Jiří Linhart – jirka.45@seznam.cz

Tak tohle jsem já

Můj život měl hodně „hlavních smyslů“. Když jsem byl kluk, byly to poštovní známky, pak v době dospívání běžky a zhruba od patnácti let bylo „hlavním smyslem“ mého života lezení po pískovcových skalách. Miloval jsem ty skály a přírodu Českého ráje tak moc, že jsem se v roce 1972 nastěhoval do Prachovských skal. V bivaku pod Křeslem jsem měl budíka, ranec s pár kousky prádla, kartáček na zuby a ručník a na ramínku pověšené jediné „slušné“ kalhoty a bundu a každé ráno jsem odtud běhal do Jičína, kde jsem si našel zaměstnání. Byl to dost riskantní pokus o „návrat k přírodě“, málem mě přivedl do kriminálu. Pro režim, který v té době v Československu vládl, byli takoví blázni, jejich počínání se vymykalo „normalizačním“ normám, velice nebezpeční. Trnem v oku jičínské vrchnosti bylo už to, že jsem neměl v občance trvalé bydliště, a neustálé šikanování mě také nakonec zpod Křesla vyhnalo.
Dlouho jsem za smysl mého života považoval novinařinu. K tomuhle řemeslu jsem tíhnul už jako student gymnázia, kterému se tehdy říkalo jedenáctiletka a později dvanáctiletka. Měl jsem to „v rodině“, novinářkou byla a dodnes (ve dvaadevadesáti letech!) je moje maminka a jako novinář pracoval na sklonku svého života i můj otec.
Moje novinářská kariéra měla tři etapy.
První začala 1. ledna 1967, kdy jsem nastoupil jako redaktor Lázeňského časopisu, a skončila 31. prosince téhož roku z důvodu „zrušení systematizovaného místa redaktora“. To bylo samozřejmě hned od 1. ledna 1968 obnoveno, ovšemže pro dámu, která byla – na rozdíl ode mne – velice angažovanou členkou KSČ.
Podruhé jsem se stal profesionálním novinářem v roce 1968, kdy jsem nastoupil v Plzni jako redaktor týdeníku Západočeský železničář a externí spolupracovník plzeňské Pravdy. Ani tady jsem se ale moc neohřál – přišly „prověrky“, které plzeňskou novinářskou komunitu dokonale rozprášily. Napřed šli k lopatě „exponenti pravice“ z řad reformních komunistů a po nich i nestraníci. Já se tehdy o politiku moc nezajímal, nebyl jsem (ani nikdy později) v žádné politické straně, profesně jsem se věnoval hlavně kultuře a psal si svoje reportáže, a najednou byl ze mě „disident“…
Do třetice jsem se k novinařině vrátil až za dvacet let. Po listopadovém převratu mi „hodili laso“ staří kamarádi z Plzně, na jaře 1990 jsem nastoupil jako zpravodaj do „Nové pravdy“, která se později změnila na Plzeňský deník a jeho „klon“ Karlovarské noviny, kde jsem vydržel až do roku 2007, kdy jsem odešel do důchodu. S Karlovarským deníkem, jak se dnes jmenuje, spolupracuji dodnes – jako sporťák občas „fušující“ do kultury.
K drobným památkám ve volné přírodě jsem měl vřelý vztah „odjakživa“. Skalní města Českého ráje a Saského Švýcarska jsem nikdy nebral jako nějakou tělocvičnu, ale jako krajinu, kterou po tisíciletí modelovali nejenom příroda, ale i lidé. Už jako dospívajícího kluka mě nenechávalo klidným, když jsem viděl, jak kvůli scelování polí vzaly spolu s mezemi i kapličky a křížky. Smírčí kříže jsem při svých toulkách Karlovarskem potkával rovněž „odjakživa“, dokonce jsem nějak věděl, že jsou to smírčí kříže, ale nijak zvlášť mě nebraly. Všechno se změnilo v říjnu roku 2007, kdy jsem se ve Františkových Lázních jako čerstvý důchodce zotavoval po operaci srdce.
Vzal jsem si tenkrát do lázní kolo – vida, taky jeden z možných „smyslů života“ – nechal si napsat všechny procedury na dopoledne a odpoledne jsem každý den vyrážel za poznáním Chebska. Hned na první vyjížďce jsem natrefil před osadou pěkného jména Dvorek na křížek, který se zarostlý vysokou travou a všelijakým bejlím krčil ve škarpě u silnice. Bylo to jako zjevení – najednou jsem věděl, že tohle je téma, kterému chci věnovat zbytek života!
Hned druhý den jsem zajel do Chebu, půjčil si v knihovně „Kamenné kříže Čech a Moravy“, nechal si za hříšný peníz zkopírovat stránky týkající se Chebska a pustil jsem se do hledání. Když jsem tu kůru končil, měl jsem jich sedmnáct. Někdy to šlo skoro samo, jako v Milhostově, Hazlově, Polné, na Skalce a na Komorní Hůrce, jindy jsem musel opravdu hledat, třeba v Lipné a Hněvíně, kříž lokalizovaný u osady Hůrka jsem našel až na třetí pokus a kříž v Bříze jsem nenašel dodnes.
Zájem o smírčí kříže se stal mou dominantní zálibou, opravdovým „smyslem života“. Díky pochopení mé ženy Marušky a díky kamarádům, se kterými jezdíme na pravidelné podzimní „Pánské jízdy“, mám v půli srpna 2011 zadokumentovaných 197 křížů a spoustu dalších drobných kamenných památek. A nejenom na Karlovarsku, ale i na Domažlicku, Tachovsku a Chomutovsku, na české i polské straně Jizerských hor, v Bavorsku  a Sasku. O křížích jsem už napsal i celou řadu článků do nejrůznějších novin a časopisů a nakonec, abych se podělil o radost z jejich hledání a nalézání s co největším počtem lidí, jsem založil tenhle web. Bude-li se vám líbit, řekněte to svým přátelům a známým, najdete-li nějaké chyby, budu jen rád, když mě na ně upozorníte.

Sdílejte tento článek

•