Kamenné památky na saské straně Krušných hor


Že jsou na tom na německé straně Krušných hor s drobnými kamennými památkami daleko lépe, než my tady v Česku, musí být zřejmé i tomu, kdo tudy projíždí poprvé v životě. Přesvědčili jsme se o tom i na kraťoučké jarní dovolené, kdy jsme s Maruškou během tří dnů „nasbírali“ sedm smírčích křížů, tři nádherné barokní poštovní milníky, hraniční kámen z počátku 16. století a navrch ještě pár dalších těžko zařaditelných kamenů. To vše na celkem malém kousku země kousek za hranicemi, hřeben Krušných hor jsme měli před očima asi tak stejně daleko, jako od nás z Lokte, akorát z druhé strany. „Cestovní zpráva“ tentokrát není sepsána chronologicky, ale rozdělena do malých tématických bloků.

Neundorf

Tak tady jsme bydleli

Tak tady jsme bydleli

Místo, kde jsme si našli na internetu ubytování, leží v malebném údolí bezejmenného potoka, který se nedaleko lázní Thermalbad Wiesenbad vlévá do říčky Zschopau. Vesnice, roztažená do délky nějakých dvou kilometrů v nadmořské výšce od 520 do 580 metrů, patří k prastarým sídlům, založena byla pravděpodobně už někdy ve 12. století. Podobně jako v celém Krušnohoří se i tady lidé živili především hornictvím, v místě samém a bezprostředním okolí byla celá řada důlních děl s tehdy obvyklými názvy, jako Edles Geschick, Freudiger Bergmann, Neuglück, Schottenberg nebo Anton Dietrich Stollen. Obec se dělí na „dolní“ a „horní“ Neundorf, ve středověku patřily tyhle části různým majitelům, dolní spadala pod panství Wolkensein a horní byla majetkem bývalého dvora Rittergut, spojeny v jednu obec byly až v roce 1840. Počátkem 19. století zřejmě došlo k vyčerpání ložisek, havíři odešli do sousedního revíru Annaberg a ti, co zůstali, žili hlavně z domácí výroby krajek a podobných titěrností.
Dům, ve kterém jsme dvakrát přespali, patří v Nuendorfu k nejstarším, první zmínka o něm je v kupní smlouvě z roku 1542. Slušně velké stavení se zděným přízemkem a hrázděným patrem má podkroví zařízené jako Ferienwohnung se dvěma ložnicemi, obývacím prostorem, kuchyňským koutem a koupelnou vybavenou sprchovým koutem. Objekt na první pohled nevypadá moc vábně, je to pořád tak nějak „endérácké“, napůl hospodářství a napůl penzion, ale bydlelo se nám tam docela dobře.

Kamenné kříže

Jak už bylo řečeno, „nasbírali“ jsme jich sedm ze dvanácti, které se v navštívené oblasti nacházejí, zbývající jsme z nejrůznějších důvodů vzdali. V plánu sice byly, ale ne za cenu časového stressu, nadměrné únavy, nepohody a jiných svízelů. Naštěstí to není daleko a času máme, aspoň doufám, ještě pořád dost. Ty nalezené seřadíme chronologicky:

Grünstädtel

Grünstädtel

První v itineráři i ve skutečnosti byl kamenný kříž v obci Grünstädtel na silnici B101 ze Schwarzenbergu do Annabergu. Na mapě to vypadá celkem jednoduše, v reálu je orientace obtížnější, ze Schwarzenbergu se jede více než deset kilometrů přes Grünstädtel, Raschau, Markersbach, Oberscheibe a Scheinberberg prakticky pořád mezi domy a značky oznamující konec jedné a začátek další obce se docela snadno přehlédnou. Pod rameny slepovaný kříž, širší než je vysoký (82 x 88 cm), má na čele vyrytý symbol meče. U kostela stojí od roku 1993, kdy sem byl přemístěn z původního stanoviště na Schwarzenberger Strasse. O jeho původu není nic relevantního známo, pověst o tom, že ho musel za trest postavit přeživší z dvojice duelantů, je nejspíš daleko mladší než kříž sám.

