Pánská jízda 2017, den třetí:
Expedice na Krušnou horu a Hudlickou skálu


Po pátku, kdy jsme nachodili jistě víc jak 15 kilometrů v často dost obtížném terénu, byl program na sobotu koncipovaný jako odpočinkový. Hlavním cílem bylo zdolání Krušné hory, což představovalo pěší túru jen asi půl druhého kilometru celkem mírného stoupání. O tom, že kromě Krušných hor, které mám doma před očima, kdykoli otočím hlavu směrem k severu, existuje ještě Krušná hora v jednotném čísle, jsem přitom ještě dva týdny před touhle Pánskou neměl nejmenšího tušení a objevil jsem ji úplnou náhodou kdesi na internetu.

Křížový kámen na Křivoklátě

Krušná hora je jedním z vrcholků Křivoklátské pahorkatiny, nachází se na katastru obce Hudlice v okrese Beroun. Z Rakovníka je to autem asi třicet kilometrů, první dobrodružství jsme si ale užili už na půl cestě na Křivoklátě. Právě tam, v areálu jednoho z nejzachovalejších a nejnavštěvovanějších gotických hradů v Čechách, je uložený jeden ze šestnácti kamenných křížů evidovaných na Rakovnicku. Celá léta stával na druhém hradním nádvoří, někdy kolem roku 2010 byl ale přemístěný na parkán. Víc než proč k tomu transferu došlo, zajímalo mě, jak se k němu dostat, když v listopadu na hradě provádějí jen po interiérech a prohlídkový okruh po hradbách je uzavřený. Účinná se ukázala být metoda „líná huba, holý neštěstí“ – poprosil jsem paní v pokladně, jestli by se to dalo nějak zařídit, paní zatelefonovala průvodkyni, která měla sice ten moment volno a byla doma, ale na zavolání během nějakých dvaceti minut přiběhla a na parkán nás doprovodila. Díky slečně Alence tak do mé „sbírky“ přibyla pěkná kruhová stéla s klínovou základnou a reliéfem kříže se zahrocenými rameny a hlavou na čele.

I Křivoklát má svou „zadní tvář“ – pohled z Huderky

Čekání na Alenku jsme si zkrátili výstupem na volně přístupnou věž Huderku, ve které císař Rudolf II. věznil svého nezbedného alchymistu Edwarda Kelleyho. Příznačné je, že šarlatán Kelley tam netrpěl za svoje neúspěchy při výrobě elixíru života a proměně železa ve zlato, nýbrž za to, že v opilosti zabil jednoho z dvořanů. V prodejní galerii nějakého místního řezbáře a keramika na prvním hradním nádvoří jsem pak koupil Marušce hrneček s obrázkem kočičky, abych trochu utišil její stesk po našem statečném kocourkovi Bárovi, který týden před tím odešel z domova, aby se už nikdy nevrátil…

Rozhledna na Krušné hoře

Návštěvu Křivoklátu jsme zakončili skvělou zelňačkou v krčmě na parkovišti pod hradem a pokračovali ke Krušné hoře. K jejímu vrcholu vede několik cest, my zvolili tu nejkratší z parkoviště Na Vartě asi tři a půl kilometru západně od Hudlic. Cesta odtud vede kolem areálu bývalého dolu Gabriela, svého času největšího hlubinného železnorudného dolu v Československu. Těžba v něm byla (kvůli nízké efektivitě zpracování vytěžené rudy) ukončena v 1. polovině 60. let minulého století a důl byl zlikvidován. Vzala přitom za své celá řada historických technických zařízení, která by dnes byla ozdobou každého hornického muzea nebo skanzenu. Z celého dolu tak nezůstalo vůbec nic, zachoval se jen objekt strojovny, který je dnes v soukromém majetku přestavěný pro rekreační účely. Stojí pár metrů od modře značené turistické cesty na vrchol Krušné hory, ale vydat se k němu opravdu nestojí za to.

Ze dřeva je na Krušné hoře úplně všechno, i vnitřní tubus se zavěšeným točitým schodištěm

To vrcholek Krušné hory v nadmořské výšce 606 metrů je jiná káva. Zdobí ho vyhlídková věž s poetickým jménem Máminka, vystavěná podle projektu známého architekta Martina Rajniše na místě, kde už před sto lety stávala dřevěná triangulační věž. Rajniš, pro jehož tvorbu jsou typické stavby ze skládaného dřeva, nejznámější je určitě Nová poštovna na Sněžce, zůstal tomuto materiálu věrný i tady a Máminku navrhl jako 33 metry vysoký trojboký jehlan s točitým schodištěm z dubových desek zavěšeným v ose stavby. Na každém z 96 schodů, které vedou k vyhlídkové plošině ve výšce 21 metrů nad zemí, je vypáleno jméno některého z desítek firem, spolků i jednotlivých lidí, kteří na stavbu rozhledny přispěli. Počasí bylo o poznání lepší, než když jsme dva dny před tím byli na Senecké hoře, a vidět tak bylo o poznání dál, hřeben Šumavy, 90 kilometrů vzdálený Klínovec a dokonce prý i Ještěd a hřeben Krkonoš, které jsou odtud prý vidět za dobrých povětrnostních podmínek, jsme ale bohužel neviděli.

