Pánská jízda 2014 v Českém Středohoří
Den třetí – dobytí Ronova a cesta do Úštěka


Celkem pěkné počasí jsme měli i v sobotu při výletu, jehož hlavním cílem byl výstup na 533 metrů nad mořem vysoký vrch Ronov se zříceninou středověkého hradu, na plánu byla ale i návštěva hospody pana Douši v Kravařích, vyhlášené skvělou tradiční českou kuchyní. Start a cíl pěší části byly v Blíževedlech, kde jsme po ránu nechali auto a odpoledne se k němu vrátili vlakem.

Blíževedly

Kostel sv. Václava v Blíževedlech, v pozadí Ronov

Zatímco většina obcí, které jsme až dosud v tomhle kraji procházeli, vypadala, jako kdyby je někdo odsoudil k věčnému spánku v 80. letech minulého století, byla návštěva Blíževedel něco jako balzám na duši. Dominantou úpravného městečka je kostel svatého Václava, na naší pouti první, který nevypadal, že by mohl spadnout. Původně gotický kostel, který je písemně prvně zmiňovaný v roce 1352, byl v roce 1763 přestavěný do barokní podoby, původní žebrová klenba uvnitř kostela ale byl zachována. Jinak (prý) toho v interiéru moc k vidění není, kostel byl velice důkladně vykradený a zůstalo v něm jen to, co bylo namalováno na zdi. Přesvědčit jsme se nemohli, kostel je přístupný akorát při bohoslužbách, které jsou v Blíževedlech jen jednou měsíčně, vždy kolem osmadvacátého.

Morový sloup v Blíževedlech

Ozdobou náměstí je barokní sloup Nejsvětější Trojice od litoměřického sochaře Franze Tollingera, postavený v roce 1714 na památku obětí morové epidemie z předchozího roku. Plastika Nejsvětější trojice, usazená na obláčkovém sloupu s hlavičkami andílků, je obklopena zástupem svatých, na nárožích čtverhranného podstavce jsou sochy zemských patronů sv. Vojtěcha, sv. Václava, sv. Víta a sv. Jana Nepomuckého a kolem sloupu je ještě kamenná balustráda s dalšími 13 plastikami svatých, z nichž většinu, a nejspíš vlastně žádného, nedokážu určit. Sochy samy o sobě nejsou žádná mistrovská díla, ale celkově je sloup nesmírně působivý a v obci o necelých sedmi stovkách obyvatel nečekaný.

Do třetice všeho dobrého jsme v Blíževedlech navštívili ruinu hradu Hřídelíku, který je písemně prvně zmiňovaný v roce 1334, ale předpokládá se, že byl založen z popudu pražského biskupství už před rokem 1300. Koncem 14. století ztratil rezidenční funkci a byl využíván jako vězení pro provinilé kněze odsouzené církevním soudem pražské arcidiecéze, během husitských válek byl vypleněn a pak už jen opuštěný chátral. Jádro hradu bylo postaveno na mohutném pískovcovém bloku a vstup do hradního paláce byl vyřešen 18 metrů dlouhou ve skále vytesanou chodbou s gotickým profilem. Kdo nechce riskovat úraz při šplhání po skále, musí i dnes do hradu právě tudy.

Cesta na Ronov

Dědýs jako hrdý dobyvatel Ronova

Podobně jako na Sedlo, i na Ronov vede cesta z nejbližšího lidského sídla značnou oklikou. V Blíževedlech máte ten kopec před sebou na severovýchodě jako na dlani, ale abyste se dostali nahoru, musíte ho napřed po rovině a pak po velmi mírně stoupající spirále mírným stoupáním celičký kolem dokola obejít. Vlastní výstup pak je vedený pomalu po spádnici vrcholu, je neuvěřitelně strmý, ale krátký sotva tři stovky metrů.

Hrad na Ronově založili někdy koncem 14. století páni z Klingštejna, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1429, kdy už ale 13 let patřil bratrům Jindřichovi a Janovi Berkům z Dubé. Ti ho pak prodali pánům z Illburka, kteří rozsáhlý hrad vlastnili až do roku 1454, kdy vymřeli, a to byl počátek konce Ronova. Od roku 1608 už je uváděn jako zpustlý a během třicetileté války, když se na hradě ukrývali obyvatelé nedalekých Stvolínek, ho Švédové vypálili. Ronov je také na seznamu „hradů spatřených“ Karla Hynka Máchy, který ho navštívil a kreslil v roce 1832, ale obrázek se nedochoval.

Svačina v ruinách hradu s výhledem do kraje

Výstup na Ronov určitě stojí za tu námahu. Je odtud nádherný rozhled, který jsme ocenili i přes to, že mlžný opar do jisté míry snižoval viditelnost, a zážitkem je i svačina mezi překvapivě mohutnými troskami věže, fortifikací i obytných paláců. Překvapivý je i pořádek v celém hradním areálu, zřejmě sem nahoru chodí jen lidé, kteří po sobě uklidí a svoje odpadky odnesou zpátky do civilizace. „Tak to má být,“ řekl by určitě poručík Mazurek ústy Josefa Dvořáka, a my s tím můžeme jen souhlasit.