Schlettau

Schlettau

Další v řadě měst při silnici B101 Schlettau se pyšní hned dvěma kamennými kříži. Na první jsme narazili ještě před hranicemi města na místě, kde silnice od Schwarzenbergu začíná klesat k centru města v údolí řeky Zschopau. Nevelký (52 x 53 cm) kříž s uraženou hlavou má na čele sotva znatelný vryp meče a o jeho původu rovněž není nic známo. Pověstí kolem něho je více, a jako obvykle mnohem mladších, než kámen sám. Jedna z nich mluví dokonce o šesti ruských oficírech, na jejichž památku měl být postaven.
Druhý kříž ve Schlettau stojí nedaleko městského centra u cesty na Elterlein odbočující z místní silnice na Herrmannsdorf. Žulový kámen vysoký 64 cm má na čele vyryté symboly kříže a meče, díky kterým je v místě známý jako Ritterkreuz. Ani o něm se neví nic bližšího, bývá dáván do souvislosti s nějakým mordem a jako vždy jsou tu k dispozici švédští oficíři…

Geyer

Geyer

Jedním z nejstarších hornických sídel v Krušných horách je Geyer. Město bylo založené někdy v polovině 14. století, první písemná zmínka o něm je z roku 1407, kdy se psalo GYHER. Těžilo se tu stříbro, měď, železo a především cín, největší rozkvět zažilo během „stříbrné horečky“ v letech 1493 a 1494, kdy se tu vytěžilo stříbra za 40 tisíc rýnských guldenů. Panorama města zdobí několik věží, nejvyšší z nich je 42 metry vysoká Wachturm, ve které je dnes sedmipatrové muzeum.
Kamenný kříž v Geyeru stojí kousek od středu města na kopci při cestě zvané příznačně Am Steinkreuz na místě posledního geyerského popraviště. Poslední, kdo na něm zaplatil hrdlem za svoje zločiny, byla 27. listopadu 1753 Sophie Elisabeth Melzer z nedalekého Tannenbergu, sťatá mečem za to, že svého zřejmě nemilovaného chotě otrávila arzenikem. Žulový kříž (75 x 55 cm) s kónicky se rozšiřujícími rameny a hlavou nemá s touhle událostí nejspíš nic společného, byl nalezen v roce 1890 na nedalekém Ziegelbergu.

Wiesa

Wiesa

Poslední zastávku na naší cestě do Neundorfu jsme udělali ve Wiesa. Město leží na řece Zschopau a vévodí mu kostel Nejsvětější Trojice, vystavěný v letech 1903 až 1904 podle plánů drážďanských architektů Gräbnera a Schillinga. Kostel je počítán k nejskvělejším dílům saské secese (Jugendstill) a pokud se ještě někdy do těchto končin dostaneme, určitě se budeme snažit prohlédnout si jeho interiér, podle fotek, které se dají najít na webu, to musí být naprosto unikátní prostor.
Robustní žulový kříž (80 x 77 cm) se nalézá na náměstí nepravidelných rozměrů na druhém břehu řeky Zschopau v miniaturní zahrádce ohraničené nízkým plůtkem. Na čele má vyrytý symbol meče, dnes už sotva znatelný. Kříž může mít spojitost s jednou ze dvou vražd zaznamenaných ve zdejší soudní knize (Wiessaer Gerichtsbuche), u kterých je uvedena povinnost pachatele postavit kamenný kříž (steinern Kreuz nach Anweisung der Gerichte zu setzen und bestellen). První se odehrála v roce 1506 a vrahem byl jistý George Kuchlar, u druhé, která se odehrála o deset let později, je zaznamenáno i jméno oběti – Osswald Kramer zabil Simona Gärtnera.

Zwönitz

Zwönitz

Kamenné kříže jsme nalézali i na cestě z Neundorfu domů, první ve městě Zwönitz. V jinak nevelkém městě, roztaženém na kilometry na všechny světové strany, evidují Němci zde evidují dva kamenné kříže, ten z roku 1824 jsme nepovažovali za tak zajímavý, abychom se namáhali jeho hledáním, zato druhý potěšil. Pískovcový monolit (59 x 51 cm) s vyrytým symbolem (snad) dýky stojí nedaleko centra města na Rathausstrasse nedaleko můstku přes potok, který zde kdysi tvořil nějakou hranici. Místní pověst vypráví o švédském důstojníkovi, který zde byl zastřelený za třicetileté války, na takové báchorky my ale nevěříme, že…

