, přenesených sem Bůh ví odkud. Je tu sokl, na kterém býval kovový kříž, vztyčený „ke slávě Boží“ v roce 1874, kámen poněkud barokních forem s dnes už nečitelným nápisem a hlavně – pěkný smírčí kříž. Původně měl stát někde mezi Kojetínem a Vlkaní (Franz Wilhelm v roce 1906 uvádí „zwischen Kojetitz und Wilken“), nic bližšího jsem ale nenašel. Kříž je zakreslený i na serveru mapy.cz, píše se tam, že „byl nalezen v příkopu pod Zvoníčkovem“, tam byl ale nalezený jiný kříž, který dnes stojí u rybníka v Radonicích.

Dalším místem v itineráři naší cesty do Kalku byla Nová Ves. Obec toho jména se nachází skoro v každém z celkem 76 okresů České republiky, zaznamenáno jich je dvaašedesát. My jeli do Nové Vsi v Krušných horách (Neudorf im Erzgebirge).  Kdysi prosperující obec na frekventované silnici do Saska, kde při sčítání v roce 1930 napočítali 1422 obyvatel, z toho 26 Čechoslováků, se v důsledku vyhnání Němců po 2. světové válce vylidnila a zpustla. Dnes tady žije kolem sta lidí, z někdejších 175 domů stojí jen pětatřicet a Nová Ves je od roku 1961 součástí obce Hora Svatého Šebestiána.

Smírčí kříž na místě zbořeného kostela v Nové Vsi

Dominantou Nové Vsi býval klasicistní kostel s hranolovou věží, postavený v roce 1834 na místě staršího kostela zmiňovaného prvně už ve 14. století. I ten o roce 1945 zpustl, v roce 1965 byl z důvodu „špatného technického stavu“ vyškrtnutý ze seznamu chráněných památek a o dva roky později zbořený. Zůstalo po něm prázdné, stromy lemované prostranství, pod kterým se v trávě krčí malý smírčí kříž. Vztahuje se k němu pěkná, leč pravdě málo podobná legenda o zlovolném mlynáři z dnes již neexistujícího „Kirchenmühle“, který nechal na tomto místě stojící domek zbořit jen proto, že mu vadil ve výhledu, a jako trest za tento zločin mu bylo uloženo postavit kamenný kříž.

Smírčí kříž v Nové Vsi u cesty na Horu Sv. Šebestiána

Něco málo přes půl metru vysoký a stářím už notně poznamenaný klínový kříž s pozitivním reliéfem sekery na čele jsme  symbolem sekery tady jsme našli už v roce 2010 během Pánské jízdy. Nejspíš to byla náhoda, jinak si nedovedu vysvětlit, proč jsme se tenkrát vůbec nepokoušeli vyhledat druhý novoveský smírčí kříž, který se nachází jen nějakých dvě stě metrů dále. Pěkný, necelý metr vysoký pískovcový kříž se zakulacenými rameny je postavený vlevo od cesty u slepé místní komunikace ve směru na Horu Sv. Šebestiána. Vztahuje se k němu legenda o tragické smrti dvou bratrů, kteří zde chtěli vyzvednout poklad, dostali se přitom do sporu a navzájem se pozabíjeli, jiná verze vypráví o souboji a vzájemném usmrcení dvou řeznických tovaryšů.

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)