Z Ronova dolů jsme sestupovali stejnou cestou, jakou jsme šli nahoru, jiná tam ostatně nevede, šlo to ale mnohem snáze, což ale snad ani není moc překvapivé. Na úpatí kopce jsme v protisměru potkali sympatickou rodinu v sestavě táta, maminka, dvě dcerky a jezevčík. Na Ronov se vypravili až z Turnova a byli to vůbec první turisté, které jsme na Pánských jízdách od roku 2003 potkali; pokud mne ovšem paměť nešálí…

U Doušů v Kravařích

Hospoda pana Douši v Kravařích je skutečně hodna návštěvy, vaří se tam opravdu výborně, což samozřejmě znamená, že dietářům tady pšenka moc nepokvete. Na jídelníčku napsaném křídou na tabuli na zdi má pan Douša výhradně jídla, která my Češi považujeme za svoje národní pokrmy, přestože je naši předkové skoro všechna převzali z repertoáru sousedních národů. Vepřová pečeně s knedlíkem a zelím pochází nejspíš z Bavorska, kynutý knedlík je původním pokrmem tyrolských horalů, recept na řízek smažený ve strouhance přivezl maršál Radecký z Itálie, český guláš je nepovedenou variací maďarského. Původní česká kuchyně se velmi podobala kuchyním ostatních slovanských národů, hlavními jídly byly chleba v mnoha variantách, rozličné kaše, hrách a čočka, polévky a z masa hlavně drůbež a ryby. Tohle ovšem pan Douša (zaplaťbůh) nenabízí, a tak jsem si dal vepřo knedlo zelo a pěkně jsem se přežral, neboť porce to byla jak pro dřevorubce.
Stejně jako platí, že všechno zlé je pro něco dobré, tak taky všechno dobré má své stinné stránky. V případě hospody pana Douši její skvělá pověst budí takový zájem lidu, zajet si na jídlo právě sem, že je věčně plno. My měli sice štěstí na volný stůl, ale lidi, co přišli po nás, už museli čekat, a čekali tak, jak byli, v bundách a kabátech, podél zdi za našimi zády, což mě docela bralo chuť k jídlu.

Další pozdrav z první republiky

Z Blíževedel, kam jsme se z Kravař vrátili vlakem, jsme se cestou „domů“ do Náčkovic ještě stavěli v Úštěku. Městečko, jehož centrum s řadou zachovalých pozdně gotických domů s podloubími bylo prohlášeno památkovou rezervací, mě nijak neoslnilo. Dominantou náměstí je velký pozdně barokní kostel sv. Petra a Pavla, postavený v letech 1764 až 1772, s oltářním obrazem Karla Škréty datovaným rokem 1656. Ten jsme samozřejmě neviděli, bylo, jak je v naší sekularizované vlasti obvyklé, zavřeno, a zavřená byla i nedávno pěkně zrestaurovaná synagoga z roku 1794. Otevřeno zato měli v místní „Galerii U brány“, kde jsme si kromě jiných skvostů mohli koupit, kdybychom o to ovšem stáli, několik variací obrázku „Zvířátka obdivují píču“ od Františka Ringo Čecha. Měli tam taky pohledy, repliky starých pohlednic Úštěka, na jednom z nich bylo v českém textu německé jméno města Auscha brutálně zkomoleno na Uschau. Když jsem na to upozornil vedoucího tohohle stánku umění, zatvářil se dost nakysle a dělal, že má moc práce.

Kilometrovník v Úštěku

Nakonec jsem se i v Ústěku dočkal pro mne zajímavé kamenné památky. Na ulici 1. máje, souběžné se současnou silnicí I/15, stojí kamenný kilometrovník vzor 1933 s číselným údajem 65. Stojí tu nejspíš na svém původním místě, neboť tahle dnes slepá ulice bývala součástí spojovací státní silnice č. 18  (po roce 1937 č. 23/1) z Lán přes Slaný a Litoměřice do České Kamenice. Silnice, která se stavěla před více jak dvěma stovkami let (1812 až 1836), se dodnes používá, byť mnohé její úseky se staly součástí jiných silnic a jiné byly nově očíslovány, a dodnes je nejkratší spojnicí obou míst. A zadáte-li si na serveru mapy.cz trasu Lány – Úštěk, vyskočí vám vzdálenost 66 km.

Večer jsem se s Rudou a Dědýsem vypravil do krčmy v Mukařově. Když jsme tam přišli, byli jsme v lokále sami a paní vedoucí soudila, že budeme sami celý večer, neboť štamgasti se den před tím tak ožrali, že jisto jistě nepřijdou. No nakonec přišli a za chviličku dováděli tak, jako by od zítřka měla být vyhlášená prohibice. Byli tam dva s kytarou, jeden to uměl, ale druhý byl manžel hospodské, kterému na prstech levé ruky chybělo nejméně osm článků, celý večer tím pádem držel jediný akord a pravačkou třískal do strun jako do bubnu. Točili tam desítku Březňáka, chutnalo to, jako by to pivo dělali z košťat, musel jsem si dát napřed tři rumy, než jsem to dokázal pít. Prostě večírek par excelence, už dlouho jsem nic podobného nezažil!

Další fotky:

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)