Lössnitz

Lössnitz

Sedmý a poslední kamenný kříž naší jarní expedice jsme našli ve městě Lössnitz, které téměř splývá s metropolí této části saského Krušnohoří. Leží v hluboce zaříznutém údolí a pyšní se dvěma kříži usazenými pohříchu vysoko v kopcích na protilehlých stranách tohoto trychtýře. Kvůli již značné únavě hezčí polovičky našeho týmu jsme se spokojili s jedním z nich. Středověký žulový kříž s uraženou hlavou jsme našli na severozápadním okraji města na konci ulice se zvukomalebným jménem Oberalberodaer Strasse. K poškození muselo dojít už před mnoha a mnoha lety, jizvy jsou už dávno zhojeny a kříž vypadá jako antonínský. Na přední straně je vyrytý symbol řeznické sekery, která podle místní pověsti byla nástrojem, který před dávnými lety ukončil hádku dvou řezníků v místním hostinci.
Kříž stojí na místě, kde z Oberalberodaer Strasse odbočuje kamsi do polí cesta zvaná Leichenweg. Potkali jsme se tady s mladou ženou s dítětem, která se nám snažila tenhle morbidní název vysvětlit, moc se jí to ale nepovedlo, poněvadž tvrdohlavě lpěla na svém nesrozumitelném dialektu.

Saské poštovní milníky

Thum

Thum

K nejkrásnějším kamenným památkám na saské straně Krušných hor patří okázalé barokní poštovní milníky z první čtvrtiny 18. století. Užívám zde v češtině vžité slovo milníky s vědomím, že je to špatně. Ty v naprosté většině pečlivě opečovávané sloupy, na které v Sasku narazíte skoro v každém městě, sloužily totiž v dobách, kdy poštovní dostavníky přepravovaly i lidi, jako zastávky, a vzdálenosti do cílových míst na nich nejsou uvedeny v mílích, nýbrž v dojezdových časech. Tomu také odpovídá jejich německý (do češtiny jedním slovem nepřeložitelný) název Distanzsäule. V české turistické literatuře se jim ovšem většinou říká „poštovní milníky“ a snad tak moc nestane, budu-li ho používat i já.
Poštovní milníky byly v Sasku stavěny ve druhé dekádě 18. století z rozkazu Fridricha Augusta II., který jednu dobu vládl současně jako kurfiřt v Sasku, jako král v Polsku a jako velkokníže v Litvě. Pyšnil se přídomkem Silný (August der Starke) a aby tomu dodal váhy, nechal zaprotokolovat, že 15. února 1711 přelomil holýma rukama koňskou podkovu. Nařízení o zavedení poštovních milníků vydal 1. listopadu 1721 a v následujícím desetiletí jich bylo po celém tehdejším Sasku vztyčeno nepočítaně. Do dneška se jich dochovaly jistě stovky, najdeme je v každém slušnějším městě, a protože Augustovo království bylo podstatně větší, než současná spolková země Sasko, jsou k vidění i v Duryňsku, Brandenbursku, Sasku-Anhaltsku a dokonce i v polském Slezsku.
Protože byly zřizovány podle jednotného vzoru a jsou si tedy podobné pomalu jak vejce vejci. Mají tvar čtyřhranného, směrem vzhůru se zužujícího obelisku vztyčeného na zhruba metr vysokém soklu, celková výška dosahuje pěti metrů. Pod vrcholem jsou ozdobené státním znakem saského kurfiřtství, pod kterým jsou na všech čtyřech stranách jednotným písmem uvedené blízké i vzdálené cíle s dojezdovými vzdálenostmi. Přepočítat to na kilometry je samozřejmě možné, těm, kdo se o to chtějí pokusit, mohu nabídnout následující tabulku: 2 hodiny jízdy = 1 poštovní míle = 2000 drážďanských prutů = 16 tisíc drážďanských loktů = 9,062 km. Je ovšem třeba umět počítat se zlomky, neboť August Silný nejspíš zapomenul zavést minuty a časy se uváděly ve čtvrtinách a osminkách hodin.
Saské poštovní milníky jsou k vidění v téměř každém městě Krušnohoří, takže je „objeví“ i člověk, který je zrovna nehledá. Což byl náš případ – viděli a nafotili jsme si tři. V Thumu, kde mj. udával vzdálenost do Karlových Varů 14 a ¼ hodiny, v Geyeru, odkud to bylo do Varů 11 hodin, a ve Zwönitz, kde sice Karlovy Vary na sloupu uvedeny jsou, ale časový údaj chybí. Zato je tam mezi Wiesenthalem a Joachimsthalem zkratka „gr“, která nejspíš udává, že Joachimsthal (Jáchymov), Schlackenwerda (Ostrov) a Karlsbad leží už za hranicí Saska.

