Jihovýchodní část Karlovarského kraje, oblasti Toužimska a Žluticka odvodňuje řeka libozvučného jména Střela. Skoro přesně sto kilometrů dlouhý vodní tok je vyhledávaný vodáky i rybáři a zejména romantiky všeho druhu, kteří Střelu považují za jednu z nejkrásnějších, jestli ne vůbec nejkrásnější a nejromantičtější řeku na západě Čech. Kousek té romantiky jsme se vydali hledat i my, myslím tím sebe s Maruškou, vnučkou Terezkou a samozřejmě Brita, která nesmí chybět u žádného dobrodružství.
Není to zas tak dávno, my dříve narození si ještě velmi dobře pamatujeme časy, kdy pro většinu našinců končil svět na západní hranici Československa. Dokonce ani k té hranici se nesmělo, přísně střežená „terra prohibita“ začínala už pár set metrů a někde i kilometrů před „čárou“, takže podívat se dejme tomu k nejzápadnějšímu bodu republiky, bylo dopřáno jen několika málo vyvoleným. Dneska se tam může vydat každý, a kdy si zamane, pokud tedy zrovna nepanuje nějaký ten „lockdown“. My jsme se tam se Štefanem a Britou vydali v týdnu před svátkem svatého Jiří.
Kdybych měl vyjmenovat místa „na konci světa“, určitě by mezi nimi byla Doubrava. Vesnička o zhruba stovce obyvatel ležící asi šest kilometrů od už tak dost odlehlé Aše až na samé hranici s Německem, přesněji řečeno Vogtlandem. Býval to prý ještě za první republiky vyhlášený cíl turistů, na které se tu těšilo hned šest restaurací; my tu nenašli žádnou, a i kdyby tu nějaká nakrásně byla, byla by tak jako tak zavřená, neboť i tady v dubnu 2021 panoval tvrdý „lockdown“. Taky tu ze země vyvěrá pramen obdobného složení, jako mají léčivé vody v lázních Bad Elster, od něhož si Ašští slibují, že by mohl Doubravu povznést k věhlasu podobnému, jakému se těší Františkovy či Mariánské Lázně nebo dokonce Karlovy Vary. My jsme se ovšem do Doubravy nevydali popít zdravé vody, nýbrž navštívit pozůstatky zdejší historické papírny.
V druhé půli března, kdy bylo normálním smrtelníkům dovolený pohyb akorát v hranicích okresu, kde má trvalé bydliště, jsme se s Britou vydali do Habartova. „Lockdown“ tou dobou už trval pár týdnů a unaveni jím byli všichni včetně policajtů. Ti už tou dobou na nějaké kontroly „mobility“ nejspíš rezignovali, takže jsme cestu absolvovali bez jejich asistence, možná i pro to, že jsme žádné hranice okresu nepřekročili. A ten výlet stál za to!
Když nás v prosinci prvního „koronavirového“ roku 2020 další ze série nouzových stavů opět uvěznil doma, přišel kolega Standa Wieser na vynikající nápad, jak naši komunitu spřízněných duší udržet v kontaktu. Vymyslel a rozeslal kvíz, ve kterém si mohl každý podle série nepopsaných a nepojmenovaných fotografií z Karlovarska ověřit, jak na tom je se znalostmi krajiny, přírody a památek našeho kraje. Připojili se pak i další, a tak se ke mně dostaly i fotky Lučinsko-svatoborských vodopádů od Jaroslava Frouze. Okamžitě mě napadlo, že tohle by mohlo být téma na další článek pro MF Dnes, tenhle nápad jsem neprodleně realizoval, a tady máte výsledek:
© Jiří Linhart 2011 - 2024 |
Materiály umístěné na tomto serveru mohou být publikovány pouze se souhlasem autora.
Mapa webu
Developed by Daniel Danielčák