Pondělí 26. června byl den, na který jsem se obzvlášť těšil, neboť jsem se měl na Prachově setkat s mým prvním „kamarádem ze skal“ vůbec. Ode dne, kdy jsme se tady s Honzou Jarešem poprvé potkali, už uplynulo víc jak půl století, přijel jsem tenkrát, o prázdninách roku 1962 do Prachovských skal jako úplný zelenáč, který měl za sebou zhruba roční přípravu v žulových skalách Krušných hor a Poohří, hlavně tedy ve „Svatoškách“, ale o „pískařině“, tedy lezení na pískovci, jsem měl představy jen mlhavé.
Třetí náš den v Českém ráji byla neděle, a to jsme usoudili, že na turisticky nejzajímavějších místech, jako jsou skalní města, hrady a zámky, bude lidí jako much, a tak jsme se vypravili trochu mimo oblast zájmu veřejnosti pohledat pár kamenných křížů. Doma jsem si udělal malý seznam obcí v okolí Železnice, kde by se takové kříže měly vyskytovat, a vyšlo mi z toho, že nejméně dvě z nich, Radim a Přibyslav, už téměř dvě stovky let před námi prokazatelně navštívil můj oblíbenec Karel Hynek Mácha. Hlavní cíle byly tím pádem jasné, den jsme ale začínali v obci, kterou „kníže básníků“ nikde nezmiňuje, i když navštívit ji vysokou mírou pravděpodobnosti mohl.
V sobotu, druhý den našeho pobytu v Českém ráji, jsme se po ránu vydali do Jičína prohlédnout si město a v místních supermarketech dokoupit něco potravin, které se nám nechtělo v tom horku vláčet z domova. V Jičíně bohužel právě probíhal jakýsi jarmark, jedno z nejhezčích českých náměstí s podloubím kolem dokola bylo plné prodejních stánků a všude taková spousta lidí, že mě to docela otrávilo, a tak jsme po doplnění zásob v místním Lidlu vyrazili na Hrubou Skálu.
Po více než dvou letech od Velikonoc 2015, kdy jsme si pořídili pejska, jsme se odhodlali vyrazit na rodinnou dovolenou. Netušíce, jak se naše Brita vyrovná s několikahodinovou cestou autem a celkovou změnou prostředí, vyrazili jsme jen na pět dnů. Cílovou destinací bylo městečko Železnice u Jičína, kde jsme si zřídili „base camp“ v penzionu Privat Olga. „Oučel cesty“, řečeno s KHM, byl nostalgický, nějak se mi zachtělo podívat se do skalních měst Českého ráje, kde jsem strávil, jak pozorný čtenář tohoto blogu jistě ví, podstatnou část mého mládí. Samozřejmě jsem k tomu naplánoval i pár kamenných křížů, z nichž většinu se nám skutečně podařilo vyhledat.
K místům, která považuji za svůj „druhý domov“, patří vodní nádrž Tatrovice. Bývaly doby, kdy jsem tam trávil kdejakou volnou chvilku. Byla tam vždy absolutně čistá voda, že kapku studenější, mi nikdy nevadilo, a byla tam sice neoficiální, ale prudérním komunistickým režimem tiše tolerovaná pláž, kde se mohl člověk beztrestně koupat bez plavek. Přehrada obklopená věncem pěkných lesů díky moudrému rozhodnutí úřadů, které nikdy nepovolily její břehy obestavět chatami, vypadala (při pohledu od hráze) skoro jako přírodní horské jezero kdesi v kanadské divočině. Jezdívali jsme sem na kolech celé léto každý trochu pěkný den, často jsme tu u vody jen tak „pod širákem“ přespávali. Pro mne to skončilo už v půli devadesátých let, kdy se u mne začala projevovat alergie na sluníčko a i krátký pobyt u vody byl těžce vykoupený svědivou vyrážkou po celém těle. Od té doby jsem v Tatrovicích víc jak dvacet roků nebyl a asi bych se tam už nikdy nevypravil, nebýt televizní reportáže o tom, že se přehrada vypouští. Totálně až do dna tak, že se dá v kterémkoli úseku přejít suchou nohou jednoho břehu na druhý. To jsem si nemohl nechat ujít…