Ostatní kamenné památky

Podobně jako u nás, i v Sasku se dá najít spousta drobných kamenných památek, třeba rozmanitých hraničních kamenů, pomníčků připomínajících většinou tragické události i rozličných kamenných bizarností. Podobně jako u nás, i tady se najdou daleko spíše někde v lese, než ve volné krajině, kde většina vzala za své při stavbách cest či nejrůznějších polních pracech.

Dreilagenstein

Dreilagenstein

Nejstarší z těch, které jsme „potkali“ letos na jaře, je určitě Dreilagenstein, což se, stejně jako Distanzsäule, do češtiny jedním slovem přeložit nedá. Stojí při silnici S260 z Geyeru do Zwönitz zhruba v půlce cesty mezi oběma městy v místě, kde doprava odbočuje silnička k asi 150 metrů vzdálené televizní věži a dá se tam bez problémů zaparkovat. Dreilagenstein je asi sto metrů od silnice na druhou stranu a vede k němu dobře označená pěšina. Nevysoký a trojboký kámen tu byl postavený v roce 1504 jako hraniční kámen na rozhraní tří území ovládaných pány ze Schönburgu, Hartensteinu a Míšně. Je na něm vytesána spousta všelijakých znaků a symbolů, ovšem více jak půl tisíce let starý kámen je už dost zvětralý a rozluštit tyhle petroglyfy je pro laika nemožné. V literatuře se uvádí, že jsou tam mimo jiné znaky měst Zwönitz a Geyer a letopočet 1504.

Justitiarstein

Justitiarstein

O mnoho set let mladší než Dreilagenstein je Justiciárův kámen neboli Justitiarstein při lesní cestě z Ehrenfriedersdorfu ke skalní oblasti Greifensteine. Kámen z greifensteinské žuly, upravený do tvaru odpočinkové lavičky, sem byl umístěn 22. června 1831 jako symbol „uznání obětavé práce soudce Pinthera“, jinak ovšem přednosty okrašlovacího spolku v Ehrenfriedersdorfu. Na kameni jsou vytesána slova LABORA ET ORA, což česky znamená „pracuj a modli se“, a z druhé strany datum XXII Juni MDCCCXXXI. Kámen sem dal postavit (nejspíš panu Pintherovi podřízený) justiciár Heisterberg, proto se nazývá Justitiarstein.

