Z deníčku lázeňského pacienta IV:
Za kamennými památkami v okolí Kynžvartu


Tři dny před koncem mé lázeňské mise se mi ve středu 24. srpna konečně podařilo realizovat dlouho plánovaný výlet za kamennými památkami do okolí metternichovského zámku Kynžvartu. Ke spoluúčasti jsem vyzval starého kámoše Vendise, se kterým jsme se před polednem sešli na nádraží v Chebu. Tam naše expedice v 11:49 odjezdem spěšného vlaku směr Lázně Kynžvart odstartovala, a tam také jsme ji po zhruba pěti hodinách slavnostně – ústeckou desítkou v nádražní krčmě – zakončili. Do mé sbírky pozoruhodných kamenných památek přibyl jeden pěkně zachovaný „císařák“, barokní socha sv. Antonína a přírodní památka „Kynžvartský kámen“. Našlapali jsme za nimi nějakých 12 kilometrů v příšerném vedru, málem jsem to odstonal.

Císařský milník u Kynžvartu

DSCF1241 (2)je na území Karlovarského kraje patrně jediným exemplářem typizovaných ukazatelů směru z dob výstavby císařských, tedy erárních neboli státních silnic v prvních desetiletích 19. století. Stojí při důležité a silně frekventované silnici I/21 od Plzně do Chebu nedaleko odbočky k zámku Kynžvart. Zachoval se tu v plné své kráse, i s „kloboukem“, bohužel je ale po většinu roku „dobře“ schovaný mezi dospělými náletovými dřevinami. V létě, kdy je na stromech listí, ho najde jen ten, kdo o něm ví, a o moc lépe vidět není ani v zimě. Vzhledem k tomu, o jak vzácnou památku se jedná, by jistě stálo za to ty stromy kolem něj pokácet, i kdyby se tím měl riskovat konflikt s ekologisty.

Silnice, u které milník stojí, byla stavěna v letech 1817 až 1826 jako Císařská silnice (Kaiserstrasse) z Plzně do Chebu dosti velkoryse, měla deset metrů na šířku a v úseku mezi Velkou Hleďsebí a Dolním Žandovem vedla bez ohledu na terén přímočaře, jako podle pravítka. Až do roku 1938 byla v tomto úseku vroubená stromořadím, to ale bylo v očekávání války s Německem vykáceno. Za první republiky byla součástí hlavní státní silnice číslo 46  ze Stříbra přes Planou a Cheb do Aše a dál do Německa (do roku 1934 měla tahle silnice, stejně jako dnes, číslo 21).

Milník má v horní části vyhloubená dvě obdélníková „zrcadla“, ve kterých byly původně napsány údaje o vzdálenostech do Chebu, Dolního Žandova, Kynžvartu, Plané a Plzně, později tam přibyly i Mariánské Lázně. Nápisy už dávno setřel čas a sotva patrný je dnes i bílý nátěr, který byl prý každoročně obnovován ještě před nějakými čtyřiceti lety

Svatý Antonín Paduánský

DSCF1243 (2)stojí rovněž u silnice I/21, jen pár metrů od císařského milníku směrem k Velké Hleďsebi. Světec osobně tedy samozřejmě ne, jen jeho socha, jež pochází z přelomu 18. a 19. století. Stojí na vysokém kamenném soklu a k silnici, po které projedou každou minutu desítky aut a kamionů, je obrácený zády, jako by se na to nechtěl dívat, a nevidí ho ani pocestní ze silnice od Kynžvartu, které kdysi zdravíval, neboť ta byla přeložena o pár desítek metrů dále (její původní těleso je v hustě zarostlém terénu sice s obtížemi, ale stále ještě dohledatelné). Socha dodnes nese stopy někdejší barokní polychromie.

Antonín z Padovy žil v letech 1195 – 1231 a za svatého byl prohlášený v roce 1232, tedy 11 měsíců po své smrti po vůbec nejkratším procesu svatořečení v dějinách katolické církve. Byl prý vynikajícím kazatelem, po jehož kázáních „zhýralci zanechávali svého života a káli se“, v roce 1946 byl oficiálně prohlášený za „učitele církve“. Zobrazován je nejčastěji s Jezulátkem, na kynžvartské soše mu Ježíšek sedí na knize, kterou Antonín drží v levé ruce. Taky by si zasloužil trochu více péče…

Kynžvartský kámen

DSCF1257je památkou, kterou na rozdíl od předchozích nevytvořila lidská ruka, ale sama „matka příroda“. Stojí tu na severním břehu Pastevního rybníka nedaleko žlutě značené turistické cesty od železniční zastávky Lázně Kynžvart do Lázní Kynžvart. Pro ty, kdo se v těchto končinách moc neorientují, je třeba uvést, že železniční stanice Lázně Kynžvart je v obci Stará Voda, od města Lázně Kynžvart je vzdálená asi dva kilometry a Kynžvatrský kámen se nachází asi 600 metrů od zastávky.

Kynžvartský kámen je největším a určitě nejzajímavějším z mohutných balvanů, které se v okolí Lázní Kynžvart nacházejí. Nejde (prý) o monolit, ale shluk tří samostatných kamenů z porfyrické žuly, který se ze základny zhruba sedm krát pět metrů vypíná do šestimetrové výšky. Pamatuje toho hodně, je starý zhruba 280 milionů let. Zajímavým ho dělá jeho „výzdoba“, díky které může někomu připadat jako bábovka. Žlábky hluboké až 60 cm a dlouhé více než dva metry, které pokrývají většinu jeho plochy, připomínají škrapy, které vznikají ve vápencích rozpouštěním horniny vodou. Jedná se ale o tzv. pseudoškrapy vzniklé „povrchovým zvětráváním, mechanickým a chemickým působením srážkové vody ve vlhkém a teplém podnebí na konci paleogénu před cca 20 miliony let a větrnou erozí v posledních glaciálech“. V době jejich vzniku se v našich končinách rozkládala tundra, tedy žádné stromy a lesy, ale jen tráva a tu a tam zakrslé křoviny. Člověk se objevil až daleko, daleko později.

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...
  1. #1 Vendis 3.10.2016 - 12.16

    Císařák stojí za podívání i přesto, že se k němu musí od Kynžvartu vyfunět pěkný kopec…

(nebude zveřejněn)