Kamenné památky okolo Hazlova

Nechalo na sebe čekat, ale nakonec přišlo. Jaro, samozřejmě! Chtěli jsme to s Britou oslavit a vyjet na první jarní výlet roku 2019 první jarní den, ale pak se to nějak zvrtlo, a jeli jsme až o den později. Vlastně o dva dny, protože se to nějak zvrtlo i s tím prvním jarním dnem, což byl pro mne „odjakživa“ jedenadvacátý březen, a teď se najednou ke své nelibosti dozvídám, že letos nastal okamžik jarní rovnodennosti už ve středu 20. března ve 22:58. Je to jaro holt nějak vrtošivé, a co jsem taky nevěděl, je těch jar hned několik – třeba jaro meteorologické, které letos začalo už 1. března, jaro vegetační, které se počítá jako období s průměrnou denní teplotou nad pět stupňů Celsia, a možná jsou i jara další…Ale vraťme se k tomu našemu prvnímu jarnímu výletu:

Detail výzdoby pomníku padlým z 1. světové války u hazlovského nádraží

Jeli jsme, stejně jako do Zaječova, po železnici. Nejdřív ze Sokolova expresem Krušnohor do Chebu a pak německým Vogtlandbahnem do Hazlova. Tam hned před nádražní budovou (dá-li se té haluzně tak říkat) Brita vyčenichala zelenou turistickou značku, které jsme se pak drželi dobré dvě hodinky. Pár metrů od nádraží jsme u železničního viaduktu narazili na zdevastovaný pomník, vyčíst se z něho moc nedalo. Na německé mapě z 19. století je na místě dnešního hazlovského nádraží zakreslená osada „Schäfferei“, možná byl postavený na památku zdejších mužů padlých v 1. světové válce. O pár hodin později jsme naši pouť okolo Hazlova zakončili rovněž u pomníku padlých z 1. světové války, tentokrát na hazlovském návrší „Kalvárie“.

Kristus na kříži na rozcestí u rybníka Velký Ovčín

Zelená značka nás pak vedla po okraji hazlovského golfového hřiště, na kterém se vesele činili travní údržbáři a tu a tam i nějaký golfista. Hřiště je překvapivě rozlehlé, šlapali jsme po jeho okraji dobré dva kilometry, a velmi pěkně zasazené do krajiny. Zhruba po kilometru jsme přišli na rozcestí u rybníka Velký Ovčín (že by souvislost s osadou Schäferei?), a tam jsme, na místě, kde se stýkají a rozcházejí zelená, modrá a žlutá značka, narazili na pěkný kamenný křížek s vytesaným monogramem AW a letopočtem 1715 na soklu. Pěkná barokní „lidovka“, na seznamu státem chráněných památek ale není a nic relevantního jsem o ní nenašel (budu se muset porozhlédnout jinde, než na internetu).

Reliéf Nejsvětější trojice na sloupu ve Slakce s dosud patrnými zbytky původní polychromie

Osada Výhledy se rozkládá na náhorní plošině vzdálené od Hazlova něco víc jak čtyři kilometry severně a zhruba o 130 metrů výš. Svému jménu dělá čest, vidět je odtud daleko, a na své si přijdou i „sběratelé“ drobných kamenných památek. Ze dvou křížků u zeleně značené cesty zůstaly jen sokly a pomník padlým z 1. světové války je v ještě ubožejším stavu, než ten u nádraží v Hazlově. Slušně zrestaurovaný je zato sloup Nejsvětější Trojice v sousední vsi Skalce. Dílo chebského sochaře Johanna Wildta se skládá z hranolového soklu, na kterém je na profilované římse postavená oválná plochá deska, která má na čele zploštělý reliéf Nejsvětější Trojice a na zadní straně signaturu WILD a letopočet 1830. Na přední straně soklu je dnes už těžko čitelný nápis „Ein Andenken von Magdalena Brocher und Franz Brocher Senior in Steingrün den 7. Apl. 1830“. Moc hezká věc, podobné jsou od stejného autora Trojičný sloup v Kaceřově a o šest desítek let starší práce neznámého, patrně lidového umělce ve Velkém Luhu (a možná i jinde, jen o nich doposud nevím).

Kamenný kříž u silnice mezi Skalkou a Lipnou

Samozřejmě, že i na Skalce si po první světové válce postavili pomník padlým, a dochoval se prý do dneška v celkem dobrém stavu. To „prý“ tady sedí, přesvědčit se není jak, neboť pomník stojí daleko od cesty na oploceném soukromém pozemku… Jen na okraj – Skalka se „za Němců“ jmenovala Rommersreuth, kdežto Steingrün, odkud pocházeli donátoři zdejšího trojičného sloupu Brocherovi, jsou dnešní Výhledy. Obě ty osady jsou dneska (a snad i v minulosti byly) součástí města Hazlova, stejně jako Lipná, která byla další zastávkou na naší cestě. Teda byla by, kdybychom došli až do vsi, jenomže náš cíl se nacházel asi kilometr před Lipnou v roštím zarostlé rokli vlevo od silnice. Smírčí kříž, který připomíná hrůzný čin jistého Michela Wagnera, jenž 1. srpna 1675 zamordoval nožem svého synka Jobsta a byl za to po právu (tehdy platném) veřejně popravený stětím mečem. Tomuhle kříži se chci věnovat v obšírnějším článku, tady se o něm zmiňuji jen proto, aby si někdo nemyslel, že jsme šli s Britou do Lipné jen tak nazdařbůh.

Deska připomínající svobodného pána Schöneicha, který Hazlovu postavil hřbitovní kostel

Vlaky z Hazlova do Chebu jezdí odpoledne (ve všední dny) každou hodinu vždy dvě-tři minuty před celou – s jedinou výjimkou, a do té jsme se trefili. Vlak ve 13:58 nám o pár minut ujel, měli jsme tak rázem skoro dvě hodiny k dobru, a tak jsme si zašli podívat na hřbitov. Tamní kostelík, spíš větší kaple než malý kostel, má zajímavou historii. Na podporu zdejších katolíků (Hazlov byl mezi lety 1564 až 1628 střídavě evangelický a katolický) ji nechal postavit hazlovský zámecký pán Georg Carl Schöneich, dodnes ho připomíná bílá čtvercová deska z bílého kamene zasazená do zdi nad vstupním portálem kostela. Ten byl sice dokončený už v roce 1666, vysvěcený byl ale až o víc než půl století později. Důvody, proč k takové prodlevě došlo, známé nejsou, zaznamenáno je pouze, že kostel byl k poctě mého patrona svatého Jiří vysvěcený 24. dubna 1725 opatem waldsassenského kláštera. Milovníky kamenných památek potěší pěkný křížek s reliéfem Krista – stojí vlevo od vchodu, podobá se velmi tomu od rybníka Ovčína, ale je o půl druhého století mladší.

Jelikož nám zbývalo pořád ještě pár minut času, zašli jsme se podívat, jestli jsou na svém místě všechny tři hazlovské smírčí kříže a jestli orlici na pomníku padlým na Kalvárii už zase někdo neshodil, a protože všechno bylo v pořádku, odkráčeli jsme spokojeně na nádraží a Vogtlandbahn nás odvezl domů.