Výstup na Hudlickou skálu má místy až vysokohorský charakter

Rozhledna Máminka na Krušné hoře sice právem platí za největší turistickou atrakci Hudlic, rozhodně tady ale není atrakcí jedinou. Soupeřit s ní může Hudlická skála, která se do nadmořské výšky téměř 500 metrů vypíná na jihozápadním okraji obce. Zajímavý geologický útvar vytvořila příroda z obrovských buližníkových bloků, vrcholek má tvar pyramidy a pod temenem skály se na jižní straně nachází jediná nekrasová jeskyně v Českém krasu. Je dlouhá nějakých 12 metrů a v jejím nejzazším koutě prý je kamenný stůl, za nímž sedává panna v bílém rouchu a šije košili. Až bude hotová, přijde konec světa, ale toho my se nedožijeme. Děvče totiž šije tempem jeden steh za jeden rok.

Kukátkové zaměřovače na vrcholku Hudlické skály

Přesvědčit se o pravdivosti téhle pověsti nám nebylo dopřáno, štěrbinovitý vstup do jeskyně je totiž tak úzký, že se jím sotva protáhne útlé děcko. Do téhle kategorie žádný z nás nepatří, a tak jsme raději vystoupali na vrchol, odkud je pěkný výhled do širokého okolí. Pro ty, kdo si nejsou jistí, který kopec v okolí je který, jsou do vrcholového skaliska vsazena kovaná kukátka, která usměrní zrak správným směrem.

Hudlice mají i své slavné rodáky, nejznámější z nich je národní buditel, lexikograf, spisovatel a překladatel Josef Jungmann (1773 – 1847). V obci ho už od roku 1873 připomíná pěkný pomník z novojáchymovské litiny, jeho rodný dům je zařízený jako muzeum, v listopadu samozřejmě zavřené. Otevřená zato byla Hospůdka u Jungmanna, kam jsme si po sestupu z Krušné hory zašli na oběd. Na guláš jsme čekali víc jak půl hodiny, neboť paní z kuchyně „musela“ na fotbalové hřiště pro pivní sudy, a když jsme se konečně dočkali, dostali jsme bramborové knedlíky vysušené v mikrovlnce tak, že zkazily i celkem slušně uklohněný guláš. Není holt každý den svátek…

Kousek nad tou hospůdkou je další hudlická zajímavost, kostel sv. Tomáše, postavený tady v pseudorománském slohu v poslední čtvrtině 19. století. Stavěl se na místě starého dřevěného kostelíka, a to dost netradičním způsobem tak, že původní kostelík byl postupně obezděný a rozebrali ho teprve po dokončení nového kostela.

Jedinou pamětihodností Otročiněvsi je Kolomazný kámen

Zpátky do Rakovníka jsme to vzali přes Otročiněves, kam jsou to z Hudlic asi tři kilometry. Vesnice, kde je dnes evidováno 167 adres a něco málo přes půl tisíce obyvatel, se může pochlubit více než tisíciletou historií, nejstarší písemná zmínka o ní se váže k roku 1005. V Kosmově kronice je psáno, že  „proradní Vršovci pod záminkou společného lovu vylákali přemyslovského knížete Jaromíra, při hostině na usmířenou se však opili, rozvášněni se vrhli na svého panovníka, přivázali ho k pohanskému dubu a bavili se tím, že po něm stříleli šípy. Ve chvíli nejvyšší úzkosti přispěchal knížeti na pomoc věrný myslivec Hovora, který přivedl ozbrojené družiníky. Z vděčnosti za zázračné vyváznutí nechal Jaromír nad pařezem poraženého obětního dubu postavit kapli k poctě svého patrona sv. Jana Křtitele a ke kapli přidělil strážníky z Otročiněvsi. Soudí se, že se tak stalo roku 1005“.

Nás do Otročiněvsi přivedla touha vyhledat „Kolomazný kámen“, který je jednou z pěti drobných kamenných památek, evidovaných (na webu smircikrize.euweb.cz) v okrese Beroun. Jako tipy pro některou z příštích výprav na Berounsko jsem si vypsal dvě „nejautentičtější“ – v Neumětelích mají kámen, který označuje hrob Šemíka, a v kostele sv. Ludmily v Tetíně mají pod oltářem uložený kámen, na kterém měla být zavražděná svatá Ludmila. V Tetíně je také ve zdi uzavírající prostor před kostelem sv. Kateřiny zazděný jediný kamenný kříž evidovaný v berounském okrese, nejde ale o kříž smírčího typu, nýbrž o architektonický prvek, který byl v roce 1929 sejmutý ze střechy kostela.

Kolomazný kámen přenesený technikou frotáže na papír

Ale zpět ke Kolomaznému kameni. Ten se nachází na katastru Otročiněvsi asi dva kilometry severně od centra obce při silnici z Nižboru do Křivoklátu v lokalitě Lísa. V místě, kde se silnice od Nižbora větví doprava na Křivoklát a doleva na Otročiněves, pokračuje mezi těmito dvěma asfaltkami lesní cesta, která byla kdysi hlavní silnicí ke Křivoklátu. Asi dvě stě metrů od Lísy se po pravé straně nachází necelý metr vysoký nepravidelný kámen s rytinou loukoťového kola. Pojmenovaný je podle toho, že se prý u něho mazala kola povozů, prokázáno to ale není. Teorií o jeho původu je více, zájemce mohu odkázat na článek z Otročiněveského zpravodaje http://www.otrocineves.cz/uploads/zpravodaj/zpravodaj-otrocineves-1-2012.pdf

Kolomazný kámen byl posledním bodem sobotního programu, od něj jsme frčeli rovnou „domů“ do Ludmily, kde jsme se poněkud intoxikovali polskou vodkou GIEROY. Dobře nám tak…

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)