Cestou lesních duchů na Greifensteine

Greifensteine, skalní věž Kreuzfelsen

Greifensteine, skalní věž Kreuzfelsen

Prostřední ze tří dnů naší krátké dovolené jsme věnovali „ozdravnému pobytu v přírodě“ v podobě lesní procházky z Ehrenfriedersdorfu na Greifensteine. Už od vstupu do lesa vroubily cestu rozličné více či méně fantaskní figury, kvůli kterým tady stromy řežou zhruba půl druhého metru nad zemí a takto vzniklé vysoké pařezy dávají k dispozici řezbářům. Protože jejich výtvory představují nejčastěji všelijaké nadpřirozené bytosti, různé lesní duchy, dostala i cesta název Waldgeisterweg. Je tu ale i galerie lesních zvířátek, kde nechybí veverka, liška nebo sova v roli lesní policie, ale jsou tu i rozesmáté muchomůrky a další vesměs veselé postavičky.
Těsně před cílem, na dohled skalní skupiny Greifensteine je Stülpnerova jeskyně, jeden z mnoha údajných úkrytů legendárního krušnohorského zbojníka Karla Stülpnera. Vojenský zběh, pytlák, pašerák a příležitostný loupežník Karl Stülpner byl, podobně jako Jánošík nebo Nikola Šuhaj, historickou osobou, narodil se v roce 1762 v Scharfensteinu, kde také v roce 1841 v požehnaném věku 79 let skonal a byl pochován na hřbitově v nedalekém Großolbersdorfu. Ještě za svého života se stal legendou, stál prý vždy na straně chudých, utiskovaných a pomoc hledajících, a po smrti jeho věhlas nabobtnal do obludných rozměrů. Působil i na české straně, v Hoře Svatého Šebestiána měl prý i svou hospodu.
Skalní skupina Greifensteine je největším „skalním městem“ v Krušnohoří. Skládá se ze sedmi žulových skalních věží (před dvěma sty lety jich bylo ještě 13), uprostřed nich je v místě bývalého žulového lomu zřízena přírodní scéna. První divadelní představení tu uspořádali už v roce 1846 a pravidelně se tu hraje od 30. let 20. století. Skály, které na první pohled vypadají, jako by někdo na sebe naskládal nekonečné množství pytlů mouky, jsou hojně využívány horolezci. Pokud se dobře pamatuju, byli jsme tu někdy v polovině 70. let, je to tady docela namáhavé a technicky těžké. Nejkrásnější věží je tady 20 metrů vysoká Kreuzfelsen, připomínající tak trochu Kobylu v Příhrazech, nejvyšší Gamsfelsen má 27 metrů.
Pokud si chce někdo vychutnat oblast Greifensteine aspoň trochu v klidu, musí sem, stejně jako my, brzy na jaře nebo pozdě na podzim a pokud možno ve všední den, v sezoně tady musí být hotový blázinec. Přímo v srdci skal je hotel se slušně velkou „Biergarten“, nedaleko odtud akvapark, autokino a podobné atrakce, o které my ale ani trochu nestojíme. Zajímavá by mohla být návštěva Greifensteine v zimě, mají tu totiž něco, co u nás už zašlo na úbytě, a to sáňkařskou dráhu. Zhruba dvoukilometrový sešup na rohačkách z náhorní plošiny vysoké cca 700 metrů nad mořem dolů do Ehrenfriedersdorfu musí být obrovský zážitek. Možná si ho někdy dopřejeme…

Thermalbad Wiesenbad

Součástí našeho „ozdravného pobytu v přírodě“ byla i návštěva lázní Thermalbad Wiesenbad, nevelkého městečka v romantickém údolí říčky Zschopau. Léčí se zde poruchy pohybového aparátu, což je vidět na první pohled; každý druhý, koho tu potkáte, má berle nebo v lepším případě hůl. Lázeňské budovy jsou obklopeny pěkně udržovanými parky, ve kterých jsou kromě obvyklých kaváren a prodejních galerií i pavilon, kde by měly být k vidění tropická flóra i fauna (v době naší návštěvy už měli zavřeno) a slušně bohatá volně přístupná bylinková zahrada.
Nejčastějším důvodem, proč navštívit Thermalbad Wiesenbad, je akvapark *Therme Miriquidi* (ty hvězdičky jsou snad oficiální součástí názvu). Vybudován byl v roce 1995 jako součást stavby nového lázeňského domu a je to vůbec první veřejný akvapark postavený na území bývalé NDR po sjednocení Německa. Lidem tady slouží venkovní i krytý bazén s rozlohou vodní plochy 400 metrů a spoustou všelijakých bublinek, gejzírů a masážních proudů. Vstupné dělá osm a půl eura na osobu a jsou v tom i sauna, parní lázeň, „sluneční“ lehátka pod UV lampami a ještě vám vrátí poplatek za parkování. Docela jsme si tam ty dvě hodiny užili, Marušku, která si těch vodních radovánek užívala víc než já, bolely všechny údy ještě dva dny po návratu domů. Už abychom zase někam vyrazili…

Další fotky z cesty:

Sdílejte:
  • Print
  • Facebook
  • Twitter
  • Google Bookmarks
  • email
  • Bookmarky.cz
  • Top Články.cz
  • Linkuj.cz!
  • TOPodkazy.cz
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (zatím nehodnoceno)
Loading...
  1. #1 Vendis 18.5.2014 - 21.47

    Výborně! Ty poštovní milníky jsou velmi zajímavé. Hlavně vysvětlení důvodu jejich existence – kolik místních to asi tuší?

(nebude zveřejněn)