Jsou jubilea, která se neslaví, ani se nepřipomínají. Letos tak například pravděpodobně ve vší tichosti uplyne tři sta let od roku 1714, kdy na západě Čech odezněla poslední epidemie moru. Před objevem penicilinu téměř stoprocentně smrtelná infekce, jíž za oběť opakovaně padla až polovina evropské populace, neměla při svém posledním vpádu do české kotliny v letech 1713 až 1715 už zdaleka tak tragický průběh, jako ve středověku, přestože obětí bylo i tentokrát nepočítaně.
Lidé se za těch pár set let naučili s morem bojovat, a ať už to bylo zásluhou postupně zaváděných a zpřísňovaných hygienických předpisů a opatření v podobě infekčních a karanténních řádů, nebo prostě proto, že krysu, jednoho z nejdůležitějších přenašečů infekce, od počátku 18. století ze střední Evropy postupně vytlačovali potkani, pandemický mor se na našem území po roce 1714 už neobjevil. „Černá smrt“ odešla do historie a dnes ji připomínají jen sloupy a pilíře se sochami Panny Marie, Nejsvětější Trojice nebo některého z mnoha svatých patronů, které dodnes stojí v mnoha našich městech a obcích jako němé vyjádření ponížené prosby k Bohu o ochranu před strašnou chorobou.